Asertivita bývá často chápaná příliš jednoduše. Jako schopnost „říct si o své“, „nenechat si nic líbit“ nebo „konečně se prosadit“. Na první pohled to zní logicky. Vždyť mnoho lidí skutečně trpí tím, že příliš ustupují, neumějí říct ne, bojí se konfliktu a pak si svou frustraci odnášejí domů, do těla, do vztahů nebo do tichého vnitřního dialogu, který běží ještě dlouho poté, co už rozhovor dávno skončil.

Jenže asertivita není tvrdost. Není to ani příjemně zabalená agresivita. A už vůbec to není technika, díky které vždy dostanu to, co chci. Asertivita je spíše schopnost stát ve vztahu k druhému člověku bez toho, abych zradil sám sebe — a zároveň bez toho, abych musel znehodnotit jeho.

V nejjednodušším smyslu je asertivita schopnost vyjadřovat své pocity, potřeby, hranice a názory otevřeně, přiměřeně a s respektem k právům druhých. Je to třetí cesta mezi pasivitou, kdy potlačuji vlastní práva, a agresivitou, kdy potlačuji práva druhého.

A dobrá zpráva je, že asertivita není povahová vlastnost vyvolených. Je to dovednost. A jako každá dovednost se dá trénovat. Ne přes noc, ne jedním motivačním rozhodnutím, ale postupně — přes uvědomění, nácvik, experimentování a ochotu snést i určité nepohodlí.

Proč je asertivita důležitá

Asertivita není důležitá jen proto, abychom se uměli lépe prosadit. Je důležitá proto, že chrání kvalitu našich vztahů i naši psychickou energii. Mayo Clinic upozorňuje, že asertivní komunikace pomáhá lépe zvládat stres, vyjadřovat vlastní potřeby a názory, posilovat sebeúctu a zároveň komunikovat způsobem, který respektuje práva druhých. To je podstatný rozdíl. Pasivní člověk často říká ano, i když uvnitř cítí ne — a výsledkem bývá stres, vnitřní konflikt, zlost nebo pocit, že ho ostatní využívají. Agresivní člověk sice může krátkodobě získat, co chce, ale oslabuje důvěru a respekt. Asertivita je proto prakticky zdravější způsob komunikace: umožňuje být pravdivý, jasný a pevný, aniž by vztah musel sklouznout do boje o moc. V tomto smyslu není asertivita jen komunikační technika, ale určitá forma psychické hygieny. Pomáhá nám nenosit v sobě věci, které měly být dávno řečeny.

Co asertivita není — a proč je dobré si to vyjasnit hned na začátku

Slovo „asertivita“ má zvláštní osud. Téměř každý ho zná, ale lidé si pod ním představují velmi odlišné věci. Někdo asertivitu obdivuje, protože v ní vidí odvahu a sebevědomí. Jiný se jí naopak vyhýbá, protože si představí člověka, který tlačí, prosazuje se a bere si prostor bez ohledu na ostatní.

Právě tady vzniká první problém. Pokud si asertivitu spleteme s dominancí, začneme ji buď používat hrubě, nebo se jí budeme preventivně bránit. V obou případech nám unikne její skutečná hodnota.

Asertivita není o tom, že musím vyhrát. Je o tom, že nemusím zmizet.

Mýtus první: „Když budu asertivní, dostanu vždycky to, co chci.“

Tohle je jeden z nejčastějších omylů. Asertivita nezaručuje výsledek. Neznamená, že druhý člověk bude souhlasit, že mi vyhoví nebo že se situace vyvine přesně podle mé představy.

Asertivita pouze zvyšuje šanci, že bude jasné, co chci, co nechci, co potřebuji a kde mám hranici. To není málo. Ve vztazích, v práci i v leadershipu často nevznikají problémy jen proto, že lidé mají rozdílné potřeby. Vznikají proto, že je neumějí včas a srozumitelně pojmenovat.

Asertivita tedy není záruka souhlasu. Je to způsob, jak se do rozhovoru dostavit jako dospělý člověk.

Mýtus druhý: „Asertivita je vlastně jemná agresivita.“

Asertivita a agresivita mají jedno společné: obě vyjadřují potřebu. Rozdíl je v tom, co se děje s druhým člověkem.

