
Populární přístup k osobnímu rozvoji říká: soustřeďte se především na své silné stránky. Výzkum skutečně ukazuje, že jejich využívání může podporovat výkon, angažovanost i wellbeing. Z toho ale neplyne, že můžeme své slabiny jednoduše ignorovat.
Většina komplexních výkonů – od golfu přes leadership až po podnikání – stojí na několika vzájemně propojených dovednostech. Některé z nich mají minimální funkční práh. Pokud se pod něj dostaneme, vzniká úzké hrdlo, které může znehodnotit i naše mimořádné přednosti.
Smysluplný rozvoj proto není volbou mezi silnými a slabými stránkami. Jde o schopnost rozlišit, kterou slabinu můžeme přijmout nebo kompenzovat, kterou musíme dostat nad kritickou hranici a do které silné stránky má smysl investovat, protože právě ona může vytvořit naši skutečnou výhodu.
Silné stránky určují, jak daleko se můžete dostat. Kritické slabiny rozhodují, zda se tam vůbec dostanete.
Toto téma se mi vrací už řadu let. V našich kurzech dlouhodobě pracuji s myšlenkou, kterou bych dnes nazval Threshold Model – model minimálního prahu.
U většiny komplexních činností existují dovednosti, které nemusíme ovládat dokonale, ale musíme je zvládat dostatečně dobře. Pokud se některá z nich propadne pod určitou kritickou úroveň, začne omezovat výkon celého systému.
Dlouho jsem tento princip používal spíš intuitivně než jako nějaký ucelený model.
Možná i proto, že ho velmi dobře znám ze sportu – a konkrétně z golfu. Golf vás rychle naučí, že nestačí být dobrý v tom, co vám jde. Můžete mít mimořádně dlouhé a přesné rány, ale pokud máte zároveň jednu zásadní slabinu, dříve nebo později se objeví na výsledkové kartě.
Na druhou stranu je mi stejně intuitivně jasné, že ne všechny rozdíly mezi lidmi lze odstranit tréninkem.
Máme různé fyziologické, kognitivní i osobnostní predispozice. Pokud pro nějakou činnost nemám potřebné předpoklady, samotná vůle ze mě světovou špičku neudělá.
Člověk bez potřebných hudebních dispozic se pravděpodobně nestane koncertním virtuózem jen proto, že bude více cvičit. A právě mezi těmito dvěma skutečnostmi vzniká zajímavé napětí.
Máme rozvíjet především to, pro co máme talent? Nebo bychom se naopak měli soustředit na své slabiny?
Popularita pozitivní psychologie a různých strengths-based přístupů v posledních dvou desetiletích posunula kyvadlo výrazně směrem k první odpovědi:
„Soustřeď se na své silné stránky.“
Je to jedna z nejpopulárnějších rad moderní psychologie, leadershipu i osobního rozvoje. Zní logicky. Každý z nás má určité predispozice, schopnosti a talenty. Proč tedy plýtvat energií snahou stát se průměrným v něčem, co nám nejde, když můžeme být výjimeční v tom, pro co máme předpoklady?
Na této myšlence je hodně pravdy. Problém začíná ve chvíli, kdy ji převedeme na jednodušší pravidlo:
Rozvíjej to, v čem jsi dobrý, a svými slabinami se příliš nezabývej.
Protože lidský výkon většinou nestojí na jediné schopnosti. Golfista nehraje pouze drivy. Manažer pouze nevytváří vize. Podnikatel pouze nevymýšlí nové produkty.
Většina složitých činností je postavena na řetězci vzájemně závislých schopností. A v takovém systému může jediný příliš slabý článek znehodnotit několik mimořádně silných.
Možná tedy pokládáme špatnou otázku.
Nejde o to, zda bychom měli rozvíjet silné stránky, nebo slabiny.
Mnohem důležitější otázka zní:
Které slabiny jsou natolik důležité, že omezují fungování celého systému?
Golf jako laboratoř lidského výkonu
Nedávno jsem slyšel rozhovor se známým profesionálním golfistou, který řekl něco v tom smyslu, že vrcholový golf je především o eliminaci slabin.
