Carl Gustav Jung patří k psychologům, jejichž vliv dávno překročil hranice psychologie a psychoterapie. Pojmy jako introvert a extrovert, archetyp, stín, persona nebo kolektivní nevědomí pronikly do běžného jazyka, populární psychologie, leadershipu i koučinku.

A není těžké pochopit proč.

Koučink často pracuje s otázkami, které jsou Jungovu myšlení velmi blízké:

• Kdo jsem za rolemi, které hraji?
• Proč mě některé vlastnosti druhých lidí tak silně dráždí?
• Co jsem v sobě potlačil, abych uspěl?
• Proč dosažení cíle někdy nepřináší očekávané uspokojení?
• Co se se mnou děje, když dosavadní definice úspěchu přestává fungovat?

Jung nabízí pro podobné otázky mimořádně bohatý jazyk.

Současně je ale potřeba dodat něco, co se v populárních textech o Jungovi často ztrácí: velká část jeho teorie není empiricky potvrzenou psychologickou teorií v dnešním významu tohoto slova.

Archetypy, kolektivní nevědomí nebo synchronicita se obtížně testují. Psychologické typy, které inspirovaly například MBTI, mají psychometrické problémy. A některé techniky spojované s Jungem patří spíše do psychoterapie než do koučinku.

Má tedy Jung v moderním koučinku ještě co nabídnout?

Podle mého názoru ano.

Musíme ale rozlišit dvě různé otázky:

Je Jungova teorie vědecky prokázaná?

a

Může být Jungův způsob přemýšlení užitečný pro rozhovor o lidském rozvoji?

Na první otázku je odpověď často problematická.

Na druhou může být překvapivě kladná.

Jung jako mapa, ne jako mechanismus

Jungovy koncepty nemusíme chápat jako doslovný popis toho, jak psychika objektivně funguje.

Můžeme je používat jako mapy, metafory a pracovní hypotézy, které pomáhají člověku podívat se na vlastní zkušenost z jiného úhlu.

Užitečnost modelu není totéž jako důkaz, že mechanismus, který model předpokládá, skutečně existuje.

Co když problém není v tom, že nedokážeme dosáhnout cíle?

Klasická představa koučinku je poměrně jednoduchá.

Klient je v nějakém současném stavu A, chce se dostat do stavu B a kouč mu pomáhá ujasnit si cíl, identifikovat překážky, najít zdroje a převést záměr do konkrétních kroků.

V řadě situací to funguje velmi dobře.

Jenže lidský život není vždy problém optimalizace.

Manažer může přijít s cílem:

„Chci být výkonnější.“

Postupně ale zjistíme, že už dnes pracuje šedesát hodin týdně.

Nebo:

„Chci se stát členem boardu.“

Při hlubším rozhovoru vyjde najevo, že tuto ambici převzal od svého okolí a vůbec si není jistý, zda takový život chce.

Nebo:

„Potřebuji se znovu namotivovat.“

Skutečnou otázkou ale může být, proč by se měl znovu motivovat k něčemu, co mu přestalo dávat smysl.

Právě tady začíná být Jung zajímavý.

Jeho psychologie zpochybňuje představu, že naše vědomé Ego vždy spolehlivě ví, kam bychom měli směřovat.

Člověk může být dokonale adaptovaný na očekávání okolí — a současně stále více vzdálený sám sobě.

Jung navíc chápe cíl trochu jinak, než jak o cílech často mluvíme v managementu nebo koučinku.

Důležitý nemusí být pouze dosažený výsledek. Význam může mít také to, kým se člověk na cestě k němu stává.

Konkrétní cíl můžeme změnit. Některého nemusíme dosáhnout vůbec. Život nám může postavit do cesty okolnosti, které nemáme pod kontrolou.

To ale ještě nemusí znamenat, že cesta byla zbytečná.

V tomto smyslu může být cíl spíše směrem rozvoje než cílovou páskou.

Pro koučink je to zajímavá protiváha k příliš mechanickému pojetí:

cíl → akční plán → výkon → výsledek.

Někdy může být mnohem důležitější otázka:

Co se se mnou při cestě k tomuto cíli děje?

A ještě zásadnější:

Je to vůbec stále můj cíl?

Individuace: Jungův nejsilnější koncept pro koučink?

Jung označoval proces postupného stávání se sebou samým jako individuaci.

Nejde o individualismus ani o prosté „dělej, co chceš“.

Jde o postupné rozlišování mezi tím, co jsme převzali od rodiny, společnosti, profesní role nebo kultury, a tím, co začínáme vnímat jako vlastní.

To může být mimořádně zajímavé zejména v období životních a kariérních přechodů.