Agresivní člověk říká: „Já mám právo a ty překážíš.“
Pasivní člověk říká: „Ty máš právo a já raději ustoupím.“
Asertivní člověk říká: „Já mám právo. Ty máš právo. Pojďme s tím nějak zacházet.“

Ten rozdíl se nepozná jen podle slov. Pozná se podle tónu, tempa, těla, pohledu, schopnosti naslouchat a také podle toho, zda jsem ochoten připustit, že druhý člověk nemusí moje přání automaticky splnit.

Mýtus třetí: „Musím být asertivní vždy a za všech okolností.“

Nemusím. Asertivita je nástroj, ne morální povinnost.

Jsou situace, kdy je rozumnější mlčet, odejít, neeskalovat nebo zvolit jinou strategii. Když druhý člověk jedná iracionálně, agresivně, pod vlivem silných emocí nebo v prostředí, kde by přímá konfrontace nebyla bezpečná, není neasertivita selhání. Může to být dobrý úsudek.

Skutečná asertivita totiž nezačíná větou. Začíná volbou.

Tři styly komunikace: kde se v tom poznáváte?

V komunikaci se obvykle pohybujeme mezi třemi základními styly: pasivním, agresivním a asertivním. Není užitečné z toho dělat nálepky. Nikdo z nás není čistě pasivní nebo čistě agresivní. Většina lidí se mění podle situace, člověka, se kterým mluví, míry stresu, únavy a toho, kolik je ve hře.

Jiní jsme doma, jiní v práci, jiní před autoritou a jiní ve chvíli, kdy máme pocit, že už nás někdo dlouho přehlíží.

Právě proto je dobré se na tyto styly nedívat jako na škatulky, ale jako na mapu.

Pasivní komunikace: když se z klidu stává vnitřní tlak

Pasivní komunikátor často nepůsobí problémově. Naopak. Bývá vnímán jako milý, přizpůsobivý, nekonfliktní a ochotný. V mnoha organizacích jsou takoví lidé dokonce odměňováni, protože „nedělají potíže“.

Jenže cena se platí jinde.

Pasivní člověk nevyjadřuje otevřeně své pocity, potřeby, názory nebo nesouhlas. Nebo je vyjadřuje tak opatrně, omluvně a nepřímo, že je okolí snadno přeslechne. Výsledkem je, že druhý člověk často ani neví, že překročil hranici. A pasivní člověk si pak doma říká: „To je přece jasné, že mi to vadilo.“

Jenže jasné to nebylo. Bylo to jen nevyslovené.

Verbálně se pasivita často projevuje dlouhými větami, nejistotou, zjemňováním, omluvami a výrazy typu: „Možná je to hloupost…“, „Nechci obtěžovat…“, „Asi se pletu, ale…“, „Kdyby to náhodou šlo…“

Neverbálně ji často doprovází uhýbání pohledem, stažený postoj, tichý hlas, nervózní úsměv nebo paradoxně úsměv ve chvíli, kdy člověk ve skutečnosti cítí vztek.

Krátkodobý zisk pasivity je reálný. Vyhnu se konfliktu. Nevystavím se odmítnutí. Nepokazím atmosféru. Jenže dlouhodobá cena bývá vysoká: frustrace, zahořklost, ztráta sebeúcty, vztahy postavené na domněnkách a někdy i náhlé výbuchy, které okolí překvapí právě proto, že před nimi dlouho „nic nebylo“.

Ale ono bylo. Jen to nebylo řečeno.

Agresivní komunikace: když si člověk vezme prostor na úkor druhých

Agresivní komunikace je na první pohled efektivní. Věci se hýbou. Lidé ustupují. Rozhodnutí padají rychle. Agresivní člověk často získá to, co chce — alespoň krátkodobě.

Problém je v tom, co se mezitím děje ve vztazích.

Agresivní komunikátor prosazuje svá práva, potřeby a názory způsobem, který zmenšuje prostor druhých. Neptá se, ale tlačí. Nevyjednává, ale určuje. Nesnaží se porozumět, ale vyhrát.