Na první pohled to zní překvapivě.
Profesionální sport přece obvykle spojujeme s mimořádným talentem. Jeden hráč je extrémně dlouhý z odpaliště, jiný má fantastickou krátkou hru, další je vynikající putter.
Jenže když se podíváme na absolutní špičku, objeví se zajímavý vzorec.
Nejlepší hráči nemusí být nejlepší úplně ve všem. Mohou mít oblasti, ve kterých jsou „jen“ velmi dobří. Je ale obtížné zůstat dlouhodobě na světové špičce, pokud je některá kritická součást hry hluboko pod úrovní ostatních.
Můžete mít fantastický drive. Jenže pokud následně nedokážete dostat míček na green, výhoda zmizí.
Můžete být brilantní iron player. Pokud ale pravidelně nedokážete zachránit par po minutém greenu, skóre se začne rozpadat.
A můžete se na green dostávat v regulaci častěji než většina soupeřů. Jestliže pokud neumíte puttovat, všechny předchozí výhody se nakonec rozplynou.
Golf je proto zajímavý právě tím, že velmi dobře ukazuje rozdíl mezi
silnou stránkou a úzkým hrdlem výkonu.
Threshold model: slabina není problém, dokud neklesne pod kritickou hranici
Právě tady podle mě potřebujeme jiný model lidského rozvoje.
Říkejme mu pracovně Threshold Model – model minimálního prahu.
Ne každá slabina je problém.
Jestliže vedete firmu a nejste mimořádně dobří v účetnictví, pravděpodobně se vůbec nic neděje. Můžete mít dobrého finančního ředitele nebo účetního.
Pokud ale nerozumíte finančním výkazům vůbec a jste současně jediným člověkem, který rozhoduje o investicích firmy, může se stejná slabina stát existenčním rizikem.
Rozhodující tedy není otázka: „Je to moje slabá stránka?“
Ale:
„Je moje úroveň této schopnosti dostatečná pro roli a systém, ve kterém působím?“
Jakmile je odpověď ano, nemusí mít další práce na této slabině velkou návratnost.
Pokud je odpověď ne, může být právě tato oblast nejdůležitějším místem pro další rozvoj.
Fatální trhliny (fatal flaws): když jedna slabina přebije mnoho silných stránek
Velmi podobnou logiku používají Jack Zenger a Joseph Folkman ve své práci s leadershipem.
Jejich výzkum ukazuje zajímavý paradox.
Vynikající lídři nemusí být nadprůměrní ve všech oblastech. Naopak. Často je charakterizuje jen několik málo skutečně mimořádně rozvinutých kompetencí.
To podporuje myšlenku rozvoje silných stránek.
Současně však Zenger a Folkman upozorňují na existenci toho, čemu říkají
fatal flaws – fatální trhliny.
Jde o výrazný deficit v kompetenci, která je pro leadership zásadní.
Takovým deficitem může být například:
- zásadní nedostatek důvěryhodnosti,
- neschopnost spolupracovat,
- chronická nespolehlivost nebo
- extrémně problematické chování vůči ostatním.
V takové situaci nepomůže říci: „Ale podívejme se, jak fantastický je ve strategickém myšlení.“
Jedna opravdu závažná slabina může zásadně snížit celkovou efektivitu člověka bez ohledu na jeho další talenty.
Právě proto Zenger a Folkman doporučují nejprve odstranit kritický deficit z nebezpečné zóny a teprve potom investovat disproporční energii do budování výjimečných silných stránek.
To je velmi důležitý rozdíl.
Cílem není udělat ze slabiny novou silnou stránku. Cílem je dostat ji nad kritický práh.
Deliberate practice: skutečný trénink často začíná tam, kde jsme slabí
Další problém s příliš jednoduchou interpretací přístupu založeného na silných stránkách ukazuje výzkum expertního výkonu. Anders Ericsson označil systematický rozvoj špičkového výkonu jako deliberate practice – záměrný trénink. Jeho podstata je téměř opakem toho, co většina lidí intuitivně dělá.
