Musíte trpět, abyste byli odolnější? Co má David Goggins správně, kde přestává fungovat a kdy už může být nebezpečný

David Goggins má pravdu v tom, že pocit „už nemůžu“ nemusí vždy znamenat skutečný fyziologický limit a že schopnost tolerovat stres a nepohodlí lze do určité míry trénovat. Jeho 40% Rule ale není vědecký zákon a strategie „vždy pokračuj“ může být nebezpečná. Odolnost vzniká spíše z dávkované zátěže, adaptace a regenerace než z maximálního utrpení. Skutečnou odolností je také schopnost poznat, kdy vytrvat a kdy změnit strategii.

Z tohoto příspěvku si odnesete že:

1. 40 % není vědecky potvrzené číslo. Gogginsovo pravidlo funguje spíš jako užitečná heuristika.
2. Pocit únavy není vždy totéž jako objektivní limit. Vnímané úsilí ovlivňuje motivace, kontext i psychický stav.
3. Odolnost lze trénovat, ale principem je dávkovaná zátěž a adaptace, nikoli maximální utrpení.
4. Brain Endurance Training naznačuje, že lze zlepšit schopnost fungovat ve stavu mentální únavy.
5. Bolest a únava nejsou automaticky nepřítel. Někdy jsou ale relevantním varovným signálem.
6. Rich Roll ukazuje riziko maladaptivní houževnatosti: vlastnost, která nás dostala na vrchol, se může v jiném kontextu stát slabinou.
7. Mentální odolnost není „never quit“. Je to schopnost poznat, kdy pokračovat, kdy změnit strategii a kdy přestat.

David Goggins se stal symbolem extrémní mentální odolnosti. Bývalý Navy SEAL, ultramaratonec a autor bestsellerů Can’t Hurt Me a Never Finished postavil velkou část své filozofie na jednoduché myšlence: většina z nás končí příliš brzy.

Když máme pocit, že už nemůžeme, možná jsme ve skutečnosti teprve na začátku svých možností. Když se nám něco nechce, právě tehdy bychom to měli udělat. Když nás něco bolí, máme se naučit bolest tolerovat. A pokud budeme dobrovolně vstupovat do nepohodlí, budeme lépe připraveni na okamžik, kdy si nepohodlí najde nás.

Jeho systém obsahuje několik dnes už téměř ikonických principů:

• 1. 40% Rule,
• 2. Callusing the Mind,
• 3. Cookie Jar,
• 4. Accountability Mirror a 
• 5. Taking Souls.

Na první pohled to může připomínat další motivační filozofii typu „všechno je v hlavě“.

Jenže Goggins je zajímavější. Řada jeho intuitivních postupů se skutečně potkává s tím, co dnes víme o psychologii výkonu, vnímání úsilí, stresové adaptaci nebo regulaci chování.

Současně ale právě jeho extrémní přístup dobře ukazuje druhou stranu mentální odolnosti.

Schopnost jít přes vlastní limity může být mimořádnou výhodou. Ale pokud neumíme poznat, kdy už nejde o překonávání komfortní zóny, nýbrž o ignorování relevantních varovných signálů, může se stejná vlastnost změnit v naši slabinu.

A právě zde začíná být Goggins zajímavý i pro moderní mentální koučink.

1. Pravidlo 40 %: když mozek říká „dost“, opravdu už nemůžeme?

Jednou z nejznámějších Gogginsových myšlenek je pravidlo 40 %.

Podle něj v okamžiku, kdy máme pocit, že jsme vyčerpaní a nemůžeme pokračovat, jsme ve skutečnosti využili jen asi 40 % své kapacity.

Zní to skvěle. Jen je tu jeden problém.

Pro číslo 40 % neexistuje žádný přesvědčivý vědecký základ.

Náš organismus nemá měřič, který při prvním pocitu únavy ukáže: „Kapacita vyčerpána: 40 %.“

Gogginsovo pravidlo proto dává větší smysl chápat jako heuristiku:

První pocit „už nemůžu“ nemusí znamenat, že jste skutečně dosáhli svého fyziologického limitu. A právě tady začíná být jeho intuice vědecky zajímavá.

Únava není jen prázdná nádrž

Dlouho jsme měli tendenci chápat fyzickou únavu podobně jako vybitou baterii.

Svalům dojde energie, nahromadí se metabolity a organismus jednoduše přestane být schopen pokračovat.