Verbálně se agresivita projevuje sarkasmem, pohrdáním, obviňováním, výhružkami, generalizacemi a větami, které názory vydávají za fakta: „Takhle se to prostě nedělá.“ „Tohle snad nemůžete myslet vážně.“ „Kolikrát vám to mám ještě říkat?“ „Proč jste to proboha udělal takhle?“

Někdy je agresivita hlasitá. Někdy je tichá a ledová. A někdy je velmi kultivovaná, jen po ní člověk odchází z rozhovoru menší, než do něj vstoupil.

Krátkodobě agresivita funguje. Dlouhodobě vytváří odpor, pasivní sabotáž, strach, nedůvěru a prostředí, ve kterém lidé raději neříkají pravdu. V leadershipu je to obzvlášť nebezpečné. Agresivní manažer může mít pocit, že má věci pod kontrolou. Ve skutečnosti často jen přestal dostávat nepříjemné informace.

Asertivní komunikace: pevnost bez útoku

Asertivní komunikace je přímá, ale ne hrubá. Je pevná, ale ne neústupná. Je otevřená, ale ne bezohledná.

Asertivní člověk umí říct: „Tohle nechci.“
Ale také umí dodat: „Zajímá mě, jak to vidíte vy.“
Umí říct: „Tady mám hranici.“
Ale nemusí přitom druhého ponížit.

Verbálně se asertivita často projevuje větami v první osobě: „Potřebuji…“, „Nesouhlasím…“, „Nelíbí se mi…“, „Chci se domluvit…“, „Takhle je to pro mě obtížné…“

Důležité je, že asertivní člověk rozlišuje mezi faktem, interpretací a emocí. Neříká: „Vy mě ignorujete.“ Řekne spíše: „Když na mé poslední tři e-maily nepřišla odpověď, vyložil jsem si to tak, že to pro vás není priorita. Potřebuji vědět, na čem jsem.“

Neverbálně k asertivitě patří přiměřený oční kontakt, vzpřímený postoj, klidný hlas, pomalejší tempo a tělo, které není ani stažené, ani útočné.

Asertivita není jen technika komunikace. Je to určitý vnitřní postoj: nemusím se schovat, abych byl přijat. A nemusím zaútočit, abych byl brán vážně.

Proč přestáváme být asertivní

S přirozeným sebevyjádřením se rodíme. Malé dítě nemá zásadní problém dát najevo, že něco chce, nechce, že se mu něco líbí nebo nelíbí. Samozřejmě to nedělá sociálně kultivovaně — to se teprve učí. Ale základní impuls k vyjádření potřeby tam je.

Postupem času se však učíme nejen komunikovat. Učíme se také, co je „bezpečné“ říkat, co se nehodí, za co přichází trest, co vyvolává odmítnutí, kdy je lepší mlčet a kdy se vyplatí manipulovat nepřímo.

Asertivita se tedy často neztrácí proto, že bychom ji nikdy neměli. Spíše se ji postupně odnaučíme.

1. Kontraproduktivní přesvědčení

Mnoho lidí v sobě nosí přesvědčení, která na první pohled vypadají jako slušnost, ohleduplnost nebo zralost. Ve skutečnosti jim ale brání jednat dospěle.

Například:
„Když řeknu ne, zkazím vztah.“
„Říkat, co chci, je sobecké.“
„Když se ozvu, bude konflikt.“
„Dobrý člověk vyhoví.“
„Když mě má někdo rád, pozná, co potřebuji.“

To nejsou fakta. Jsou to naučené interpretace. A některé z nich mohly kdysi dávat smysl. V dětství, v autoritativní rodině, ve škole, v prvním zaměstnání nebo v prostředí, kde se nesouhlas trestal. Jenže to, co bylo kdysi adaptační strategií, se v dospělosti může stát vězením.

2. Nedostatek dovedností

Někteří lidé asertivitu obdivují, ale nevědí, jak ji prakticky udělat. Vědí, že by měli být jasnější, ale nevědí, jak formulovat větu. Vědí, že by měli říct ne, ale v konkrétním okamžiku sklouznou k omluvám, vysvětlování nebo úniku.

To není charakterová slabost. Často je to prostě absence modelu. Pokud člověk vyrůstal v prostředí, kde se konflikty buď zametaly pod koberec, nebo řešily křikem, neměl se kde naučit třetí možnost.

3. Úzkost a stres

Někdy víme přesně, co bychom měli říct. Dokonce bychom to uměli poradit kamarádovi. Ale jakmile stojíme před konkrétním člověkem, tělo převezme řízení.