Máme přirozenou tendenci procvičovat věci, které nám jdou. Jsou příjemnější. Máme při nich pocit kompetence. Dostáváme pozitivní zpětnou vazbu. Jenže právě proto se při nich často už příliš nezlepšujeme.
Deliberate practice naopak hledá konkrétní část výkonu, která nás právě omezuje.
Tu izolujeme.
Dostáváme přesnou zpětnou vazbu.
Opakujeme ji.
Opravujeme chyby.
A trénujeme na hranici současných schopností.
Takový trénink není příliš komfortní. Je kognitivně náročný a často v něm více selháváme než uspíváme. Právě proto ale může vést ke změně schopnosti, která momentálně představuje úzké hrdlo výkonu.
Golfista, který fantasticky odpaluje a špatně puttuje, se nestane lepším hráčem tím, že na driving range odpálí dalších pět set míčků. Právě driving mu totiž poskytuje příjemný pocit kompetence. Skutečný trénink ale může začít o několik desítek metrů dál – na putting greenu.
Talent, nebo výsledek dlouhého tréninku?
Do této úvahy ale vstupuje ještě jedna komplikace.
Máme samozřejmě různé fyziologické a kognitivní dispozice a ne každý člověk má stejný potenciál pro každou činnost. Současně bychom ale měli být velmi opatrní s tím, co označíme za „vrozený talent“.
Anders Ericsson už ve své klasické práci o deliberate practice upozorňoval, že řada charakteristik, které běžně připisujeme talentu, může být ve skutečnosti výsledkem mnohaletého intenzivního a specificky zaměřeného tréninku. Ve své původní studii formuloval dokonce velmi silnou tezi: mnoho vlastností považovaných za vrozené se může vytvořit během nejméně deseti let intenzivní praxe.
Pozdější výzkum tento radikální výklad poněkud korigoval. Deliberate practice je velmi důležitá, ale sama o sobě nevysvětluje všechny rozdíly mezi lidmi. Roli hrají také další individuální charakteristiky, charakter dané činnosti, prostředí a pravděpodobně i biologické dispozice. Sage Journals
To ovšem náš Threshold Model spíše posiluje, než oslabuje.
Neměli bychom příliš rychle prohlásit slabinu za nedostatek talentu.
Něco, co dnes vypadá jako naše slabá stránka, může být jednoduše dovednost, které jsme nikdy nevěnovali dostatek kvalitního tréninku.
Talent není totéž co dovednost
Do celé debaty vstupuje ještě jeden problém. Často zaměňujeme talent, predispozici a dovednost. Přitom jde o různé věci.
Máme fyziologické, kognitivní a osobnostní předpoklady, které ovlivňují, jak snadno se určitou schopnost učíme a kam až se pravděpodobně můžeme dostat. To nelze ignorovat.
Člověk vysoký 160 centimetrů má velmi malou šanci stát se elitním centrem NBA bez ohledu na to, kolik energie vloží do rozvoje svých silných stránek.
To je otázka výběru hry nebo profese.
Ale něco jiného je říci: „Putting mi nejde. Asi na něj nemám talent.“ Pokud je putting nezbytnou součástí golfu, talent není argumentem pro to, abychom jej ignorovali.
Nemusíme se stát nejlepším putterem na světě.
Musíme ale být dost dobří na to, aby tato schopnost přestala limitovat zbytek naší hry.
Právě v tom je zásadní rozdíl.
To ale neznamená, že máme celý život opravovat své slabiny
A tady je druhá strana problému. Historický deficitní model rozvoje měl vlastní slepou skvrnu. Lidé byli často posuzováni podle toho, co jim chybí.
Manažer dostal 360° hodnocení a místo dalšího rozvoje toho, v čem byl mimořádný, dostal seznam svých pěti nejhorších výsledků.
Následující rok se měl stát trochu méně špatným v pěti věcech, ke kterým mnohdy neměl ani výrazné dispozice.
Výsledkem může být člověk bez velkých slabin.
Ale také bez jakékoli výjimečné silné stránky.