Realita je složitější.

Jedním z modelů, který se snažil vysvětlit regulaci výkonu, byl koncept centrálního guvernéra jihoafrického fyziologa Tima Noakese. Podle něj mozek do jisté míry reguluje výkon tak, aby zabránil katastrofickému narušení homeostázy.

Tento model je dodnes diskutovaný a rozhodně jej nelze považovat za definitivní vysvětlení únavy. Samuele Marcora proti potřebě jednoho „centrálního guvernéra“ přímo argumentoval a navrhl odlišný psychobiologický model.

Právě ten je pro pochopení Gogginse možná ještě zajímavější.

Marcora chápe vytrvalostní výkon jako rozhodovací proces, v němž zásadní roli hrají dvě proměnné:

vnímané úsilí a motivace pokračovat.

Člověk tedy nemusí přestat pouze proto, že jeho tělo objektivně už není schopné výkonu. Může přestat proto, že úsilí potřebné k pokračování začne subjektivně převyšovat úsilí, které je v daném okamžiku ochoten investovat. To je důležitý rozdíl.

„Nemůžu“ versus „nechci už platit tuhle cenu“

Představte si běžce na 38. kilometru maratonu. Každý krok bolí. Mozek produkuje stále silnější pocit:

Zpomal. Přestaň. Už to stačilo.

Pak běžec zahlédne ceduli oznamující, že do cíle zbývá méně než kilometr.

Nebo soupeře, kterého celý závod chtěl porazit. A náhle zrychlí.

Je nepravděpodobné, že by se během několika sekund obnovily zásoby glykogenu nebo opravila svalová vlákna.

Změnila se především interpretace situace.

Změnila se hodnota pokračování.

A právě tady má Goggins pravdu. Pocit vyčerpání není vždy přesným měřítkem zbývající fyziologické kapacity.

Psychologické intervence skutečně mohou vnímané úsilí ovlivňovat. Například experiment s motivačním self-talkem ukázal nejen prodloužení času do vyčerpání, ale také nižší subjektivně vnímané úsilí během výkonu.

Pravidlo 40 % tedy není fyziologie. Ale může být dobrou připomínkou:

Pocit, že chcete skončit, není automaticky důkazem, že skončit musíte.

2. Kalusování mysli: dělejte věci, které nechcete dělat

Druhý Gogginsův koncept je možná ještě zajímavější.

Nazývá jej Callusing the Mind – vytváření mozolů na mysli.

Stejně jako se kůže adaptuje na opakované mechanické zatížení, měla by se podle něj adaptovat i psychika.

Proto doporučuje pravidelně dělat nepříjemné věci.

Vstát dříve.

Trénovat, přestože se vám nechce.

Jít do zimy.

Dokončit nepříjemný úkol.

Vydržet nudu.

Neutéct automaticky před diskomfortem.

Smyslem není konkrétní studená sprcha nebo běh v dešti.

Smyslem je vytvářet zkušenost:

„Dokážu jednat i tehdy, když se mi nechce.“

A tady se Goggins velmi zajímavě potkává s konceptem, který známe z psychologie stresu:

stresovou inokulací.

Stresová inokulace: odolnost se nebuduje odstraněním stresu

Častým omylem současného přístupu ke stresu je představa, že optimální cestou k psychické odolnosti je stres minimalizovat.

Jenže organismus se adaptuje na nároky, kterým je vystavován.

Sval neposílíme tím, že ho chráníme před zátěží.

Kardiovaskulární systém neposílíme tím, že se vyhneme zvýšení tepové frekvence.

A psychologickou schopnost fungovat pod tlakem pravděpodobně neposílíme tím, že se budeme systematicky snažit veškerému tlaku vyhýbat.

Princip stress inoculation vychází z jiné logiky:

člověka postupně vystavujeme kontrolované a zvládnutelné zátěži, učíme ho v ní fungovat a následně zátěž postupně zvyšujeme.

Je v tom ale jedno velmi důležité slovo:

dávka.

Protože stejný stresor může podle své intenzity, délky, kontextu a schopností člověka vést buď k adaptaci, nebo k poškození.

A právě zde je zásadní rozdíl mezi rozumně aplikovanou stresovou inokulací a povrchním pochopením Gogginse.

Odolnost nevzniká z utrpení. Vzniká z adaptace na utrpení.

Tohle rozlišení považuji za klíčové.

