Přeskočit na obsah

Sportovní motivace vs. tlak: Můj příběh šermíře o vášni, úspěchu a ztrátě radosti ze sportu

Motivace, úspěch a vyhoření ve sportu | Můj příběh šermíře

Od dětství jsem vyrůstal v šermírně, stal se juniorským mistrem Německa a měl našlápnuto k velké sportovní kariéře. Pak ale přišel bod zlomu: přemíra tlaku, povinných tréninků a výsledkových tabulek mě připravila o vnitřní motivaci i radost. V tomto osobním příběhu sdílím zkušenost, která může být inspirací pro rodiče, trenéry i mladé sportovce – protože bez vášně a zábavy nemá ani vrcholový sport dlouhodobý smysl.

Když se mě lidé ptají na šerm, obvykle čekají stručnou odpověď. Ale můj příběh je delší – a myslím, že může být zajímavý nejen pro sportovce, ale i pro rodiče a trenéry. Je to vyprávění o tom, jak jsem se do šermu zamiloval, jak jsem zažil vrcholné úspěchy, ale i o tom, jak mě přemíra tlaku připravila o radost a nakonec i o kariéru.

Rodinné kořeny a první dotek s šermem

Narodil jsem se do šermířské rodiny. Můj dědeček byl v 20. a 30. letech uznávaný český šermíř. Zúčastnil se dvou olympiád – v Paříži a v Antverpách – a tehdy patřil k těm, které šerm proslavil. I moje babička šermovala, spíše amatérsky, a můj otec byl rovněž úspěšný – stal se mistrem republiky v kordu.
Po roce 1968 emigroval do Německa, kde trénoval řadu klubů a dlouho působil jako šermířský trenér v Hamburku. Jeho svěřenci dosahovali pěkných výsledků a šerm byl stále přítomný v jeho i našem životě.

Já jsem tedy vyrůstal v prostředí, kde se šerm dýchal doslova každý den. Jako dítě jsem trávil celé hodiny v šermírnách, a právě tam jsem si vypěstoval vášeň, která mě formovala. Když mi bylo 12, 13, 14 let, byl šerm středobodem mého života.

Začátky a první úspěchy

V Čechách jsem jezdil na turnaje a sbíral medaile z juniorských soutěží. Neměl jsem pocit, že bych byl vyloženě „hvězda“, ale rozhodně jsem nepatřil k průměru. Byl jsem hodně zapálený, šerm mě naplňoval a bavil.

Ve 17 letech jsem odešel do Německa. Ze začátku pro mě bylo nejtěžší naučit se německy – trvalo to asi půl roku, než jsem mohl normálně komunikovat. Ale pak jsem se rovnou dostal do tehdy nejlepšího německého klubu v malém městečku Tauberbischofsheim na severu Bádenska-Württemberska.

Tohle místo se stalo mým druhým domovem. Trénoval jsem prakticky neustále a rychle jsem se zlepšoval. Ve dvaceti letech jsem se stal juniorským mistrem Německa. Na seniorském mistrovství jsem skončil čtvrtý – těsně mi utekla bronzová medaile. Reprezentoval jsem Německo na juniorském mistrovství světa v Buenos Aires. Měl jsem nastartovanou kariéru, první velké úspěchy a budoucnost, která vypadala skvěle.

Povinná služba a ideální podmínky

Krátce po střední škole jsem dostal německé občanství. V Německu tehdy existovala povinná vojenská služba, která trvala 15 měsíců. Protože jsem byl sportovec, dostal jsem možnost sloužit v armádním sportovním oddílu – něco jako je u nás Dukla. To znamenalo, že místo vojenského výcviku jsem měl možnost naplno trénovat.

Podmínky byly dokonalé: dvoufázové tréninky, perfektní zázemí, špičkové sportovní centrum s fyzioterapií, masážemi, saunou, posilovnou. Pro šermíře absolutní ráj. Měl jsem čas i prostředky soustředit se na sport naplno.

A právě tady nastal zlom.