Právě zde má strengths-based přístup obrovskou hodnotu.
Výzkum skutečně ukazuje, že lidé, kteří mohou své silné stránky používat, vykazují vyšší pracovní angažovanost, wellbeing a v řadě studií také lepší výkon.
Problém tedy není samotná myšlenka silných stránek. Problém nastává až v její extrémní interpretaci.
Strengths-based development má smysl. Strengths-only development je něco jiného.
Když se silná stránka stane slabinou
Existuje navíc ještě jeden důvod, proč není rada „dělej více toho, v čem jsi dobrý“ vždy správná.
Silné stránky nejsou lineární. Více nemusí automaticky znamenat lépe.
Robert Kaiser a Darren Overfield používají pro tento problém pojmy overused strengths a lopsided leadership.
Silná stránka může být přínosná v určitém rozsahu.
- Sebedůvěra může umožnit lídrovi rozhodovat v nejistotě. Příliš mnoho sebedůvěry se může změnit v aroganci a ignorování korektivní zpětné vazby.
- Vytrvalost pomáhá člověku překonávat překážky. Přehnaná vytrvalost může vést k tomu, že pokračuje v projektu, který měl před rokem ukončit.
- Empatie pomáhá vytvářet důvěru. Přehnaná potřeba harmonie může vést k neschopnosti říkat nepříjemné věci a řešit slabý výkon.
- Adaptabilita umožňuje rychle reagovat na změny. Přehnaná adaptabilita může vytvořit organizaci, která každých několik týdnů mění směr.
Právě zde vzniká lopsided leadership – jednostranný leadership: člověk má určitou schopnost natolik rozvinutou a používá ji natolik automaticky, že stejný nástroj aplikuje i v situacích, ve kterých už přestává fungovat.
To je možná ještě zajímavější než klasická slabina. Protože takového člověka obvykle nenapadne říci:
„Toto neumím.“
Naopak si myslí:
„Právě v tomhle jsem přece opravdu dobrý.“
A má pravdu.
Jen to používá příliš často.
Slabiny nemusíme vždy opravovat. Můžeme je také řídit
Existuje ještě třetí možnost, kterou diskuse „silné stránky versus slabiny“ často opomíjí.
Slabinu nemusíme vždy rozvíjet.
Někdy ji můžeme kompenzovat.
A právě zde je zajímavé, že i Gallup metodika je ve skutečnosti mnohem sofistikovanější než její populární interpretace.
Gallup mluví o managing weaknesses – řízení slabin.
Pokud danou kompetenci nezbytně potřebujeme, můžeme ji cíleně rozvinout do funkční úrovně.
Pokud ji nepotřebujeme osobně ovládat, můžeme vytvořit systém, checklist, automatizaci, vhodné prostředí nebo proces.
A pokud může stejnou činnost lépe vykonávat někdo jiný, můžeme ji delegovat nebo vytvořit komplementární partnerství.
Vizionářský zakladatel firmy nemusí být zároveň nejlepším provozním manažerem.
Musí ale vědět, že provozní řízení není jeho silná stránka – a vytvořit systém, který tento deficit pokryje.
Ignorovat slabinu a vědomě ji řídit jsou dvě úplně odlišné věci.
Nová otázka: kde právě teď leží moje úzké hrdlo?
Z toho všeho podle mě vychází praktičtější model lidského rozvoje.
Nezačínal bych otázkou:
„Jaké jsou moje silné stránky?“
Ani:
„Jaké jsou moje největší slabiny?“
Začal bych otázkou:
„Co právě teď nejvíce omezuje můj výkon?“
Pokud odpovědí bude kritický deficit, pracujme na něm.
Pokud se všechny klíčové schopnosti nacházejí nad potřebným minimem, může být další investice do slabin plýtváním energií.
V takové chvíli má smysl investovat do toho, co může vytvořit skutečnou konkurenční výhodu.
A pokud žádná z těchto oblastí není výjimečná, možná je právě čas některou z nich vybudovat.