Představme si tři situace.

a. Zátěž je příliš malá

Nic zásadního se nemusí stát.

Pokud se celý život vyhýbáme situacím, které jsou nepříjemné, nemáme mnoho příležitostí zjistit, že je dokážeme zvládnout.

b. Zátěž je dostatečně náročná, ale zvládnutelná

Organismus se musí přizpůsobit.

Vzniká zkušenost zvládnutí.

To, co bylo obtížné včera, může být za několik týdnů běžné.

c. Zátěž přesahuje adaptační kapacitu

Pak nevzniká větší odolnost.

Může vznikat zranění, vyčerpání, chronický stres nebo psychická traumatizace.

Více stresu tedy automaticky neznamená více odolnosti.

Stejně jako více tréninku automaticky neznamená větší svaly.

Existuje v mozku „centrum vůle“?

V posledních letech se v souvislosti s Gogginsem často objevuje ještě jeden zajímavý argument.

Anterior mid-cingulate cortex – aMCC.

Jde o oblast mozku, která se mimo jiné podílí na rozhodování o vztahu mezi očekávanou odměnou a náklady potřebnými k jejímu dosažení.

Analytický přehled nazvaný The Tenacious Brain: How the Anterior Mid-Cingulate Contributes to Achieving Goals navrhuje, že právě aMCC může být důležitým uzlem procesu, který označujeme jako tenacity – houževnatost nebo vytrvalost tváří v tvář obtížím.

Je lákavé z toho udělat jednoduchou poučku:

Dělejte věci, které nenávidíte, a zvětšíte si mozkové centrum vůle.

Tak jednoduché to není.

Výzkum naznačuje souvislost aMCC s vyhodnocováním ceny úsilí, očekávané odměny a dostupných zdrojů. Neprokazuje ale jednoduchý Gogginsův „tréninkový protokol“, podle kterého by ranní studené sprchy přímo hypertrofovaly centrum houževnatosti jako biceps.

To ale neznamená, že myšlenka trénovatelnosti tolerance námahy nedává smysl.

Naopak.

Brain Endurance Training: kalusování mysli v laboratoři?

Velmi zajímavou oblastí současného výzkumu je Brain Endurance Training – BET.

Princip je zvláštní. Sportovec netrénuje pouze fyzický výkon. Součástí tréninku jsou i kognitivně náročné, monotónní a mentálně vyčerpávající úkoly – například Stroopův test nebo úkoly zatěžující pracovní paměť a inhibiční kontrolu.

Cílem je naučit člověka podávat výkon i ve chvíli, kdy už je mentálně unavený.

A výsledky jsou zajímavé.

Studie například zjistila větší zlepšení fyzické vytrvalosti po kombinovaném BET než po samotném fyzickém tréninku.

Ještě zajímavější je nová metaanalýza publikovaná v roce 2026.

Zahrnula devět odborných článků s jedenácti studiemi a zjistila, že efekt BET na vytrvalost je poměrně malý, když jsou lidé odpočatí, ale výrazně větší ve stavu únavy.

To je pro mentální trénink nesmírně zajímavé.

Protože cílem mentální odolnosti nemusí být maximální výkon v ideálních podmínkách.

Může jím být především:

Schopnost zachovat použitelný výkon, rozhodování a sebekontrolu ve chvíli, kdy podmínky ideální přestanou být.

Ve sportu ve čtvrté čtvrtině zápasu.

V práci po osmi hodinách krizového jednání.

U záchranáře v desáté hodině zásahu.

U lídra v okamžiku, kdy se současně hroutí tři věci.

To je prakticky velmi blízko Gogginsovu „kalusování mysli“.

Jen v kontrolovanější podobě.

A právě tady přichází problém

Pokud Gogginsovu filozofii čteme povrchně, můžeme dojít k jednoduchému závěru:

Když to bolí, pokračuj.

Když chceš skončit, pokračuj.

Když tě tělo varuje, je to jen slabost.

Jenže to už je něco úplně jiného než stresová inokulace.

Protože ne každý signál „stop“ je falešný poplach.

A mimořádně zajímavým příkladem je člověk, kterého David Goggins sám výrazně inspiroval.

Zdrženlivost může vyžadovat větší disciplínu než další výkon

Pro člověka, který celý život bojuje s prokrastinací, může být disciplínou ráno vstát a jít trénovat.