První část profesního života bývá často postavena na adaptaci.

Vzdělání. Kariéra. Budování kompetencí. Status. Rodina. Finanční zabezpečení.

Jenže v určité fázi se začne objevovat jiná otázka:

A co teď?

Člověk může být objektivně úspěšný, ale dosavadní hra už mu přestává dávat smysl.

To nemusí znamenat, že je s ním něco špatně.

Může to být informace, že dosavadní definice úspěchu přestala odpovídat další životní etapě.

Jung v této souvislosti rozlišoval úkoly první a druhé poloviny života. V první potřebujeme vybudovat funkční Ego, osamostatnit se, najít své místo ve světě, profesi a vztahy. V pozdější fázi se podle něj stále více otevírá otázka integrace, smyslu a vztahu mezi tím, co jsme vybudovali navenek, a tím, kým jsme uvnitř.

Pro koučink z toho vznikají velmi dobré otázky:

• Co jste musel odložit stranou, abyste se stal tím, kým jste dnes?
• Které vlastnosti vám pomohly uspět, ale dnes vás možná omezují?
• Co pro vás znamenal úspěch před dvaceti lety — a co znamená dnes?
• Co ve vašem životě čeká na větší prostor?

Nemusíme přitom předpokládat existenci nějakého metafyzického „pravého Já“.

Individuace může jednoduše fungovat jako velmi dobrý rámec pro rozhovor o identitě, hodnotách a dalším životním směru.

Persona: když se profesní role stane člověkem

Dalším velmi použitelným Jungovým pojmem je Persona.

Persona je společenská maska — způsob, jakým se přizpůsobujeme požadavkům okolí.

Slovo „maska“ může znít negativně, ale Persona sama o sobě není problém. Potřebujeme ji. Jinak se chováme jako rodiče, jinak jako manažeři, přátelé nebo učitelé.

Problém vzniká ve chvíli, kdy se s určitou rolí začneme příliš identifikovat.

Člověk už není někdo, kdo mimo jiné řídí firmu.

Je především CEO.

Nebo lékař. Profesor. Kouč. Úspěšný podnikatel.

A role začne určovat, co si smí dovolit cítit, říkat a dělat.

Manažer například začne věřit:

„Musím vždy znát odpověď.“

„Nemohu ukázat nejistotu.“

„Musím mít situaci pod kontrolou.“

„Nesmím působit slabě.“

Pak už nejde jen o styl vedení.

Persona začala omezovat jeho repertoár chování.

Dobrá koučovací otázka proto může znít:

Kde vám vaše profesní role pomáhá — a kde už vás začala řídit?

Stín: to, co na sobě nechceme vidět

Ještě zajímavější je Jungův stín.

Do stínu podle Junga ukládáme vlastnosti, impulzy a části sebe sama, které nejsou slučitelné s představou, kterou o sobě chceme mít.

A nemusí jít jen o něco negativního.

Člověk vyrůstající v prostředí, kde byla oceňována skromnost, může potlačit ambici.

Někdo, kdo si vybudoval identitu racionálního profesionála, může odmítat vlastní emocionalitu.

Velmi vstřícný člověk může potlačovat agresivitu — a spolu s ní schopnost říci ne a nastavit hranice.

Silný manažer si možná nedovolí zranitelnost.

Z jungiánského pohledu tyto vlastnosti nezmizely. Jen je člověk přestal považovat za součást sebe.

A právě zde se objevuje koncept projekce.

Některé vlastnosti druhých lidí nás dráždí mnohem více, než by odpovídalo konkrétní situaci.

Manažera například extrémně rozčiluje kolega, který otevřeně prosazuje své zájmy.

Možná je ten kolega skutečně nepříjemný.

Ale můžeme položit ještě jednu otázku:

Není na jeho chování něco, co jste si vy sám nikdy nedovolil?

To samozřejmě neznamená, že každá negativní reakce je projekcí.

Někteří lidé se opravdu chovají špatně.

Jungovská perspektiva nám pouze nabízí další hypotézu.

A přesně tak bych s ní v koučinku zacházel: jako s hypotézou, nikoli jako s diagnózou.

Archetypy: silný příběh, slabší věda

K Jungovi neodmyslitelně patří archetypy a kolektivní nevědomí.

Jung předpokládal, že lidská psychika obsahuje určité univerzální dispozice, které se opakovaně manifestují v mýtech, snech, náboženství a příbězích různých kultur.

Matka. Hrdina. Stín. Moudrý stařec. Trickster.

Myšlenka je mimořádně přitažlivá. Některé příběhové motivy se skutečně napříč kulturami opakují.