Jednoduchý audit silných a slabých stránek
Před důležitým profesním nebo osobním rozvojovým rozhodnutím si můžeme položit šest otázek:
- Z jakých dílčích schopností se výkon v mé roli skutečně skládá?
- Které z nich jsou nezbytné a mají minimální funkční práh?
- Je některá moje schopnost pod touto hranicí a stává se úzkým hrdlem?
- Musím tuto slabinu skutečně rozvinout, nebo ji mohu kompenzovat systémem, technologií, delegováním či spoluprací?
- Která z mých schopností má potenciál stát se skutečně výjimečnou a vytvářet konkurenční výhodu?
- Nepoužívám některou ze svých nejsilnějších stránek tak intenzivně, že se z ní začíná stávat slabina?
A teprve potom bych rozhodoval, kam investovat čas.
Silné stránky určují, jak daleko se můžete dostat. Kritické slabiny rozhodují, zda se tam vůbec dostanete.

Možná tedy nepotřebujeme další spor mezi pozitivní psychologií a deficitním přístupem.
Oba pohledy zachycují část reality.
Ano, přirozené dispozice jsou důležité.
Ano, investovat celý život do oblasti, ve které nemáme předpoklady a kterou ani nepotřebujeme, je nesmyslné.
A ano, excelence většinou vzniká tím, že určitou schopnost rozvineme daleko nad běžný standard.
Ale stejně pravdivé je i něco jiného.
Komplexní výkon stojí na systému vzájemně propojených schopností.
A některé z nich mají minimální práh, pod který si jednoduše nemůžeme dovolit klesnout.
Proto bych myšlenku rozvoje silných stránek upravil:
- Silné stránky určují váš potenciální strop.
- Kritické slabiny určují, zda se k němu vůbec dostanete.
Golfista nepotřebuje být nejlepší ve všech částech hry.
Potřebuje ale zabránit tomu, aby jedna část jeho hry zničila výhodu, kterou získal ve všech ostatních.
A totéž pravděpodobně platí pro leadership, podnikání i mnoho dalších oblastí našeho života.
Nejde tedy o to odstranit všechny slabiny.
Jde o to poznat, které slabiny můžeme ignorovat, které můžeme kompenzovat – a které si ignorovat jednoduše nemůžeme.
Case study: Co nám o silných a slabých stránkách ukazuje golf
Golf je téměř učebnicovým příkladem výkonu složeného z několika vzájemně propojených dovedností.
Hráč potřebuje dostatečně dobře zvládnout dlouhé rány z odpaliště, přesné rány směrem ke greenu, krátkou hru při záchraně nepovedených situací i závěrečné puttování do jamky.
Profesionální golf přitom nabízí velmi přesná data, která dokážou jednotlivé části hry oddělit a porovnávat.
Podívejme se například na Scottieho Schefflera, jednoho z nejlepších hráčů současnosti.
Před US Open 2025 byl na PGA Tour první ve statistice Strokes Gained Off-the-Tee, která měří přínos hry z odpaliště, a zároveň první v Approach, tedy v přesnosti a efektivitě ran směrem ke greenu.
V dalších částech hry ale nejlepší nebyl. V puttingu byl 25. a ve hře kolem greenu 37.
A právě to je důležité.
Nemusíte být nejlepší ve všem. Ale v žádné klíčové oblasti nesmíte být natolik slabí, aby tato slabina zrušila výhodu vytvořenou tím, v čem excelujete.
Scheffler měl dvě mimořádné konkurenční výhody. Ostatní části jeho hry však byly stále dostatečně kvalitní na to, aby je mohl využít.
Při televizní analýze US Open to bývalý profesionální hráč a analytik Smylie Kaufman vystihl velmi jednoduše: Scheffler podle něj „has no weaknesses in his game“.
Nemyslel tím samozřejmě, že je ve všech částech hry nejlepší na světě.
Pointa byla jiná: neměl v systému svého výkonu oblast, která by představovala zásadní slabinu.
Ještě zajímavější případ: Justin Thomas
Ještě lépe princip úzkého hrdla ukazuje Justin Thomas.