Pro člověka, jehož identita je založená na extrémním výkonu, může být disciplínou přesný opak:

nejít.

Odpočívat.

Regenerovat.

Akceptovat dočasný pokles výkonu.

Přiznat si zranění.

Přestat používat strategii, která fungovala dvacet let.

A tady se dostáváme od jednoduchého „growth mindsetu“ k něčemu, co je podle mě podstatně důležitější:

adaptivnímu mindsetu.

Nejde o to mít správnou strategii. Jde o to vědět, kdy ji změnit.

Tohle je jeden z největších problémů jednoduchých motivačních systémů.

Nabízejí jednu univerzální odpověď.

Nevzdávej se.

Vytrvej.

Věř si.

Zaber.

Jdi mimo komfortní zónu.

Jenže skutečný svět není tak jednoduchý.

Někdy je správnou odpovědí vytrvat.

Někdy změnit cestu.

A někdy přestat.

Strategie, která nás dostala tam, kde jsme dnes, může být zároveň strategií, která nám brání dostat se dál.

Rich Roll je toho téměř učebnicovým příkladem.

Schopnost jít přes nepohodlí byla dlouho jeho superschopností.

Pak nastala situace, ve které potřeboval rozvinout úplně jinou schopnost:

přestat přes nepohodlí automaticky chodit.

Bolest je informace. Ale její význam musíme interpretovat.

Z toho nevyplývá, že bychom měli pokaždé přestat, když něco bolí.

Bolest, únava a strach jsou výsledkem komplexní interpretace nervového systému.

Někdy reagují velmi konzervativně.

Někdy je skutečně možné pokračovat bezpečně dál.

Jindy je ale bolest relevantní informací o zranění nebo poškození.

Únava může být:

• nepříjemný pocit, který jsme schopni tolerovat,
• důsledek mentálního vyčerpání,
• signál nedostatečné regenerace,
• nebo součást skutečného fyziologického problému.

Psychická odolnost proto nemůže znamenat:

ignoruj signály.

Musí znamenat:

nauč se je lépe interpretovat.

To je podstatně náročnější schopnost.

3. Cookie Jar: minulost jako důkaz vlastní schopnosti

Další Gogginsova technika se nazývá Cookie Jar – zavařovací sklenice.

Představa je jednoduchá.

Do imaginární sklenice ukládáme vzpomínky na těžké věci, které jsme už zvládli.

Situace, kdy jsme chtěli skončit a pokračovali.

Krize, kterými jsme prošli.

Selhání, po kterých jsme se dokázali vrátit.

Okamžiky, kdy jsme jednali navzdory strachu.

Ve chvíli další krize můžeme do této databáze sáhnout.

Důležité je, že nejde o pozitivní afirmaci:

„Jsem nejlepší a všechno zvládnu.“

Je to něco mnohem konkrétnějšího:

„Mám důkazy, že jsem už v minulosti zvládl situace, které se v danou chvíli zdály nezvládnutelné.“

A právě zde je Gogginsova intuice překvapivě blízko experimentálním datům.

Pozitivní autobiografická paměť a stres

Megan Speer a Mauricio Delgado zkoumali, zda může vybavování pozitivních autobiografických vzpomínek ovlivnit reakci člověka na akutní stres.

Účastníci byli vystaveni laboratornímu stresoru a následně si vybavovali buď pozitivní, nebo neutrální autobiografické vzpomínky.

Výsledek byl pozoruhodný.

Lidé, kteří si vybavovali pozitivní vzpomínky, vykazovali nižší vzestup kortizolu a menší negativní afekt než lidé pracující s neutrálními vzpomínkami. Studie zároveň ukázala zapojení okruhů spojených s odměnou a regulací emocí.

Neznamená to, že Cookie Jar je nějaký magický „neurohack“.

Ale základní princip dává smysl.

Ve chvíli, kdy stres zužuje naši perspektivu na:

„Tohle nezvládnu,“

může konkrétní autobiografická evidence otevřít alternativní interpretaci:

„Těžké neznamená nezvládnutelné.“

Vytvořte si vlastní Cookie Jar

Tento Gogginsův nástroj bych v mentálním koučinku zachoval téměř beze změny.