Zrychlí se tep, stáhne se hrdlo, zúží se pozornost, mozek hledá rychlou cestu z nepohodlí. A v takovém stavu se neřídíme tím, co víme. Řídíme se tím, co máme zautomatizované.

Proto nestačí říct: „Buď prostě odvážnější.“
To je podobné, jako říct člověku na tenisovém kurtu: „Prostě to zahraj lépe.“ Ano, to by bylo krásné. Ale dovednost vzniká tréninkem, ne přáním.

4. Špatné vyhodnocení situace

Někteří lidé považují asertivitu za agresivitu, pasivitu za zdvořilost a vyhovění za laskavost. Tím se celý systém posune.

Pak člověk neříká ne, protože „nechce být nepříjemný“. Neřekne, co potřebuje, protože „nechce tlačit“. Nevyjádří nesouhlas, protože „chce být profesionální“.

Jenže profesionalita není absence názoru. A laskavost není povinnost vyhovět.

5. Kulturní a generační vzorce

Asertivita není v každém prostředí přijímána stejně. V některých rodinách, organizacích nebo generacích je přímé vyjádření nesouhlasu vnímáno jako neúcta. U žen bývá stejný projev častěji interpretován jako ostrost nebo agresivita, zatímco u mužů jako sebevědomí. Tyto vzorce se mění, ale pomalu.

Proto je dobré chápat asertivitu nejen jako individuální dovednost, ale také jako sociální jev. Někdy netrénujeme jen větu. Trénujeme odvahu vystoupit z role, kterou nám okolí dlouho přisuzovalo.

Cvičení: Jak jste se asertivitě odnaučili?

Zkuste si na chvíli nevymýšlet nové techniky a jen se podívat zpět. Ne proto, abyste někoho obvinili. Spíše proto, abyste pochopili vlastní automatické reakce.

Položte si tyto otázky a odpovědi si ideálně napište:

• Jak se u vás doma řešil nesouhlas?
• Kdo v rodině mohl říkat, co chce, a kdo spíše ustupoval?
• Co se stalo, když jste jako dítě řekli „ne“?
• Jak jste se naučili získat to, co jste chtěli, aniž byste o to požádali přímo?
• Používáte některé z těchto strategií dodnes?
• V jakých situacích jste asertivní poměrně snadno?
• A kde naopak okamžitě sklouzáváte do pasivity, agrese nebo úniku?

Už samotné pojmenování vzorce často přinese úlevu. Člověk najednou vidí, že nereaguje „divně“. Reaguje naučeně.

Asertivní práva: základ, ze kterého vycházíme

Asertivita stojí na jedné důležité myšlence: jako dospělý člověk mám určitá základní práva. Ne jako privilegium. Ne na úkor druhých. Ale jako výchozí rámec pro zdravý vztah k sobě i ostatním.

Tato práva nejsou výzvou k bezohlednosti. Naopak. Každé právo má svou druhou stranu — odpovědnost za důsledky.

Mám například právo říct ne. Ale druhý člověk má právo být zklamaný.
Mám právo změnit názor. Ale nesu odpovědnost za dopad této změny.
Mám právo udělat chybu. Ale nemohu se tvářit, že se nic nestalo.

Mezi základní asertivní práva patří:

• Mám právo sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce.
• Mám právo říct „ne“ bez nadměrného omlouvání a vysvětlování.
• Mám právo změnit názor.
• Mám právo nesouhlasit.
• Mám právo dělat chyby a nést za ně odpovědnost.
• Mám právo říct „nevím“.
• Mám právo říct „nerozumím“.
• Mám právo rozhodnout se, zda chci řešit problém někoho jiného.
• Mám právo říct: „Tohle pro mě není důležité.“

Důležitá poznámka: agresivní lidé si tato práva často nárokují také. Rozdíl je v tom, že ignorují, že stejná práva mají i ostatní.

Asertivita tedy není jen vědomí vlastních práv. Je to vědomí vzájemnosti.

Techniky asertivity: proč je dobré začít jednoduše

Techniky asertivity nejsou kouzelná zaklínadla. Nejsou to věty, které použijete a druhý člověk se okamžitě změní. Jsou to spíše tréninkové pomůcky. Pomáhají nám v situacích, kdy bychom jinak jednali automaticky.

