Přeskočit na obsah

Placebo a nocebo: Když naše očekávání mění to, co cítíme

Placebo a nocebo, mozek a očekávání

Naše očekávání mohou ovlivňovat nejen to, jak se cítíme, ale někdy i to, jak naše tělo reaguje. Pacienti mohou pociťovat vedlejší účinky léku, přestože dostávají neúčinnou tabletu. Jiným se uleví po placebu, o kterém vědí, že žádnou účinnou látku neobsahuje. A některé chirurgické zákroky nepřinášejí lepší výsledky než jejich napodobenina. Výzkum placeba a noceba ukazuje, že mozek není jen pasivním příjemcem informací z těla. Naše zkušenosti, očekávání a přesvědčení se podílejí na tom, jak vnímáme bolest, reagujeme na léčbu a interpretujeme vlastní zdravotní stav. Jak velký je tento vliv doopravdy? Mohou naše přesvědčení měnit také hormonální reakce, zvládání stresu nebo vztah k pohybu a jídlu? A jak s těmito poznatky pracovat v medicíně, každodenním životě a health coachingu? Podíváme se na překvapivé experimenty i nejnovější vědecké poznatky, ale také na jejich omezení. Protože naše mysl má na zdraví skutečný vliv – neznamená to však, že dokáže pouhým pozitivním myšlením vyléčit nemoc.

1. Bolest po tabletě, která nic neobsahovala

Příběh zdravotní sestry, která byla přesvědčená, že jí léky škodí

Janice Richardson, zdravotní sestra v důchodu ze západního Yorkshiru, začala v roce 2015 užívat statiny – léky snižující hladinu cholesterolu, které pomáhají předcházet infarktu a mozkové mrtvici.

Brzy se však objevily bolesti svalů a další nepříjemné tělesné pocity. Janice léky přestala užívat. Později to zkusila znovu, ale potíže se vrátily. Několikrát proto léčbu přerušila. Byla přesvědčená, že příčinou jejích bolestí jsou právě statiny.

Nebylo na tom nic neobvyklého. Bolesti svalů patří mezi nejčastější důvody, proč lidé přestávají statiny užívat. A spojitost se zdála být zřejmá: začnu užívat lék, objeví se bolest, přestanu ho užívat a bolest ustoupí.

Jenže právě tuto zdánlivě samozřejmou souvislost se rozhodli vědci podrobit neobvyklému experimentu.

Janice se o něm dozvěděla z časopisu British Heart Foundation a rozhodla se zapojit. Netušila, že jeho výsledky zásadně změní její pohled na vlastní obtíže.

Dvanáct měsíců a tři různé možnosti

Studie dostala název SAMSON a vědci do ní zařadili 60 pacientů, kteří podobně jako Janice dříve přestali užívat statiny kvůli nežádoucím účinkům.

Každý z nich dostal na jeden rok neobvyklý plán. V náhodně určeném pořadí se střídaly tři typy měsíců:

  • Čtyři měsíce užívali skutečný statin – atorvastatin.
  • Čtyři měsíce dostávali na pohled nerozeznatelnou tabletu bez účinné látky, tedy placebo.
  • Čtyři měsíce neužívali žádné tablety.

Účastníci věděli, kdy neberou nic. Pokud ale dostali tablety, nevěděli, zda obsahují lék, nebo placebo.

Každý den zaznamenávali do mobilní aplikace, jak se cítí. Intenzitu případných obtíží hodnotili na škále od nuly do sta.

Výzkumníci tak mohli sledovat něco, co při běžné návštěvě ordinace prakticky není možné: jak se mění potíže stejného člověka při užívání skutečného léku, neúčinné tablety a v období bez léčby.

A výsledky byly překvapivé.

Bolest byla téměř stejná. S lékem i bez něj.

Když vědci vyhodnotili výsledky, zjistili, že průměrná intenzita symptomů dosahovala:

SituaceIntenzita obtíží (0–100)
Bez jakékoli tablety8,0
Placebo15,4
Skutečný statin16,3

Rozdíl mezi užíváním statinu a placeba byl velmi malý a statisticky neprůkazný.