V dubnu 2025 byla jeho hra do greenu elitní. Patřil v ní k absolutní špičce.
Současně ale měl dvě výrazně slabší oblasti. Ve hře z odpaliště byl v daném období až 108. a ve scramblingu – tedy ve schopnosti zachránit dobrý výsledek poté, co se hráč nedostal na green podle plánu – 129.
Během turnaje RBC Heritage se ale stalo něco zajímavého.
Jeho mimořádně silná stránka zůstala mimořádně silná.
Zásadní změna nastala jinde.
Ve svých slabších disciplínách se v daném turnaji posunul přibližně na 31. místo ve hře z odpaliště a na 23. místo ve scramblingu.
Po dvou kolech vedl turnaj.
Jeho nejsilnější stránka se dramaticky nezlepšila.
Přestaly ho brzdit slabé články.
A právě to je podstata celého problému.
Nejde o to udělat ze slabiny silnou stránku
Příklad Justina Thomase je důležitý ještě z jednoho důvodu.
Cílem nemusí být stát se nejlepšími ve všem.
Thomas nepotřeboval ze své slabší části hry vytvořit svou novou hlavní konkurenční výhodu.
Potřeboval ji pouze dostat na úroveň, na které přestala omezovat využití toho, v čem už byl mimořádný.
To přesně odpovídá našemu Threshold Modelu:
V leadershipu je princip stejný.
Lídr nemusí být nejlepší stratég, nejlepší komunikátor, nejlepší kouč lidí a nejlepší provozní manažer současně. Pokud ale například nedokáže budovat důvěru, jedna kritická slabina může výrazně omezit hodnotu všech jeho ostatních schopností.
Co z toho plyne pro vlastní rozvoj
Celou úvahu lze nakonec shrnout do tří jednoduchých principů:
1. Ne každou slabinu musíme opravovat.
Některé slabiny nejsou pro naši roli zásadní. Můžeme je kompenzovat systémem, technologií, delegováním nebo spoluprací s někým, kdo je v dané oblasti silnější.
2. Kritickou slabinu pod minimálním prahem ale ignorovat nemůžeme.
Pokud určitá dovednost představuje úzké hrdlo celého výkonu, dává smysl věnovat jí cílenou pozornost – alespoň do chvíle, kdy přestane celý systém brzdit.
3. Než slabinu prohlásíme za nedostatek talentu, měli bychom si ověřit, zda nejde prostě o nedostatečně rozvinutou dovednost.
To, že nám dnes něco nejde, ještě neznamená, že jsme narazili na hranici svého potenciálu. Může to znamenat jen to, že jsme této schopnosti nikdy nevěnovali dostatek kvalitního, cíleného tréninku.
A právě tady může dávat smysl koučink
Jednou z největších hodnot koučinku podle mě není to, že člověku řekne, co má zlepšit.
Jeho hodnota je v tom, že pomůže lépe rozlišovat.
- Je moje slabina skutečně kritická?
- Brzdí mě v cíli, nebo mě jen štve, že v něčem nejsem tak dobrý jako ostatní?
- Potřebuji tuto schopnost rozvíjet, nebo ji mohu kompenzovat jiným způsobem?
- Je problém opravdu v nedostatku talentu, nebo spíš v tom, že jsem danou dovednost nikdy systematicky netrénoval?
- A naopak: není některá z mých silných stránek používána tak často, že se z ní začíná stávat omezení?
Dobrý kouč by neměl člověka tlačit ani do nekonečného „opravování slabin“, ani do nekritického „rozvíjej jen své silné stránky“.
Měl by mu pomoci pochopit architekturu jeho výkonu.
Co je skutečně kritické? Co je jen nedokonalost, kterou mohu přijmout? Co mohu kompenzovat? A kde má naopak smysl investovat energii do toho, co může být opravdu výjimečné?
Možná právě v tom spočívá rozumnější přístup k osobnímu rozvoji: ne snažit se být dobrý ve všem, ale zároveň si nelhat o slabinách, které nám brání využít to nejlepší, co v sobě máme.