Doporučuji začínat v situacích s nízkou emoční intenzitou. Nezačínejte nejtěžším rozhovorem svého života. Začněte u drobností. Tam si tělo i mysl začnou zvykat, že přímé vyjádření neznamená katastrofu.

Základní asertivita

Základní asertivita znamená jasně a přímo říct, co potřebuji, chci, nechci nebo jak něco vnímám. Bez dlouhého vysvětlování, bez manipulace, bez útoku.

Příklad:

„Potřebuji dokončit tuto zprávu do pátku. Tento týden už si další projekt vzít nemůžu.“

To je jednoduchá věta. Právě proto je účinná. Mnoho neasertivních lidí má tendenci jednoduchost oslabovat. Přidávají omluvy, vysvětlení, zjemnění a únikové formulace. Výsledkem je, že druhá strana slyší spíše nejistotu než hranici.

Empatická asertivita

Empatická asertivita se hodí ve chvílích, kdy nechci popřít situaci druhého člověka, ale zároveň nechci opustit vlastní potřebu.

Nejdřív tedy uznám realitu druhého, potom pojmenuji vlastní hranici nebo požadavek.

Příklad:

„Vím, že teď máte hodně práce, a chápu, že to pro vás není jednoduché. Zároveň potřebuji vaši odpověď do zítřka, abychom mohli projekt posunout dál.“

Tohle je velmi užitečné v leadershipu. Lidé často nepotřebují, abychom s nimi souhlasili. Potřebují vědět, že jsme je slyšeli.

Důsledková asertivita

Důsledková asertivita je silnější forma. Používáme ji tehdy, když už nestačí opakované vysvětlování nebo žádost. Nevyhrožujeme. Jen jasně popisujeme, co se stane, pokud se situace nezmění.

Příklad:

„Pokud podklady nedostanu do pátku, budu muset projekt předat jinému dodavateli.“

Tady je důležité jedno pravidlo: důsledek oznamujte jen tehdy, když jste připraveni ho skutečně uplatnit. Jinak ztrácíte důvěryhodnost a z asertivity se stává prázdné gesto.

Konfrontační asertivita

Konfrontační asertivita upozorňuje na rozpor mezi dohodou a realitou. Je vhodná tam, kde nechceme obviňovat, ale potřebujeme pojmenovat nesoulad.

Příklad:

„Dohodli jsme se, že podklady pošlete v pondělí. Teď říkáte, že budou ve středu. Potřebuji vědět, s čím můžu počítat.“

Dobrá konfrontace není útok. Je to vrácení pozornosti k faktům.

Negativní asertivita

Negativní asertivita znamená klidně pojmenovat, jak na mě působí chování druhého člověka. Neútočím na jeho osobnost. Popisuji chování, dopad a svoji potřebu.

Jednoduchý rámec může vypadat takto:

1. Popíšu konkrétní chování.
2. Pojmenuji dopad.
3. Vyjádřím, jak to na mě působí.
4. Navrhnu změnu.

Příklad:

„Když mě během prezentace opakovaně přerušujete, ztrácím myšlenku a hůř se mi drží struktura. Byl bych rád, kdybychom si otázky nechali na konec.“

Taková věta je pevná, ale neútočná. A právě v tom je její síla.

Technika zaseknuté desky

Zaseknutá deska je jednoduchá, ale někdy velmi účinná technika. Připravíte si krátkou odpověď a klidně ji opakujete, aniž byste se nechali vtáhnout do vysvětlování, obhajování nebo manipulace.

Příklad:

„Nemůžu ti půjčit peníze.“

„Ale já ti je vrátím příští týden.“

„Chápu, ale peníze ti půjčit nemůžu.“

„Přece nejsi takový.“

„Jsem tvůj přítel, ale peníze ti půjčit nemůžu.“

Tahle technika je obzvlášť užitečná u lidí, kteří nehledají dialog, ale slabé místo. Čím více vysvětlujete, tím více materiálu jim dáváte. Zaseknutá deska chrání jednoduchost vaší hranice.