Jinými slovy: lidé pociťovali téměř stejně intenzivní obtíže při užívání skutečného léku jako při užívání tablety, která neobsahovala žádnou účinnou látku.

Výzkumníci vypočítali, že přibližně 90 % dodatečné symptomové zátěže zaznamenané při užívání statinu oproti období bez tablet se objevovalo také při užívání placeba.

To neznamená, že 90 % všech nežádoucích účinků statinů je vymyšlených. Výsledek se týkal konkrétní skupiny pacientů, konkrétních symptomů a konkrétního uspořádání studie.

Ukazuje však něco důležitého: samotné užívání tablety, očekávání nežádoucích účinků a zkušenosti spojené s léčbou mohou ovlivňovat to, jak se člověk cítí.

A co je podstatné – prožívané obtíže byly skutečné.

Pacienti si bolesti nevymýšleli. Nepředstírali je. Jen jejich příčina zřejmě v mnoha případech nebyla taková, jakou předpokládali.

Janice zjistila něco, co nečekala

Když Janice dostala své individuální výsledky, ukázalo se, že bolesti pociťovala podobně při užívání statinu i placeba.

Byla překvapená.

Začala se také jinak dívat na svůj každodenní život. Hodně chodila po kopcovité krajině v okolí svého bydliště a doma pravidelně zdolávala schody. Uvědomila si, že alespoň některé její bolesti mohly souviset s běžnou fyzickou zátěží, nikoli s léky.

Nakonec se ke statinům vrátila.

A nebyla jediná. Šest měsíců po skončení studie je znovu užívala polovina ze všech 60 účastníků.

Zajímavé je, že k této změně nebylo potřeba přesvědčování, že si pacienti své obtíže namlouvají. Dostali možnost vidět, jak jejich vlastní tělo reagovalo v různých situacích.

Změnilo se jejich porozumění tomu, co prožívali.

Nocebo: Když očekáváme, že nám něco uškodí

Většina lidí už slyšela o placebu. Pacient dostane neúčinnou tabletu, ale přesto se mu může ulevit, protože očekává zlepšení.

Nocebo představuje opačnou stranu stejného problému.

Pokud očekáváme, že nám určitá látka, léčba nebo situace způsobí nepříjemné následky, mohou tato očekávání zesílit naše symptomy, nebo dokonce přispět k jejich vzniku.

Představme si běžnou situaci.

Začnete užívat nový lék. Předtím si přečtete příbalový leták, ve kterém najdete dlouhý seznam možných nežádoucích účinků. Mezi nimi je bolest hlavy, únava, nevolnost nebo svalové obtíže.

Druhý den vás rozbolí hlava.

Co si pomyslíte?

Pravděpodobně vás napadne, že za to může nový lék. A možná mu začnete věnovat více pozornosti. Sledujete každý neobvyklý pocit, který by mohl potvrdit, že vám lék nesedí.

Jenže bolest hlavy se může objevit také kvůli špatnému spánku, stresu, dehydrataci nebo prostě jako součást běžných výkyvů našeho zdravotního stavu.

Časová souvislost ještě neprokazuje příčinu.

To neznamená, že léky nemají skutečné nežádoucí účinky. Samozřejmě mají. Statiny například mohou u malé části pacientů způsobit skutečné svalové poškození. Závěry studie SAMSON proto nejsou důvodem ignorovat obtíže nebo měnit léčbu bez konzultace s lékařem.

Ukazují ale, jak obtížné někdy je rozlišit účinek samotné látky od účinku očekávání a dalších okolností.

Naše tělo není oddělené od toho, co si myslíme

Na příběhu Janice je možná nejzajímavější, že její očekávání nebyla nijak neobvyklá nebo iracionální.

Měla zkušenost, která se zdála být logická. Začala užívat lék a objevily se bolesti. Vysadila ho a bylo jí lépe. Tak si vytvořila přesvědčení, že lék jejímu tělu škodí.

Podobně si vytváříme představy o vlastním zdraví všichni.

Někdo je přesvědčený, že má natolik opotřebovanou páteř, že by se měl vyhýbat pohybu. Jiný očekává, že náročná pracovní situace nevyhnutelně poškodí jeho zdraví. Další začne při každém neobvyklém tělesném pocitu hledat známky začínající nemoci.