Zkuste si sepsat například deset situací:

• Kdy jsem chtěl skončit, ale pokračoval jsem?
• Jakou situaci jsem v minulosti považoval za téměř nezvládnutelnou a nakonec ji zvládl?
• Kdy jsem se dokázal vrátit po velkém neúspěchu?
• Kdy jsem něco udělal navzdory strachu?
• Co jsem se díky tomu o sobě naučil?

Čím konkrétnější vzpomínka, tím lépe.

Nejde o dokazování, že zvládnete všechno.

Jde o připomenutí, že aktuální pocit bezmoci nemusí být přesnou predikcí budoucího výsledku.

4. Accountability Mirror: přestaňte vyjednávat sami se sebou

Gogginsův Accountability Mirror bývá popisován jako velmi tvrdá konfrontace se sebou samým.

Postavte se před zrcadlo.

Přestaňte si lhát.

Pojmenujte své slabiny.

A pak napište na lístečky konkrétní věci, které s nimi uděláte.

První část nemusí vyhovovat každému.

Brutální sebekritika rozhodně není nutnou podmínkou změny.

Druhá část je ale mimořádně zajímavá.

Protože připomíná jeden z nejlépe prozkoumaných nástrojů behaviorální psychologie:

implementační záměry.

Nestačí vědět, co chcete

Mnoho lidí má velmi dobré cíle.

Budu více sportovat.

Budu se připravovat průběžně.

Přestanu večer pracovat.

Začnu telefonovat klientům.

Budu mít více času na rodinu.

Problém často není v cíli.

Problém vzniká mezi cílem a konkrétním okamžikem, kdy se podle něj máme zachovat.

Peter Gollwitzer proto formuloval koncept implementation intentions – implementačních záměrů.

Místo:

„Budu třikrát týdně běhat.“

vznikne například:

„Pokud je pondělí, středa nebo pátek a dopiju ranní kávu, obléknu si sportovní věci a půjdu na 30 minut běhat.“

Vzorec je jednoduchý:

Když nastane X → provedu Y.

Velká metaanalýza 94 nezávislých testů zjistila u těchto „if–then“ plánů středně velký až velký efekt na dosahování cílů.

Proč?

Protože část rozhodování přesouváme dopředu.

Když situace skutečně nastane, nemusíme znovu otevírat vnitřní debatu:

Mám dnes jít?

Nejsem unavený?

Nezačnu raději zítra?

Rozhodli jsme se už předem.

A to je velmi elegantní verze Gogginsova Accountability Mirror.

5. Taking Souls: když se strategie z bojiště přenese do kanceláře

Nejproblematičtějším Gogginsovým konceptem je pravděpodobně Taking Souls.

V prostředí SEALs má tato strategie velmi specifický význam.

Když instruktor očekává, že vás zlomí, reagujete přesným opakem.

Jste rychlejší.

Usmějete se.

Podáte ještě vyšší výkon.

Psychologicky tím situaci otočíte.

V extrémně kompetitivním prostředí může taková strategie krátkodobě fungovat.

Problém nastává, když ji přeneseme do jiného kontextu.

Lídr, jehož cílem je neustále dokazovat převahu, „lámat“ ostatní a demonstrovat svoji tvrdost, může vytvořit prostředí, ve kterém se lidé bojí přiznávat chyby, pochybnosti a problémy.

A tím se znovu dostáváme k adaptivnímu mindsetu.

Chování není dobré nebo špatné samo o sobě. Je více nebo méně funkční vzhledem k situaci a cíli.

To, co funguje během vojenské selekce, nemusí fungovat při budování týmu.

To, co funguje v ultramaratonu, nemusí fungovat při rehabilitaci páteře.

A to, co fungovalo ve dvaceti, nemusí být nejlepší strategie v padesáti.

Ne každý může být David Goggins. A to je v pořádku.

Gogginsův příběh obsahuje ještě jedno riziko.

Může vytvářet iluzi:

„Když to dokázal on, dokáže to každý. Stačí dostatečně chtít.“

Jenže lidé nezačínají na stejné startovní čáře.

Lišíme se osobnostními charakteristikami, temperamentem, fyzickými dispozicemi, citlivostí na stres, historií předchozích zkušeností, zdravotním stavem i prostředím.

Část rozdílů v tom, jak reagujeme na tlak, pravděpodobně souvisí i s relativně stabilními osobnostními atributy.

Proto je užitečné rozlišovat mezi:

atributy, se kterými do situace vstupujeme,

a

dovednostmi a strategiemi, které můžeme trénovat.