Když se z „chci“ stane „musím“

Do té doby byl pro mě šerm zábava a vášeň. Vedle školy to bylo něco, co jsem dělal rád a dobrovolně. Ale najednou se z toho stalo povolání. Musel jsem vykazovat tréninkové hodiny, plnit tabulky, dokazovat výsledky.

Ten přechod z „chci“ na „musím“ byl obrovský. Najednou to nebylo o radosti, ale o povinnosti a tlaku. Ze dne na den jako by zmizela vášeň, která mě do té doby hnala. Šerm mě přestal bavit.

Autoritářský systém

Součástí toho všeho byl i systém klubu. Hlavní trenér a zakladatel, Emil Beck, vybudoval šermířské impérium postavené na drilu, systematice a tvrdém přístupu.

Na jednu stranu to fungovalo – Německo tehdy v šermu dominovalo světu. V 70. a 80. letech jejich sportovci vyhrávali medaile ve všech disciplínách, snad kromě šavle, a sbírali desítky cenných kovů z olympiád, mistrovství světa i Evropy. Němci válcovali zbytek světa.

Ale mělo to i svou odvrácenou stranu. Systém byl autoritářský. Pokud se ti dařilo, byl jsi miláček. Pokud ne, byl jsi jen někdo, kdo stojí peníze. Tréninky byly mechanické, vztahy chladné a tlak obrovský. Bylo to jako továrna na výsledky.

Já ten přístup nezvládl. Pro někoho to možná fungovalo – znám lidi, kteří u šermu zůstali dodnes a mají za sebou olympijské zlato. Ale pro mě to znamenalo konec. Ta láska k šermu, která byla kdysi mou vášní, zmizela.

Konec kariéry

Po vojenské službě jsem ještě pár let pokračoval, ale spíš už jen jako sparring partner. Chodil jsem na tréninky, ale bez motivace a bez výsledků. Ve 24 letech jsem definitivně skončil. Moje sportovní kariéra měla svůj vrchol v 20 letech, když jsem byl juniorským mistrem Německa. Přechod k dospělým jsem už nezvládl.

Co si z toho odnáším

Dnes vidím ten příběh z odstupu. A myslím si, že je v něm důležité poselství: Přehnaný tlak může zničit i tu největší vášeň.

Marian Jelínek, který dlouhodobě koučoval Jaromíra Jágra, často říká, že u dětí by měli působit ti nejlepší trenéři – ne proto, aby je hned dovedli k dokonalé technice, ale aby v nich probudili radost, zapálili plamen. Techniku se člověk může naučit postupně, ale vášeň, jakmile se ztratí, už se těžko vrací.

Podobný příběh vypráví i Andre Agassi ve své knize Open. Jeho otec ho nutil každý den odpálit tisíce míčů, Agassi tenis nenáviděl – a přesto se stal světovou jedničkou. Jeho kariéru zachránilo až to, že později získal svobodu a mohl hrát po svém.

Já takové štěstí neměl. Tlak a systém mě připravily o radost ze sportu. A to je i moje message:

Sport musí být zábava. Jakmile se z něj stane jen povinnost a dřina, vášeň zmizí a výkon s ní.

Možná je to zkušenost, která může pomoci rodičům, trenérům i mladým sportovcům. Protože sport není jen o výsledcích, ale hlavně o radosti, kterou přináší. A ta by nikdy neměla zmizet.

Portrétová fotografie Dr. Ivan Černohorský
Dr. Ivan Černohorský

Další články z blogu

autofagie a dlouhověkost: very old man

Autofagie a dlouhověkost

Autofagie je skutečný a důležitý „úklidový“ mechanismus našich buněk a její porucha patří mezi…

Diety, růst, recyklace a dlouhověkost

Diety, růst, recyklace a dlouhověkost

Jídlo není jen zdrojem energie a stavebních látek. Je také informací. Prostřednictvím…

vzdělávání v době AI

Vzdělávání pro svět, který ještě neznáme: Co se učit v době umělé inteligence?

Umělá inteligence zásadně mění způsob, jakým pracujeme, učíme se a přemýšlíme. Jak ale…

ivan-cernohorsky-2

Mějte náskok

Získejte jako první informace z oblasti koučinku. Užitečné novinky přímo do vaší schránky.