Některá z těchto očekávání mohou být oprávněná. Jiná mohou vycházet z nepřesných informací, minulých zkušeností nebo nesprávně pochopených souvislostí.

A v obou případech mohou ovlivňovat, čeho si na svém těle všímáme, jak si jeho signály vysvětlujeme a jak na ně reagujeme.

Výzkum placeba a noceba přitom ukazuje, že nejde jen o naše vědomé myšlenky. Očekávání mohou za určitých okolností ovlivňovat i samotné nervové procesy, které se podílejí na vzniku a regulaci bolesti.

Jak je ale možné, že pouhé očekávání mění to, co skutečně cítíme?

A proč může být bolest zcela skutečná, i když neodpovídá rozsahu poškození našeho těla?

Abychom tomu porozuměli, musíme se podívat na jednu z nejzajímavějších myšlenek současné neurovědy: náš mozek realitu pouze nepřijímá. Neustále se ji snaží předpovídat.


Zdroje k této kapitole:

KONFERENCE:

ZDRAVÍ V SOUVISLOSTECH · 26. 11. 2026 · PRAHA

A jak ovlivňují naše zdraví, rozhodování a životní styl?

Přijďte na konferenci Zdraví v souvislostech. V závěrečné panelové diskusi Intuice & Emoce se dotkneme právě otázek, které tento článek otevírá.

26. listopadu · 15:00–19:00


2. Mozek nevidí realitu. Mozek ji předpovídá

Lék fungoval. Dokud pacientům neřekli, že přestal.

Představte si, že ležíte ve výzkumné laboratoři. Do žíly vám vede infuze a na kůži opakovaně působí nepříjemné tepelné podněty. Vaším úkolem je hodnotit, jak silnou bolest cítíte.

V určité chvíli vám výzkumník oznámí, že začínáte dostávat silný lék proti bolesti.

Bolest ustoupí.

Po nějaké době vám ale řekne, že podávání léku skončilo. Bolest se začne vracet.

Na první pohled je všechno logické. Lék začal působit, bolest se zmírnila. Lék byl vysazen, bolest se vrátila.

Jenže je tu jeden problém.

Výzkumníci ve skutečnosti podávání léku nepřerušili.

Účastníci po celou tuto část experimentu dostávali stejnou koncentraci účinné látky. Změnilo se pouze to, co si o léčbě mysleli.

Právě takový experiment provedla v roce 2011 neurovědkyně Ulrike Bingel se svými kolegy na Oxfordské univerzitě.

Do studie zapojili 22 zdravých dobrovolníků. Pomocí infuze jim podávali remifentanil, silné opioidní analgetikum používané například při anestezii, a současně vyvolávali kontrolovanou bolest tepelnými podněty.

Výzkumníci postupně sledovali tři situace.

Nejprve účastníci dostávali lék, aniž věděli, že už jeho podávání začalo. Úleva od bolesti byla patrná, protože remifentanil skutečně fungoval.

Potom jim výzkumníci oznámili, že lék právě začíná působit. A přestože se jeho koncentrace nezměnila, analgetický účinek se v průměru přibližně zdvojnásobil.

Nakonec účastníkům oznámili, že podávání léku skončilo a bolest se může zhoršit.

Úleva od bolesti v průměru téměř zmizela, přestože účinná látka dál proudila do jejich těla.

Výzkumníci současně sledovali mozkovou aktivitu pomocí funkční magnetické rezonance. Zjistili, že různé druhy očekávání souvisejí se změnami aktivity oblastí mozku zapojených do zpracování a regulace bolesti.

Samozřejmě šlo o malý experiment se zdravými dobrovolníky a uměle vyvolanou bolestí. Nelze z něj vyvozovat, že očekávání dokáže zrušit všechny účinky skutečných léků.

Ukazuje ale něco velmi důležitého.

To, co při léčbě prožíváme, nemusí být výsledkem samotného léku. Může to být výsledek působení léku a našeho očekávání současně.

Jak je něco takového možné?

Mozek není kamera, která zaznamenává svět

Dlouho jsme o lidském vnímání přemýšleli poměrně jednoduše.