Problém nastává ve chvíli, kdy z tohoto pozorování přejdeme k tvrzení, že jsme prokázali existenci vrozených archetypálních struktur uložených v kolektivním nevědomí.

To je mnohem silnější tvrzení — a pro něj máme podstatně slabší empirickou oporu.

Archetyp proto nemusíme používat takto:

„Vaši psychiku právě ovládá archetyp Hrdiny.“

Můžeme ho použít jinak:

„Kdybyste svou současnou situaci vnímal jako cestu hrdiny, ve které části příběhu se právě nacházíte?“

V prvním případě kouč klienta interpretuje.

Ve druhém nabízí metaforu, kterou klient může přijmout, změnit nebo odmítnout.

Archetyp se tak stává narativní čočkou, nikoli psychologickou diagnózou.

Podrobněji se Jungovu pojetí archetypů věnujeme v samostatném článku Archetypy C. G. Junga a koučink.

Typologie osobnosti: dědictví, které potřebuje disclaimer

Velkou stopu zanechal Jung také v psychologii osobnosti.

Jeho rozlišení introverze a extraverze a čtyř psychických funkcí — myšlení, cítění, vnímání a intuice — inspirovalo později například Myers-Briggs Type Indicator, známý jako MBTI.

Tady je ale potřeba být opatrnější.

Hlavním problémem není, že by podobné nástroje neměřily vůbec nic.

Problém je především v jejich kategoriální interpretaci.

Lidé nejsou přirozeně rozděleni do dvou ostrých skupin „introvert“ a „extrovert“. Osobnostní rysy se většinou rozkládají kontinuálně.

Člověk blízko středu proto může být jednou označen za introverta a podruhé za extroverta, aniž by se jeho osobnost dramaticky změnila.

V klasické analýze Davida Pittengera dostala přibližně polovina testovaných při opakování MBTI po pěti týdnech alespoň na jedné ze čtyř škál jinou typovou kategorii.

Moderní dimenzionální modely, především Big Five, mají silnější psychometrickou základnu.

Ani to ale neznamená, že musíme typologie z koučinku úplně vyhodit.

Mohou fungovat jako konverzační nástroj.

Ne:

„Jste tento typ, proto se chováte takto.“

Ale:

„Tento profil naznačuje určité preference. Do jaké míry se v nich poznáváte?“

Typologie může otevírat rozhovor.

Neměla by člověka definovat, určovat jeho schopnosti nebo předpovídat kariérní úspěch.

Co říká věda?

• Individuace, Persona nebo Stín jsou především teoretické a interpretační koncepty. Jejich koučovací užitečnost nelze zaměňovat za empirické potvrzení Jungova modelu psychiky.
• Archetypy a kolektivní nevědomí se obtížně operacionalizují a falzifikují. Současná psychologie pro ně nemá přesvědčivý empirický důkaz v Jungově původním pojetí.
• MBTI a další typologie inspirované Jungem zachycují část skutečných osobnostních rozdílů, jejich převod do pevných typů je však problematický. Dimenzionální modely jako Big Five mají silnější psychometrickou oporu.
• Jungiánská psychoterapie vykazuje v observačních studiích zajímavé výsledky, ale chybějí randomizované kontrolované studie, které by umožnily spolehlivě určit její specifickou kauzální účinnost.
• Pro jungiánský koučink je evidence ještě slabší.

To není důkaz, že je Jung neužitečný. Je to důvod být přesný v tom, co o jeho metodách tvrdíme.

Symboly a metafory: místo, kde Jung přežil velmi dobře

Jung přikládal velký význam symbolům.

Symbol podle něj není jen jiný způsob označení něčeho, co už známe. Může vyjadřovat zkušenost, kterou ještě neumíme přesně pojmenovat.

A tady se Jung velmi přirozeně potkává s moderním koučinkem.

Klient například řekne:

„Připadám si, jako bych jel autem se zataženou ruční brzdou.“

Kouč může začít interpretovat:

„Ruční brzda symbolizuje váš vnitřní odpor.“

Ale může reagovat i jinak:

„A když jedete se zataženou ruční brzdou, jaké je to auto?“

„Kdo sedí za volantem?“

„A co by se muselo stát, aby se brzda mohla uvolnit?“

To je princip blízký metodám Clean Language a Symbolic Modelling, které pracují s klientovými vlastními metaforami a minimalizují interpretaci ze strany kouče.

Podle mě je to velmi elegantní modernizace jungiánské inspirace.

Neříkáme klientovi, co jeho symbol znamená.

Pomáháme mu objevit, co znamená pro něj.

