Mindset - bez nazvu 1500 x 1500 px 1500 x 743 px 1

Když se nám v životě něco nedaří, máme sklon hledat řešení.

Stanovit si lepší cíl. Udělat nový plán. Změnit návyky. Zvýšit motivaci. Přidat disciplínu.

V mnoha situacích je to správně.

Jenže někdy problém neleží v tom, že nedokážeme dostatečně dobře jít za svým cílem.

Problém může být v tom, že jsme si zvolili špatný cíl.

A někdy je situace ještě složitější:

Dosavadní směr mohl být správný dvacet let — a přesto už správný není.

Právě tady je podle mě mimořádně zajímavý Carl Gustav Jung.

Jung nepohlížel na lidský život jako na lineární proces, během kterého se stále zdokonalujeme v dosahování stejných věcí. Předpokládal, že různé fáze života před nás staví odlišné vývojové úkoly.

A zejména druhá polovina života podle něj vyžaduje něco jiného než první.

Co vás dostalo sem, vás nemusí dostat dál

První část dospělého života je do značné míry obdobím budování.

Potřebujeme se oddělit od rodičů, vytvořit si vlastní identitu, získat profesní kompetence, vybudovat vztahy, rodinu, sociální postavení a schopnost fungovat ve světě.

Jung v této souvislosti mluvil o potřebě vytvořit silné a efektivní Ego.

Dává to smysl.

Ve dvaceti nebo třiceti letech se potřebujeme naučit něco dokázat.

Přijmout odpovědnost.

Prosadit se.

Postavit se na vlastní nohy.

Vybudovat něco, co předtím neexistovalo.

Jenže strategie, které jsou pro tuto fázi života mimořádně užitečné, mohou později začít vytvářet problémy.

Člověk, který se naučil:

více pracovat, více vydržet, více kontrolovat, více plánovat a více dosahovat,

může kolem padesátky zjistit, že další zvýšení výkonu už nic podstatného neřeší.

Má kariéru.

Má peníze.

Má status.

Možná dosáhl většiny věcí, o kterých ve třiceti předpokládal, že ho učiní spokojeným.

A přesto se objevuje otázka:

A co teď?

První a druhá polovina života

Zjednodušeně bych Jungův pohled vyjádřil takto:

První polovina života: Jak si vybuduji místo ve světě?

Druhá polovina života: Co z toho, co jsem vybudoval, je skutečně moje — a co se mnou půjde dál?

První část je více o adaptaci a budování identity.

Druhá může být více o integraci, smyslu a celistvosti.

Když dosažení cíle problém nevyřeší

Tohle má velmi zajímavý důsledek pro koučink.

Představme si člověka, který říká:

„Už mě moje práce nemotivuje.“

Jedna možnost je hledat způsoby, jak jeho motivaci zvýšit.

Nové cíle.

Nové výzvy.

Lepší time management.

Lepší work-life balance.

Nový leadership program.

To všechno může být užitečné.

Ale Jung by pravděpodobně položil ještě jinou otázku:

Co když ztráta motivace není problém, který máme odstranit, ale informace, kterou máme pochopit?

Možná problém není v tom, že se člověk nedokáže motivovat k dalším deseti letům stejného života.

Možná už další desetiletí stejného života jednoduše nechce.

To je zásadní rozdíl.

Cíl není totéž co směr

V původním textu o Jungovi mám poznámku, ke které bych se dnes vrátil možná ještě výrazněji:

Pro Junga nebyl konečný výsledek jediným smyslem cíle. Důležitý byl také proces, kterým člověk při cestě k cíli prochází — to, kým se během této cesty stává.

To jde proti poměrně běžnému manažerskému modelu:

cíl → plán → KPI → výsledek.

Život ale není projektový plán.

Můžeme se snažit stát CEO a nikdy se jím nestat.

Můžeme chtít vybudovat firmu a nakonec ji zavřít.

Můžeme směřovat k určitému vztahu, kariéře nebo životnímu uspořádání a okolnosti nám to znemožní.

Znamená to automaticky neúspěch?

Ne nutně.

Někdy nás cesta změní natolik, že původní cíl přestane být důležitý.

A někdy právě schopnost opustit cíl, který přestal dávat smysl, představuje větší osobní růst než jeho tvrdohlavé dosažení.

Možná proto potřebujeme rozlišovat mezi cílem a směrem.

Cíl je konkrétní bod.

Směr odpovídá spíše na otázky:

Kam chci svým životem směřovat?
Čemu chci věnovat omezený čas, který mám k dispozici?
Jakým člověkem se při tom chci stávat?

Individuace: stát se více sám sebou

Tím se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších Jungových pojmů — individuaci.

Individuace neznamená stát se dokonalejším ani úspěšnějším.