Naše smysly zaznamenávají, co se děje kolem nás a uvnitř našeho těla. Informace putují do mozku a ten z nich vytváří výsledný obraz reality.

Současná neurověda však nabízí složitější pohled.

Mozek není pasivní příjemce informací. Neustále se snaží odhadovat, co se kolem nás děje a co se pravděpodobně stane v příštím okamžiku.

Představte si, že jste v noci sami v neznámém domě. Z vedlejší místnosti se ozve tiché zašustění.

Pokud víte, že v domě pobíhá kočka, pravděpodobně vás zvuk nijak zvlášť neznepokojí.

Jestliže jste ale před chvílí zaslechli zprávu o vloupání v sousedství, může stejný zvuk vyvolat úplně jinou reakci.

Zpozorníte, zrychlí se vám tep a začnete přemýšlet, zda někdo není uvnitř domu.

Zvuk se nezměnil.

Změnilo se vaše očekávání, co by mohl znamenat.

Mozek totiž nepracuje pouze s informacemi, které právě přicházejí ze smyslů. Využívá také předchozí zkušenosti, naučené souvislosti a znalost situace.

Z těchto informací vytváří průběžné předpovědi a porovnává je s tím, co se skutečně děje.

Pokud se předpověď a příchozí informace liší, mozek může svou představu aktualizovat.

Tento obecný princip se označuje jako prediktivní zpracování (predictive processing).

Je to jeden z vlivných současných modelů fungování mozku. Pomáhá vysvětlovat řadu jevů od zrakových iluzí až po vnímání tělesných signálů. Nejde však o univerzální teorii, která by již beze zbytku vysvětlovala veškeré lidské prožívání.

A právě u bolesti se tento způsob uvažování stává mimořádně zajímavým.

Bolest není měřič poškození

Představme si dva lidi, kteří podstoupí stejný drobný zdravotní zákrok.

Jeden přichází klidný, má s podobnými zákroky dobré zkušenosti a důvěřuje zdravotníkům.

Druhý má za sebou nepříjemnou zkušenost. Bojí se bolesti a už několik dní přemýšlí, jak moc to bude bolet.

Přestože oba mohou dostávat podobné podněty, nemusí svou bolest prožívat stejně.

Důvodem je, že bolest není jen jednoduchým přenosem informací z poškozené tkáně do mozku.

V těle máme specializovaná nervová zakončení, která reagují na potenciálně škodlivé podněty, například extrémní teplotu nebo mechanický tlak. Jejich aktivita se prostřednictvím nervového systému dostává do mozku.

Tento proces se nazývá nocicepce.

Jenže nocicepce a bolest nejsou totéž.

Bolest je výsledný vědomý prožitek, na jehož vzniku se podílí nejen informace přicházející z těla, ale také jejich zpracování v nervovém systému.

Roli mohou hrát například naše předchozí zkušenosti, pozornost, emoce, pocit bezpečí či ohrožení a očekávání.

Nejde o pouhou filozofickou úvahu.

Mezinárodní asociace pro studium bolesti (IASP) v roce 2020 aktualizovala svou definici bolesti tak, aby výslovně zahrnovala její smyslovou i emoční stránku a skutečnost, že bolest může existovat i bez prokazatelného poškození tkáně.

To má dva důležité důsledky.

Za prvé: Silná bolest nemusí vždy znamenat závažné poškození.

Za druhé: Skutečné poškození tkáně nemusí vždy vyvolávat bolest odpovídající jeho rozsahu.

Příkladem druhého jevu mohou být sportovci, kteří během vypjatého závodu pokračují v aktivitě i přes zranění, jehož bolest začnou naplno vnímat až později.

Opačným příkladem může být přetrvávající bolest po zhojení původního poranění, kdy se na obtížích podílí zvýšená citlivost nervového systému.

To samozřejmě neznamená, že bolest můžeme ignorovat nebo že každý chronický bolestivý stav vzniká kvůli očekávání. Bolest má mnoho různých příčin a někdy upozorňuje na vážné zdravotní problémy.

Znamená to pouze, že bolest je skutečný prožitek, nikoli přesný přístroj na měření stavu našich tkání.