Synchronicita: zkušenost smyslu, nebo mechanismus vesmíru?

Komplikovanější je Jungův koncept synchronicity.

Jung jím označoval smysluplnou shodu mezi psychickým stavem člověka a vnější událostí, mezi nimiž není zřejmá kauzální souvislost.

Lidé podobné zkušenosti nepochybně mají.

Někoho intenzivně napadne člověk, kterého dvacet let neviděl — a krátce poté mu zazvoní telefon.

Můžeme se ptát:

Co pro vás tato náhoda znamená?

To je legitimní psychologická otázka.

Mnohem obtížnější je tvrdit, že jsme tím prokázali objektivní akauzální princip propojující psychiku a vnější realitu.

Takové tvrzení už leží mimo současnou empirickou psychologii. Kritická analýza proto synchronicitu řadí spíše mezi hermeneutické či fenomenologické koncepty než mezi empiricky ověřené mechanismy.

Opět tedy platí:

subjektivní význam zkušenosti není totéž co důkaz mechanismu, který ji způsobil.

Aktivní imaginace: kde bych už byl opatrný

Jung rozvíjel techniku aktivní imaginace — vědomého dialogu s obrazy a postavami přicházejícími z nevědomí.

V osobním rozvoji se dnes podobné postupy někdy označují za koučovací techniky.

Tady bych byl zdrženlivý.

Jedna věc je jednoduchá vizualizace:

„Představte si sám sebe za pět let. Co by vám vaše budoucí já doporučilo?“

To může být běžná koučovací intervence.

Něco jiného je záměrně vyvolávat autonomní nevědomé figury, vést s nimi dialog a vzniklý materiál hlubinně interpretovat.

To už je podstatně bližší jungiánské analýze. V kritické analýze je právě tato hranice formulována poměrně ostře: lehká vizualizace je v koučinku obhajitelná, klasická Jungova aktivní imaginace už patří spíše do analytické práce.

Podobně je tomu s prací se sny.

Pokud klient sám přinese sen, můžeme se zajímat o jeho vlastní asociace a význam.

Kouč by ale měl být velmi opatrný s rolí odborníka, který klientovi vysvětluje, co jeho sen „ve skutečnosti znamená“.

Kde končí koučink?

Jungiánská inspirace může být v koučinku užitečná při práci s:

• profesní identitou a rolemi,
• hodnotami a smyslem,
• životními a kariérními tranzicemi,
• současnými reakcemi a spouštěči,
• polaritami a dilematy,
• metaforami a symboly klienta.

Jiná situace nastává při práci s:

• traumatem,
• závažnou psychickou poruchou,
• regresivními stavy,
• hlubokým zpracováním přenosu,
• léčbou komplexů,
• diagnostickou interpretací snů,
• otevíráním potlačených traumatických vzpomínek.

Tady už se pohybujeme na území psychoterapie.

Profesionální kouč proto nemusí být méně „hluboký“. Musí ale vědět, kde končí jeho kompetence.

Musíme tedy Junga zahodit?

Podle mě ne.

V psychologii a osobním rozvoji někdy sklouzáváme ke dvěma extrémům.

První říká:

„Funguje mi to, takže je to vědecky pravda.“

Druhý:

„Není to potvrzené randomizovanou studií, takže je to bezcenné.“

Ani jedno není příliš užitečné.

Psychologický model může mít několik různých druhů hodnoty.

Může být empiricky podloženým modelem reality.

Může být pracovní hypotézou.

Může být metaforou.

Může být narativním rámcem.

Nebo může jednoduše vést k dobré otázce.

Problém nevzniká tím, že používáme metaforu.

Problém vzniká tehdy, když metaforu začneme vydávat za změřený psychologický nebo biologický mechanismus.

A právě tak bych dnes přistupoval k Jungovi.

Jung jako zdroj otázek, nikoli hotových odpovědí

Možná je Jungův největší přínos pro koučink právě zde.

Nemusíme věřit, že v psychice objektivně existuje Stín jako samostatná struktura.

Ale otázka:

Co na tomto člověku tak silně odmítám — a proč?

může být velmi užitečná.

Nemusíme přijmout ontologickou existenci Persony.

Ale otázka:

Kde jsem se příliš ztotožnil se svou profesní rolí?

může otevřít zásadní téma.

Nemusíme věřit v archetyp Hrdiny uložený v kolektivním nevědomí.

Ale otázka:

Jaký příběh si o této životní změně vyprávím?

může změnit perspektivu.

A nemusíme dokazovat existenci předem daného Bytostného Já, abychom se mohli zeptat:

Co z toho, o co usiluji, je opravdu moje — a co pouze naplňuje očekávání ostatních?