Jde spíše o postupné integrování různých částí osobnosti a o menší závislost na identitě, kterou jsme vytvořili především proto, abychom uspěli ve světě.

Ve svém původním textu jsem Jungovu představu popsal prostřednictvím Ega, Persony, Stínu a Bytostného Já. Persona je naše společensky přijatelná role, zatímco Stín představuje vlastnosti, které do této identity nezapadají a raději je nevidíme.

V první polovině života nám může být pevná Persona velmi užitečná.

Jsem podnikatel.
Jsem lékař.
Jsem manažer.
Jsem člověk, který všechno zvládne.

Identita organizuje náš život.

Problém nastane, když začneme zaměňovat jednu svou roli za sebe samotného.

Co se stane s člověkem, jehož hlavní odpověď na otázku „Kdo jsem?“ zní:

„Jsem CEO této firmy“

— když už CEO není?

Co zbude?

Právě podobné okamžiky mohou být nepříjemné, ale zároveň vývojově velmi zajímavé.

Krize nemusí vždy znamenat, že potřebujeme opravit sami sebe

Ve svém starém textu jsem poměrně věrně reprodukoval také Jungův pohled na „neurózu“.

Jung někdy chápal psychické symptomy jako signál, že mezi způsobem, jakým člověk žije, a jeho psychickým vývojem vznikl konflikt. Zdůrazňoval přitom současnou životní situaci více než nekonečné hledání příčiny v minulosti.

Tuhle myšlenku považuji za zajímavou.

Ale potřebuje důležitý disclaimer.

Krize není diagnóza životního směru

Z deprese, úzkosti nebo jiného psychického onemocnění nelze usuzovat, že člověk „žije špatně“.

Psychické poruchy mají komplexní biologické, psychologické i sociální příčiny a mohou vyžadovat odbornou léčbu.

Jungovu myšlenku bych proto nepoužíval jako klinické vysvětlení.

V koučování ale může být legitimní položit jinou, mnohem skromnější otázku:

Nemůže být část mé dlouhodobé nespokojenosti také reakcí na způsob života, který už mi nevyhovuje?

To je něco úplně jiného.

Nemusíme patologizovat životní krizi.

Ale nemusíme ani automaticky předpokládat, že každou nepohodu musíme odstranit, abychom se mohli vrátit k tomu, co jsme dělali předtím.

Možná nepotřebujeme lepší mindset. Možná potřebujeme změnit prostředí.

Tady se Jung dostává k tématu, které považuji za mimořádně aktuální.

Člověk může měsíce pracovat na:

zvládání stresu,
pozitivnějším myšlení,
větší odolnosti,
nastavování priorit,
dechových technikách,
meditaci,
time managementu.

A přitom každý den vstává do práce, kterou nesnáší.

Pracuje pro šéfa, který ho mikromanaguje.

Je v prostředí, jehož hodnoty jsou v konfliktu s jeho vlastními.

Žije životní styl, který financuje věcmi, které už vlastně nechce.

V takové situaci může být nebezpečné předpokládat, že problém je výhradně uvnitř člověka.

Někdy není potřeba další technika regulace.

Někdy je potřeba změnit práci.

Vztah.

Organizační prostředí.

Způsob života.

Nebo vlastní definici toho, co považujeme za úspěch.

A právě druhá polovina života bývá obdobím, kdy tyto otázky získávají větší naléhavost.

Stárnutí jako úbytek — nebo jako diferenciace?

Jungův pohled na stárnutí je v tomto směru nezvykle optimistický.

Ve starém textu jsem jeho perspektivu shrnul tak, že stárnutí nemusí být pouze procesem úbytku. Může být také obdobím, ve kterém postupně „krystalizuje to, co je pro člověka zásadní“. Protikladem senility je v tomto obrazu moudrost.

Biologické stárnutí samozřejmě znamená reálné ztráty.

Nemá smysl je romantizovat.

Ale psychologicky vzniká zajímavá možnost.

Ve dvaceti potřebujeme téměř všechno ponechat otevřené.

Mohl bych být toto. Nebo tamto. Nebo ještě něco úplně jiného.

V šedesáti už víme, že většinu možných životů neprožijeme.

To může být deprimující.

Může to ale mít i opačný efekt:

Nutí nás to vybírat.
Co je opravdu důležité?
Čemu ještě chci věnovat čas?
Co už můžu pustit?
S kým ho chci trávit?
Čemu už nemusím nic dokazovat?

Možná tedy určitá životní omezení paradoxně přinášejí větší jasnost.

Přijetí není rezignace

Další velmi silná linka původního textu se týká akceptace.

Jungův pohled zde není:

„Přijmi všechno a nic nedělej.“

Naopak.