Co se stane, když nám lékař řekne, že máme opotřebovanou páteř?

V roce 2022 se skupina vědců vedená Mary O’Keeffe rozhodla prozkoumat jinou stránku téhož problému.

Položili si otázku: Může samotný název diagnózy změnit to, co si člověk myslí o svém zdravotním stavu?

Do experimentu zařadili 1 375 účastníků. Všichni dostali stejný modelový popis člověka s bolestí dolní části zad.

Lišila se pouze diagnóza, kterou tomuto člověku lékař sdělil.

Jedna skupina se dozvěděla, že jde o degenerativní změny páteře. Další slyšela o vyklenutí meziobratlové ploténky. Jiní dostali označení artróza, podvrtnutí zad, nespecifická bolest zad nebo jednoduše epizoda bolesti zad.

Všichni přitom dostali stejné uklidňující informace o tom, že problém není závažný a že pohyb může pomoci.

Výsledek?

Účastníci, kteří slyšeli diagnózy jako degenerace nebo artróza, považovali další zobrazovací vyšetření a některé invazivní způsoby léčby za potřebnější než ti, kteří slyšeli označení epizoda bolesti zad.

Stejný zdravotní scénář. Stejné uklidnění od lékaře.

Ale jiné slovo – a jiná představa o závažnosti problému.

Je důležité dodat, že experiment zkoumal názory a zamýšlená rozhodnutí, nikoli skutečné dlouhodobé zdravotní výsledky. Neprokázal, že by samotné slovo degenerace způsobovalo chronickou bolest.

Přesto dobře ukazuje, jak silně může jazyk ovlivňovat naše očekávání.

Člověk, který si začne představovat vlastní páteř jako opotřebovaný a křehký mechanismus, může mít větší obavy z pohybu než člověk, který svůj problém chápe jako dočasnou epizodu.

A pokud kvůli těmto obavám postupně omezí aktivitu, může se jeho kondice zhoršovat, což následně může přispívat k dalším obtížím.

Tak může vzniknout začarovaný kruh, ve kterém se vzájemně ovlivňují očekávání, strach, chování a tělesné prožívání.

Není to nevyhnutelný průběh každé bolesti zad. Je to však jeden z možných mechanismů, které současný výzkum bolesti bere vážně.

Mozek dokáže bolest také aktivně tlumit

Vraťme se teď k experimentu Ulrike Bingel.

Proč se bolest zmírnila, když účastníci očekávali silnější účinek léku?

Jednou z odpovědí je, že mozek má vlastní biologické systémy pro regulaci bolesti.

Patří mezi ně například endogenní opioidy – látky, které si náš organismus vytváří sám a které působí na některé stejné receptory jako opioidní léky.

V klasických experimentech vědci zjistili, že když podali účastníkům naloxon, látku blokující opioidní receptory, dokázali tím některé formy placebové úlevy od bolesti potlačit.

To byl důležitý objev.

Naznačoval, že placebo nemusí pouze měnit to, jak člověk o bolesti mluví nebo jak ji hodnotí. Za určitých okolností může aktivovat skutečné biologické mechanismy, které se podílejí na její regulaci.

Další výzkum ukázal, že do těchto procesů mohou vstupovat také endokanabinoidy, dopamin a mozkové okruhy propojující oblasti zpracování očekávání s oblastmi regulujícími bolest.

Přesto bychom neměli zacházet příliš daleko.

V roce 2021 publikoval tým Matthiase Zunhammera rozsáhlou analýzu dat z funkční magnetické rezonance zahrnující 603 účastníků z 20 studií.

Ukázalo se, že placebo skutečně souvisí se změnami mozkové aktivity při bolesti, ale průměrné efekty v mnoha sledovaných oblastech byly poměrně malé.

Dřívější analýza stejných výzkumných dat navíc ukázala, že placebo ovlivňuje subjektivní hodnocení bolesti výrazněji než určitý mozkový vzorec spojený se zpracováním bolestivých podnětů.

To naznačuje, že placebo nemusí vždy výrazně měnit samotný přenos signálů z těla. Může ovlivňovat také to, jakou důležitost bolesti přisuzujeme, jak ji hodnotíme a jak ji prožíváme.