Jak říct ne: nejdůležitější asertivní dovednost

Pro mnoho lidí je odmítnutí nejtěžší část asertivity. Zvlášť pokud jsou zvyklí být užiteční, spolehliví, vstřícní a „ti, na které je vždycky spoleh“.

Na první pohled vypadá schopnost říkat ano jako ctnost. A často jí také je. Problém nastává ve chvíli, kdy ano přestává být volbou a stává se reflexem.

Pak člověk neříká ano proto, že chce. Říká ano proto, že neumí snést nepohodlí z odmítnutí.

Typická přesvědčení zní:

„Říct ne je neslušné.“
„Když odmítnu, zraním ho.“
„Bude si myslet, že mi na něm nezáleží.“
„Potřeby ostatních jsou důležitější než moje.“
„Když teď nevyhovím, příště nevyhoví oni mně.“

Asertivní pohled je jiný:

Druhý člověk má právo požádat.
Já mám právo odmítnout.
Odmítám žádost, ne člověka.

Tohle rozlišení je zásadní. Mnoho lidí má pocit, že odmítnutím žádosti znehodnocuje vztah. Ve skutečnosti často vztah chrání. Protože dlouhodobě je upřímné ne zdravější než neupřímné ano.

Osm principů asertivního odmítnutí

• Buďte přímí a upřímní, ale ne hrubí.
• Buďte struční. Dlouhé vysvětlování často oslabuje hranici.
• Mluvte pomalu a klidně. Stejné „ne“ může znít tvrdě nebo pevně podle tónu.
• Neomlouvejte se za samotné právo odmítnout.
• Nevymýšlejte složité záminky. Často se do nich později zamotáte.
• Pokud je to pravda, můžete říct, že je pro vás odmítnutí těžké.
• Poděkujte za důvěru, pokud vás druhý oslovil s něčím důležitým.
• Pamatujte, že upřímné ne je často férovější než neochotné ano.

Šest způsobů, jak říct ne

Přímé ne

„Ne, to udělat nemůžu.“

Jednoduché, jasné, bez zbytečných oklik.

Chápavé ne

„Chápu, že to potřebuješ rychle. Přesto to teď vzít nemůžu.“

Uznávám potřebu druhého, ale neopouštím vlastní hranici.

Zdůvodněné ne

„Tento týden mám termínovaný projekt, takže to nemůžu převzít.“

Důvod je krátký, pravdivý a nepřechází do obhajoby.

Momentální ne

„Teď ne. K příštímu měsíci se k tomu můžeme vrátit.“

Používejte jen tehdy, pokud tu možnost skutečně chcete nechat otevřenou.

Ne s alternativou

„Teď to převzít nemůžu. Můžu vám ale doporučit kolegu, který by mohl mít kapacitu.“

Tady odmítám žádost v původní podobě, ale nabízím jinou cestu.

Ne ze zaseknuté desky

„Rozumím, ale nemůžu to vzít.“
„Chápu, že je to pro vás důležité, ale nemůžu to vzít.“
„Mrzí mě to, ale nemůžu to vzít.“

Stále stejná hranice. Klidně, bez agrese, bez úniku.

Jak přijímat kritiku bez obrany a bez kolapsu

Schopnost přijímat kritiku je jedna z nejdůležitějších asertivních dovedností. A zároveň jedna z nejtěžších.

Kritika se totiž málokdy dotýká jen konkrétní situace. Často se dotkne naší sebeúcty. Někdo nám řekne: „Tady jste udělal chybu,“ a náš vnitřní systém slyší: „Jsem neschopný.“ To jsou dvě různé věci, ale ve stresu se snadno slijí dohromady.

Klíčové je rozlišit kritiku chování od odmítnutí osoby.

„Tohle rozhodnutí nebylo dobré“ je kritika chování.
„Ty jsi neschopný“ je útok na osobu.

První může být užitečné. Druhé je destruktivní.

Konstruktivní kritika: jak na ni reagovat

Pokud je kritika oprávněná, nejčistší reakcí je přijmout ji bez zbytečné obrany.

„Máte pravdu, ten termín jsem nezvládl.“

To neznamená, že jsem špatný člověk. Znamená to, že konkrétní věc se nepovedla. Z hlediska učení je to velký rozdíl.

Negativní asertivita

Negativní asertivita znamená, že otevřeně přijmu oprávněnou kritiku, aniž bych se hroutil nebo útočil zpět.