Nejdříve potřebujeme vidět realitu bez příliš velkého množství sebeobelhávání:

Kým jsem.
Jaká je moje situace.
Co dokážu změnit.
Co už změnit nedokážu.
A jaké vlastnosti mám, včetně těch, které bych raději neměl.

V původním textu jsem zdůrazňoval, že přijetí vlastních nedostatků může uvolnit energii, kterou jinak spotřebováváme na jejich skrývání před sebou i ostatními.

To je podle mě velmi důležitý rozdíl:

Akceptace reality není souhlas s realitou.

Je to opuštění boje s faktem, že realita nějaká je.

A teprve potom můžeme smysluplně rozhodovat, co s ní uděláme.

Nakonec musí přijít akce

Jung rozhodně nebyl zastáncem nekonečné introspekce.

V původním textu je podle mě jedna z jeho nejlepších myšlenek:

Člověk nemůže zůstat pouhým pozorovatelem vlastního života. V určitém okamžiku musí opustit vnitřní svět úvah, strachů a pochybností a vstoupit zpátky do světa lidí, vztahů a reálných problémů.

To je důležité i pro koučink.

Můžeme donekonečna hledat:

správné hodnoty,

správný archetyp,

své pravé Já,

životní poslání,

hluboký smysl.

Ale život se mezitím odehrává.

Někdy potřebujeme udělat malý experiment:

Přihlásit se na kurz.
Říci ne.
Promluvit s partnerem.
Změnit tým.
Začít hledat jinou práci.
Vyzkoušet jiný způsob fungování.

Ne proto, že víme s jistotou, že je to správná cesta.

Ale proto, že některé odpovědi vznikají až jednáním.

Kouč nemá vědět, kudy má klient jít

A zde se Jung překvapivě dobře potkává s moderním koučinkem.

Ve svém původním textu jsem zachytil jeho myšlenku, že druhému člověku nelze jednoduše říci, jaké cíle si má zvolit a jakou životní cestou se vydat.

Neměli bychom předpokládat, že někoho známe lépe než on sám.

Úkolem průvodce je spíše pomoci člověku jasněji vidět sebe, svou situaci a možnosti, aby byl schopen vyvodit vlastní závěry.

To je pozoruhodně blízké modernímu koučovacímu principu.

Kouč nemá říkat:

„Měl byste opustit svou práci.“

Může ale pomoci klientovi prozkoumat:

Co vás drží?
Co byste ztratil?
Co byste získal?
Čeho se bojíte?
Co se stane, pokud nezměníte nic?
A jak bude tento život vypadat za pět let?

Rozhodnutí zůstává klientovi.

Ne každá změna potřebuje nový cíl

Možná je právě tohle nejdůležitější Jungovo poselství pro člověka uprostřed životní změny.

Když nevíme, co dál, máme tendenci rychle vytvořit další cíl.

Novou práci.
Nový projekt.
Novou firmu.
Nový vztah.
Nový challenge.

Někdy je to správně.

Ale někdy tím pouze vyměníme jeden cíl za jiný, aniž bychom přehodnotili systém, který původní problém vytvořil.

Možná proto stojí za to před otázkou

„Co chci příště dokázat?“

položit několik jiných:

Co už ve svém životě nepotřebuji dokazovat?
Co mi moje dosavadní cesta dala — a co mě stojí?
Která moje role už možná splnila svůj účel?
Co bych dělal jinak, kdybych se nemusel řídit očekáváním svého okolí?
Co se stane, když budu dalších deset let pokračovat stejným směrem?

A možná nejdůležitější:

Potřebuji nový cíl — nebo nový směr?

Jung jako mapa, ne jako návod

Jungův pohled na životní změnu nemusíme chápat jako vědecky potvrzený model vývoje člověka.

Jeho představa individuace, první a druhé poloviny života nebo Bytostného Já je především interpretační rámec.

Ale právě jako rámec může být užitečný.

Připomíná nám, že ne každý problém je překážka, kterou máme odstranit.

Ne každý ztracený cíl je selhání.

Ne každá krize vyžaduje návrat ke starému normálu.

A ne každá změna spočívá v tom, že začneme rychleji běžet.

Někdy je potřeba nejdříve zjistit, zda stále běžíme správným směrem.

C. G. Jung a moderní koučink

Jungovy myšlenky mohou být pro koučink velmi inspirativní, pokud je nepovažujeme za diagnostické pravdy a rozlišujeme mezi metaforou, psychologickou hypotézou a empiricky doloženým mechanismem.

Podrobněji tuto otázku rozebírám v článku:

C. G. Jung a koučink: inspirativní mapa lidské psychiky, nebo pseudověda?

A Jungovu teorii archetypů podrobněji popisujeme zde:

Archetypy C. G. Junga a koučink