A pravděpodobně neexistuje jediný mechanismus, který by vysvětloval všechny placebo a nocebo efekty.

Když očekáváme nebezpečí, mozek mu věnuje větší pozornost

V předchozí kapitole jsme viděli, že účastníci studie SAMSON pociťovali téměř stejné obtíže při užívání statinů i placeba.

Nyní už můžeme lépe pochopit, proč tomu tak mohlo být.

Člověk, který má s určitým lékem nepříjemnou zkušenost, může při jeho dalším užívání očekávat podobné potíže.

Začne možná pečlivěji sledovat své tělo. Běžné, nejednoznačné pocity, kterých by si jindy sotva všiml, dostávají nový význam.

Bolest svalů po delší procházce už nemusí být jen následkem fyzické zátěže. Může být vyhodnocena jako známka nežádoucího účinku léku.

Pokud se k tomu přidá úzkost, mohou se zapojit další mechanismy zesilující prožívání bolesti.

Výzkum noceba ukazuje, že negativní očekávání mohou skutečně ovlivňovat nervové procesy spojené s bolestí. Nejde tedy jen o to, že člověk věnuje svému tělu více pozornosti.

To ale neznamená, že každé nepříjemné očekávání automaticky vyvolá odpovídající symptom.

Mozek nepřetváří biologickou realitu podle libovolného přání nebo obavy. Naše očekávání jsou pouze jedním z faktorů, které výsledné prožívání ovlivňují.

A právě zde leží jedna z nejdůležitějších hranic mezi současnou neurovědou a populární představou, že si můžeme zdraví jednoduše vytvořit vlastními myšlenkami.

Mozek se podílí na tom, jak tělo prožíváme. To však neznamená, že naše přesvědčení dokážou libovolně měnit jeho skutečný zdravotní stav.

A co když víme, že jde jen o placebo?

Z toho všeho by se mohl nabízet jednoduchý závěr.

Placebo funguje proto, že člověk očekává účinek skutečné léčby. Pokud mu řekneme, že dostává neúčinnou tabletu, žádné očekávání léčebného účinku nevznikne a placebo přestane fungovat.

Dlouho se také předpokládalo, že pacient musí být určitým způsobem oklamán, aby se placebo efekt projevil.

Jenže vědci se rozhodli vyzkoušet něco zdánlivě absurdního.

Dali pacientům tablety, o kterých jim předem otevřeně řekli, že neobsahují žádnou účinnou látku.

A přesto se některým z nich ulevilo.

Jak může fungovat placebo, když člověk ví, že je to placebo?

Právě tím se budeme zabývat v další kapitole.


Zdroje k této kapitole:


3. Může pomáhat něco, o čem víme, že nefunguje?

Mindset - placebo a nocebo 2

Tablety, na kterých bylo napsáno „placebo“

Představte si, že už několik let trpíte bolestmi břicha, nadýmáním a nepravidelným trávením. Absolvovali jste různá vyšetření, vyzkoušeli změny jídelníčku i několik druhů léčby. Někdy je vám lépe, jindy se obtíže vracejí.

Nakonec se přihlásíte do klinické studie, která nabízí nový přístup ke zvládání vašeho onemocnění.

Při návštěvě ordinace vám zdravotník podá lahvičku s tabletami.

Na obalu je jasně napsáno: PLACEBO PILLS.

A zdravotník vám vysvětlí, že tablety neobsahují žádnou účinnou léčivou látku. Jsou to neúčinné pilulky podobné těm, které se používají jako kontrola při výzkumu nových léků.

Přesto vám doporučí užívat dvě tablety dvakrát denně.

Co byste si pomysleli?

Možná by vás napadlo, že jde o nějaký zvláštní vědecký experiment. Možná byste se pousmáli. A možná byste se zeptali, proč máte pravidelně polykat něco, o čem vám lékař otevřeně říká, že to žádný lék není.

Přesně takový experiment uskutečnil v roce 2010 tým vedený Tedem Kaptchukem z Harvard Medical School.

A jeho výsledky zpochybnily jednu z dlouho přijímaných představ o placebu.