„Ano, v tomhle máte pravdu. Měl jsem to komunikovat dřív.“

Tato reakce často překvapí i agresivnější kritiky. Čekají obranu, výmluvu nebo protiútok. Když nic z toho nepřijde, rozhovor se může zklidnit.

Negativní otázka

Když je kritika nejasná, požádejte o upřesnění.

„Co přesně máte na mysli?“
„Můžete mi dát konkrétní příklad?“
„Která část vám připadala problematická?“

Pokud je kritika konstruktivní, získáte informaci. Pokud je manipulativní, často se začne rozpadat, protože manipulace nemá ráda konkrétnost.

Destruktivní kritika: jak se nenechat vtáhnout

Destruktivní kritika není zaměřená na zlepšení. Je zaměřená na ponížení, vybití emoce nebo kontrolu.

V takové situaci není cílem kritiku „hezky přijmout“. Cílem je nenechat se vtáhnout do hry, která nikam nevede.

Můžete klidně nesouhlasit:

„S tím nesouhlasím.“
„Takhle to nevnímám.“
„Jsem ochoten mluvit o konkrétním chování, ale ne tímto způsobem.“

Nebo můžete použít techniku mlžení. To znamená, že souhlasíte s malou částí kritiky, aniž byste přijali celý útok.

Například když někdo řekne:

„Vy vždycky všechno zdržujete.“

Můžete odpovědět:

„Je pravda, že tentokrát jsem termín nedodržel.“

Nepřijímáte „vždycky“. Nepřijímáte nálepku. Přijímáte jen konkrétní pravdivou část.

Šest tipů pro přijímání kritiky

• Reagujte na obsah, ne pouze na tón. I špatně řečená kritika může obsahovat užitečnou informaci.
• Nedávejte první obrannou reakci okamžitě ven. Krátká pauza často změní celý rozhovor.
• Ověřte si, zda vás druhý skutečně kritizuje, nebo si kritiku domýšlíte.
• Ptejte se na konkrétní příklady.
• Rozhodněte se, zda je kritika pravdivá, částečně pravdivá, nebo nepravdivá.
• Podle toho zvolte reakci: přijetí, otázku, mlžení nebo nesouhlas.

Jak kritizovat konstruktivně

Asertivita není jen schopnost kritiku přijímat. Je to také schopnost kritiku dávat.

Máme právo chtít, aby někdo změnil chování, které nám vadí, komplikuje práci nebo narušuje vztah. To samozřejmě neznamená, že se druhý člověk změní. Ale pokud nic neřekneme, často si vytváříme tichý odpor, který časem prosakuje jinudy.

Konstruktivní kritika není ventilace frustrace. Je to pokus změnit něco konkrétního.

Pomáhá držet se několika pravidel:

• Vyberte správný čas a místo. Ne veřejně, ne v afektu, ne mezi dveřmi.
• Pokud jste silně rozčilení, počkejte, až budete schopni mluvit věcně.
• Nečekejte, až se stejná věc zopakuje podesáté.
• Kritizujte chování, ne osobu.
• Mluvte v první osobě: „Vadí mi…“, „Potřebuji…“, „Zlobím se, když…“
• Popište konkrétní situaci, ne charakter člověka.
• Navrhněte konkrétní změnu.
• Řekněte, jaký pozitivní dopad změna bude mít.
• Buďte realističtí v tom, co požadujete.
• Zeptejte se druhého, jak to vidí on.

Dobrá kritika neponižuje. Dobrá kritika zpřesňuje realitu.

Jak svou asertivitu rozvíjet: devět praktických kroků

Rozvoj asertivity není jednorázové rozhodnutí. Nestačí si říct: „Od zítřka budu asertivní.“ To většinou vydrží do prvního silnějšího stresu.

Lepší je pracovat s asertivitou jako s tréninkem. Podobně jako ve sportu. Nejdřív technika, potom lehčí situace, potom náročnější soupeř, potom větší tlak. Nikdo nezačíná finále mistrovství světa.

1. Vyberte konkrétní situace

Nepište si obecně: „Chci být asertivnější.“ To je příliš široké.