Člověk s vysokou emoční reaktivitou se možná nikdy nebude ve stresové situaci cítit stejně jako někdo přirozeně velmi stabilní.

To ale neznamená, že nemůže dramaticky zlepšit způsob, jakým s vlastní reakcí pracuje.

Není tedy nutné přijmout ani jeden z extrémů:

„Můžeš být úplně čímkoliv, pokud budeš dost chtít.“

ani

„Takový prostě jsi a nic s tím neuděláš.“

Realističtější pozice leží někde mezi nimi.

Nevybíráme si všechny karty, které dostaneme. Můžeme ale zlepšovat způsob, jakým s nimi hrajeme.

Tvrdost versus psychologická flexibilita

Tady se dostáváme k možná největšímu rozdílu mezi jednoduchým a modernějším pojetím mentální odolnosti.

Tvrdost říká:

Vydrž.

Psychologická flexibilita se ptá:

Co je v této situaci funkční?

Někdy je odpovědí:

vydržet.

Jindy:

akceptovat nepříjemný pocit a pokračovat navzdory němu.

Jindy:

změnit strategii.

Jindy:

požádat o pomoc.

A někdy:

přestat.

Psychologická odolnost tedy nemusí znamenat neustálé vítězství nad vlastními signály.

Může znamenat schopnost nepodléhat jim automaticky, ale současně je neignorovat.

To je mnohem sofistikovanější dovednost než prosté:

Never quit.

Sebesoucit není opak výkonu

Stejně problematické je spojovat odolnost s neustálou vnitřní agresí.

Mnoho výkonných lidí se naučilo motivovat se prostřednictvím velmi tvrdé sebekritiky.

Jsi líný.

Zaber.

Nejsi dost dobrý.

Přestaň se litovat.

Krátkodobě to může fungovat.

Ale existuje i jiná možnost.

Výzkum sportovců ukazuje, že vyšší self-compassion – sebesoucit může souviset s adaptivnější psychologickou reakcí na selhání a lepším zotavením z negativních emocí.

Sebesoucit přitom nemusí znamenat:

„Nevadí, že jsem netrénoval, budu na sebe hodný.“

Může znamenat:

„Tohle se nepovedlo. Nemusím se kvůli tomu zničit sebekritikou. Ale zároveň za svůj další krok nesu odpovědnost.“

Tvrdé standardy a respekt k sobě nemusí být protiklady.

Co si tedy z Gogginse vzít?

Gogginsův systém podle mě není potřeba ani nekriticky obdivovat, ani odmítat.

Je mnohem zajímavější jej chápat jako extrémní experiment N = 1, na kterém můžeme pozorovat několik důležitých principů lidského výkonu.

Zkusme je převést do udržitelnější podoby.

1. Nevěřte automaticky prvnímu pocitu „už nemůžu“

Pocit úsilí není totéž jako objektivní limit.

Někdy nás nervový systém skutečně začne přesvědčovat ke skončení dříve, než je pokračování fyziologicky nemožné.

Proto má smysl svou toleranci nepohodlí trénovat.

2. Dobrovolně vstupujte do přiměřeného diskomfortu

Pokud se neustále snažíme nepohodlí odstranit, nemůžeme se příliš divit, že nás zaskočí, když ho odstranit nelze.

Trénujte věci, které jsou trochu obtížnější, než je vám příjemné.

Ne proto, abyste trpěli.

Ale abyste se naučili fungovat i mimo ideální podmínky.

3. Zvyšujte zátěž postupně

Stress inoculation není totéž jako „hoďte člověka do nejhorší možné situace a uvidíme“.

Adaptace potřebuje dávkování.

Zátěž → zvládnutí → zotavení → vyšší zátěž.

Bez regenerace se z tréninku snadno stává opotřebení.

4. V krizi zmenšete svět

Když je celá situace příliš velká, pracujte pouze s tím, co můžete ovlivnit právě teď.

Další krok.

Další metr.

Další přihrávku.

Další nádech.

To je princip, který jsme už rozebírali v konceptu Three-Foot World.

Velká krize se často nedá zvládnout jako celek.

Dá se zvládnout jako série malých, zvládnutelných úseků.

5. Budujte databázi zvládnutých situací

Vytvořte si vlastní Cookie Jar.

Ne sbírku afirmací.

Sbírku důkazů.