Je přitom zajímavé, že Jung byl v otázce životního směru mnohem méně direktivní, než by se při pohledu na složitost jeho psychologického systému mohlo zdát.

Myšlenka, že odborník ví lépe než klient, jaký život má žít, mu byla cizí.

Úkolem průvodce není vybrat člověku správnou cestu.

Má mu pomoci vidět jasněji sebe, svou situaci a možnosti — a ponechat na něm, jaké závěry z toho vyvodí.

V tom se Jung překvapivě přibližuje jednomu ze základních principů současného koučinku:

klient není objektem odborné interpretace, ale autorem svého rozhodnutí.

A možná právě proto mohou být Jungovy otázky pro koučink zajímavější než Jungovy odpovědi.

Co z Junga může moderní koučink využít?

Jungova nejsilnější myšlenka možná není žádný z jeho archetypů

Za Jungovým dílem podle mě stojí ještě jedna obecnější myšlenka, která je pro koučink mimořádně relevantní.

Člověk není dokonale transparentní racionální aktér, který si stanoví cíle a potom jen optimalizuje cestu k jejich dosažení.

• Někdy nevíme, proč děláme to, co děláme.
• Máme protichůdné motivace.
• Opakujeme chování, které vědomě nechceme.
• Reagujeme silněji, než bychom chtěli.
• Něco chceme — a jiná část nás tomu současně brání.
• A někdy problém není v tom, že nedokážeme svůj cíl splnit.
• Problém může být v samotném cíli.

Moderní psychologie tyto jevy popisuje jiným jazykem než Jung. Máme výzkum implicitních procesů, motivace, emocí, osobnosti nebo kognitivních zkreslení.

Jungova terminologie proto nemusí být jediným ani nejpřesnějším vysvětlením.

Ale už před více než stoletím výrazně zpochybňoval představu člověka jako racionálního systému plně řízeného vědomým Egem.

A právě v tomto základním postřehu zůstává překvapivě aktuální.

Jung jako mapa, ne jako mechanismus

Kdybych měl shrnout místo Carla Gustava Junga v moderním koučinku jednou větou, byla by to tato:

Jung může být mimořádně užitečnou mapou lidské zkušenosti, aniž bychom jeho mapu museli zaměňovat za empiricky prokázaný mechanismus lidské psychiky.

Jeho koncepty individuace, Persony, Stínu, projekce, symbolu nebo životních přechodů mohou otevřít témata, ke kterým se čistě výkonově orientovaný koučink někdy vůbec nedostane.

Jeho archetypální teorii, kolektivní nevědomí a synchronicitu je ale potřeba prezentovat jako spekulativní nebo interpretační koncepty, nikoli jako fakta potvrzená současnou psychologií.

Jeho psychologické typy mohou pomoci zahájit rozhovor, ale neměly by člověka uzavírat do škatulky.

A jeho hlubinné techniky nám připomínají hranici, za kterou už koučování přestává být koučováním a začíná být psychoterapií.

Možná proto není nejzajímavější otázka:

Měl Jung pravdu?

Pro kouče může být užitečnější jiná:

Pomáhá nám Jung klást lepší otázky?

Tam je podle mě odpověď stále často ano.

Další články k tématu

Podrobněji se Jungovu pojetí archetypů, kolektivního nevědomí a jejich využití v koučinku věnujeme v článku:

Archetypy C. G. Junga a koučink

Samostatně se budeme věnovat také Jungovu pohledu na životní změnu, krizi a druhou polovinu života — tedy otázce, proč někdy nestačí stanovit si nový cíl, ale je potřeba přehodnotit samotný směr.

Vybrané zdroje a další četba

C. G. Jung: Psychologické typy; Aion; Archetypy a kolektivní nevědomí; Psychologie přenosu; Vzpomínky, sny, myšlenky.

Jolande Jacobi: Psychologie C. G. Junga.

Murray Stein: Jung’s Map of the Soul, In Midlife.

James Hollis: práce věnované druhé polovině života a životním tranzicím.

David J. Pittenger (1993): The Utility of the Myers-Briggs Type Indicator.

Robert R. McCrae & Paul T. Costa Jr. (1989): Reinterpreting the Myers-Briggs Type Indicator From the Perspective of the Five-Factor Model of Personality.

Christian Roesler: přehledové a empirické práce věnované výzkumu jungiánské psychoterapie.

Penny Tompkins & James Lawley: Metaphors in Mind.

Erik de Haan: práce o přenosu, protipřenosu a psychodynamických procesech v koučování.

Dr. Ivan Černohorský

Více o autorovi