Napište konkrétně:

„Chci umět odmítnout další práci, když už nemám kapacitu.“
„Chci říct kolegovi, že mi vadí jeho pozdní dodávání podkladů.“
„Chci přestat souhlasit s termíny, které nejsou realistické.“

2. Seřaďte situace podle obtížnosti

Vytvořte si vlastní hierarchii asertivity. Od nejsnazších situací po ty nejtěžší.

Začněte tam, kde je emoční riziko menší. Úspěch v menších situacích vytváří důvěru pro ty větší.

3. Identifikujte škodlivá přesvědčení

U každé situace si položte otázku:

„Co si říkám těsně předtím, než ustoupím, zaútočím nebo mlčím?“

Možná zjistíte, že problém není ve větě, ale v přesvědčení, které jí předchází.

4. Vytvořte realističtější myšlenku

Například místo:

„Když řeknu ne, zklamu ho.“

může být realističtější:

„Může být zklamaný, ale má právo požádat a já mám právo odmítnout.“

Nejde o pozitivní afirmace. Jde o přesnější myšlení.

5. Popište své neasertivní chování

Co obvykle děláte?

Omlouváte se?
Vymlouváte se?
Mlčíte?
Slíbíte něco, co pak nechcete udělat?
Zaútočíte později a nepřiměřeně?

Bez pojmenování vzorce ho nelze měnit.

6. Připravte asertivní alternativu

Napište si konkrétní větu. Ne jen záměr.

Například:

„Tento týden už nemám kapacitu. Můžu se k tomu vrátit příští středu.“

Nebo:

„Potřebuji, abychom si termíny domlouvali dřív. Když se to dozvím den předem, neumím to dobře naplánovat.“

7. Nacvičte si to nahlas

Může to znít uměle, ale funguje to. Mozek i tělo potřebují slyšet novou větu dřív, než ji použijete pod tlakem.

V koučinku často vidím, že člověk má dobrý záměr, ale v reálné situaci nemá jazyk. A bez jazyka se vrátí k automatismu.

8. Udělejte experiment

Neberte první pokus jako zkoušku charakteru. Berte ho jako experiment.

Co se stalo?
Co jsem čekal, že se stane?
Bylo to tak hrozné?
Co bych příště řekl jinak?

Tím se učíte z reality, ne z katastrofických představ.

9. Opakujte, dokud se reakce nezačne automatizovat

Asertivita se nestane přirozenou tím, že o ní čteme. Stane se přirozenou tím, že ji opakovaně používáme.

Nejdřív je nepohodlná. Potom vědomá. A teprve později přirozená.

Proč asertivitu ve skutečnosti potřebujeme

Asertivitu nepotřebujeme jen proto, abychom „prosadili svou“. To je příliš úzké pojetí.

Potřebujeme ji proto, aby naše vztahy nebyly postavené na hádání, přetvařování, nevyřčených očekáváních a tiché frustraci. Potřebujeme ji proto, abychom dokázali být v kontaktu s druhými lidmi, aniž bychom se museli vzdát sami sebe.

V leadershipu asertivita chrání jasnost.
V partnerství chrání upřímnost.
V týmu chrání důvěru.
V osobním životě chrání sebeúctu.

A možná nejdůležitější je toto: asertivita není schopnost být tvrdší. Je to schopnost být pravdivější — a přitom zůstat ve vztahu.

Dr. Ivan Černohorský

Asertivita a kniha Hlava, největší (ne)přítel člověka

Téma asertivity — včetně testu asertivity, práce s neasertivním myšlením a nácviku odmítání — tvoří jednu z kapitol knihy Hlava, největší (ne)přítel člověka.

Kniha vychází z kurzů Mindset Academy a obsahuje 25 testů a praktických cvičení pro ty, kteří na sobě chtějí pracovat systematicky. Ne jen číst o tom, jak by to mělo být, ale začít si všímat vlastních vzorců, přesvědčení a reakcí v konkrétních situacích.

Související články

• Techniky asertivity — přehled a příklady
• Asertivita a schopnost přijímat kritiku
• Asertivita: získám díky ní vždy, co chci?
• Koučinkové otázky a cvičení pro rozvoj asertivity
• Historie a vědecký pohled na asertivitu

Kurz asertivity

FAQ – Nejčastější otázky o asertivitě

Dr. Ivan Černohorský

Více o autorovi