Když se příště objeví:

„Tohle nedám,“

můžete se zeptat:

„Co už jsem v minulosti zvládl, přestože jsem si tehdy myslel něco podobného?“

6. Převádějte motivaci do konkrétního chování

Ne:

Začnu více trénovat.

Ale:

Když nastane X, udělám Y.

Čím méně prostoru necháte pro rozhodování ve chvíli, kdy jste unavení, vystresovaní nebo demotivovaní, tím menší význam bude mít momentální nálada.

7. Naučte se rozlišovat mezi diskomfortem a varováním

Tohle je možná nejdůležitější bod.

Ptejte se:

Je to nepohodlí, kterému se potřebuji naučit čelit?

nebo

Je to informace, na kterou potřebuji reagovat?

Někdy je statečnost pokračovat.

Jindy je statečnost zastavit.

Odolnost není schopnost nikdy neustoupit

Příběh Davida Gogginse je fascinující právě svou extrémností.

Ukazuje, jak dramaticky můžeme podceňovat vlastní kapacitu.

Jak často zaměňujeme nepohodlí za nemožnost.

Jak snadno se naučíme ustupovat před nepříjemnými pocity.

A jak lze toleranci stresu a úsilí do určité míry trénovat.

Současně ale právě extrémní příběhy odhalují hranice jednoduchých pouček.

Rich Rollův příběh je v tomto směru téměř symbolický.

Vlastnost, která z něj pomohla udělat mimořádného vytrvalostního sportovce – schopnost pokračovat navzdory bolesti a nepohodlí – se v jiném kontextu mohla stát překážkou.

A to je možná nejdůležitější lekce.

Naše silné stránky nejsou silnými stránkami za všech okolností.

Odolnost proto není jen schopnost vydržet.

Je to také schopnost adaptovat se.

Poznat, kdy stará strategie přestala fungovat.

Rozlišit strach od nebezpečí.

Nepohodlí od poškození.

Lenost od potřeby regenerace.

Výmluvu od relevantního důvodu.

A ego, které chce pokračovat za každou cenu, od skutečného dlouhodobého cíle.

Skutečná mentální odolnost

Možná bychom tedy místo otázky:

„Jak se stát tvrdším?“

měli častěji pokládat jinou:

„Jak rozšířit pásmo situací, ve kterých dokážu stále smysluplně fungovat?“

Někdy toho dosáhneme tím, že půjdeme dál, než se nám chce.

Někdy tím, že se dobrovolně vystavíme stresu.

Někdy tím, že si připomeneme, co už jsme zvládli.

Někdy tím, že přestaneme se sebou vyjednávat a prostě uděláme další krok.

Ale někdy také tím, že přestaneme.

Zregenerujeme.

Změníme strategii.

Nebo přijmeme skutečnost, že náš organismus není nepřítel, kterého je potřeba pokaždé porazit.

Cílem mentálního tréninku není stát se Davidem Gogginsem.

Cílem je postupně rozšiřovat pásmo situací, ve kterých jsme schopni přemýšlet, rozhodovat se a jednat v souladu se svými cíli a hodnotami – i když už to není příjemné.

A současně si uchovat flexibilitu poznat okamžik, kdy už není nejodolnější reakcí zatnout zuby.

Ale změnit směr.

FAQ

Je Gogginsovo pravidlo 40 % vědecky potvrzené?

Ne. Neexistuje vědecký důkaz, že člověk při prvním pocitu vyčerpání využil právě 40 % své kapacity. Pravidlo je vhodnější chápat jako heuristiku: subjektivní pocit „už nemůžu“ nemusí vždy znamenat dosažení skutečného fyziologického limitu.

Dá se mentální odolnost trénovat?

Ano, některé aspekty mentální odolnosti lze trénovat. Pomáhá postupné vystavování zvládnutelné zátěži, trénink copingových strategií, práce s vnímaným úsilím a zkušenost úspěšného zvládnutí stresových situací. Zátěž ale musí být přiměřená a následovaná regenerací.

Co znamená Gogginsovo „Callusing the Mind“?

David Goggins tím označuje dobrovolné a pravidelné vystavování se nepohodlí. Cílem je naučit se jednat i tehdy, když se nám nechce nebo situace není příjemná. V psychologii lze podobnou logiku najít například ve stresové inokulaci a expozičních přístupech.

Co je Brain Endurance Training?

Brain Endurance Training (BET) kombinuje fyzickou a kognitivní zátěž s cílem zlepšit výkon ve stavu mentální únavy. Výzkum naznačuje, že jeho efekt může být výraznější právě tehdy, když je člověk unavený, než při výkonu v optimálně odpočatém stavu.

Má člověk pokračovat navzdory bolesti?

Ne vždy. Nepohodlí, únava a bolest nemusí automaticky znamenat, že musíme přestat, ale nejsou ani signály, které bychom měli vždy ignorovat. Mentální odolnost zahrnuje schopnost rozlišovat mezi nepříjemným, ale bezpečným diskomfortem a relevantním varováním před poškozením nebo přetížením.

Co ukazuje případ Riche Rolla?

Rich Roll je příkladem toho, že schopnost jít přes nepohodlí může být v jednom kontextu výhodou a v jiném problémem. Dlouhodobě se potýkal se spondylolistézou a v roce 2025 podstoupil rozsáhlou operaci páteře. Jeho zkušenost dobře ilustruje, že zdrženlivost a regenerace mohou někdy vyžadovat stejnou nebo větší disciplínu než pokračování.

Je mentální odolnost totéž jako „nikdy se nevzdat“?

Ne. „Never quit“ je jen jedna možná strategie. Skutečná psychologická odolnost zahrnuje také flexibilitu: schopnost vytrvat navzdory nepohodlí, ale také změnit strategii, požádat o pomoc, regenerovat nebo přestat, pokud pokračování již neslouží dlouhodobému cíli.

Mentální koučink ve sportu – Online Program

Online

Praktický online kurz sportovní psychologie a mentálního tréninku pro sportovce, trenéry i rodiče mladých sportovců. Kurz propojuje vědu o výkonu, sportovní psychologii a koučovací praxi. Nezůstává u teorie: každý modul obsahuje konkrétní protokoly, cvičení a podněty pro použití na nejbližším tréninku nebo závodě.

Sport

Interaktivní online kurz koučinku Mindset Coaching® s AI koučem

Online

Interaktivní kurz koučinku Mindset Coaching® je pokročilý online kurz koučinku s integrovaným AI asistentem-koučem, který poskytuje zpětnou vazbu na cvičení a umožňuje realistický trénink koučovacích rozhovorů. Kurz pokrývá trénink všech 8 ICF klíčových kompetencí koučinku, neurovědu myšlení, emoční inteligenci a koučovací modely — formou 50 videí, případových studií a interaktivních cvičení. Po absolvování získáte certifikát Master Mindset Coach®. Garantem kurzu je Dr. Ivan Černohorský, ACC, zakladatel Mindset Academy — ICF a MŠMT akreditované vzdělávací instituce působící od roku 2011.

Mentální koučink

Online kurz koučinku Mindset Coaching®

Online

Mindset Coaching® je online kurz mentálního koučinku, který od roku 2014 absolvovaly tisíce účastníků v České republice. Kurz pokrývá základy koučinkové metodologie, psychologii změny, práci s cíli a mentální dovednosti — formou 60 hodin e-learningu na platformě Moodle s časově neomezeným přístupem. Po úspěšném absolvování závěrečného testu získáte certifikát Mindset Coach®. Garantem kurzu je Dr. Ivan Černohorský, ACC, zakladatel Mindset Academy — ICF a MŠMT akreditované vzdělávací instituce působící od roku 2011.

Mentální koučink

Leadership & Team Coaching Program

Online

Praktický online kurz leadershipu, který vám pomůže vytvářet prostředí, kde se lidé nebojí převzít odpovědnost a samostatně řešit nejednoznačné problémy v situacích vyznačujících se nejistotou a rostoucí komplexitou.

Leadership

Health Coaching – Online kurz koučinku zdraví a životního stylu

Online

Health Coaching od Mindset Academy je online kurz koučinkových dovedností zaměřený na změnu životního stylu a prevenci civilizačních chorob. Kurz vytvořil Dr. Ivan Černohorský, PCC — zakladatel Mindset Academy, která vzdělává kouče od roku 2011. Program kombinuje psychologii změny, behaviorální vědu a fyziologický základ, který většina koučovacích kurzů opomíjí. Absolventi získají certifikát Mindset Coach a okamžitě použitelné nástroje pro práci s klienty v oblasti zdraví a životního stylu.

Zdraví

Dr. Ivan Černohorský

Více o autorovi