Experiment, ve kterém nikdo nikoho neklamal

Výzkumníci do studie zařadili 80 lidí se syndromem dráždivého tračníku, chronickým onemocněním, které může způsobovat bolesti břicha, nadýmání, průjem nebo zácpu.

Účastníci byli náhodně rozděleni do dvou skupin.

První skupina pokračovala bez přidání nových tablet. Pacienti dál dostávali obvyklou péči a se zdravotníky se setkávali ve stejném rozsahu jako druhá skupina.

Druhá skupina dostala placebo.

Nikoli však placebo vydávané za skutečný lék, jak tomu bývá v běžných dvojitě zaslepených klinických studiích.

Tito pacienti od začátku věděli, že jejich tablety neobsahují účinnou látku.

Výzkumníci jim zároveň vysvětlili, že placebo efekt je skutečný jev, při kterém může samotný kontext léčby a předchozí zkušenost s užíváním léků ovlivňovat prožívání symptomů.

Použili přitom přirovnání k Pavlovovým psům.

Stejně jako se psi naučili spojovat určitý zvuk s příchodem potravy a začali na něj automaticky reagovat, může se i lidský organismus během života naučit spojovat určité situace s očekávanou úlevou.

Tableta, ordinace, rozhovor s lékařem nebo pravidelný léčebný postup mohou být součástí takto naučených souvislostí.

Pacientům také řekli, že nemusí být přesvědčeni o účinnosti placeba. Stačí být otevření možnosti, že některé automatické procesy mohou fungovat i bez vědomé víry v léčbu.

Po třech týdnech vědci porovnali výsledky obou skupin.

A zjistili něco překvapivého.

Úleva, přestože pacienti znali pravdu

Ve skupině s otevřeným placebem uvedlo 59 % pacientů, že během posledního týdne pocítili dostatečnou úlevu od svých obtíží.

Ve skupině bez přidaných tablet to bylo 35 %.

Po třech týdnechPacienti uvádějící dostatečnou úlevu
Otevřené placebo59 %
Bez placebo tablet35 %

Rozdíl se projevil také v hodnocení celkového zlepšení a závažnosti symptomů.

To samozřejmě neznamená, že všem pacientům placebo pomohlo nebo že došlo k odstranění příčiny jejich onemocnění.

Studie byla relativně malá, trvala pouhé tři týdny a hodnotila především subjektivní obtíže.

Přesto ukázala něco důležitého.

Pacienti nemuseli být oklamáni, aby se u některých z nich objevil příznivý účinek spojený s placebem.

Tento způsob použití placeba dostal název open-label placebo, tedy otevřené placebo.

A výzkumníci začali hledat odpověď na další otázku.

Co vlastně pacientům pomohlo?

Byly to samotné tablety? Pravidelný rituál jejich užívání? Vysvětlení zdravotníka? Naděje, že se jejich stav může zlepšit? Nebo kombinace několika těchto faktorů?

Co všechno se skrývá v jedné tabletě?

Když přemýšlíme o účinnosti léků, obvykle si představujeme jejich chemické složení.

Tableta obsahuje účinnou látku, ta se vstřebá do organismu, ovlivní určité biologické procesy a tím vyvolá požadovaný účinek.

To je samozřejmě podstatou farmakologické léčby.

Jenže užívání léku není pouze chemický proces.

Je to také zkušenost.

Představte si například návštěvu lékaře, kterému důvěřujete.

Vyslechne vás, důkladně se zajímá o vaše obtíže, vysvětlí jejich možnou příčinu a navrhne léčebný postup.

Odcházíte s pocitem, že někdo vašemu problému rozumí a že existuje cesta, jak jej řešit.

Vaše nemoc se během půlhodiny možná vůbec nezměnila.

Ale mohlo se změnit vaše očekávání, míra nejistoty, úzkost nebo způsob, kterým začnete věnovat pozornost svým symptomům.

A jak jsme viděli v předchozí kapitole, právě tyto faktory mohou ovlivňovat výsledné prožívání tělesných signálů.

Když tedy podáváme skutečný lék, nepůsobí na pacienta pouze jeho účinná látka.

Součástí celkové léčebné zkušenosti mohou být také důvěra, vysvětlení, předchozí zkušenosti a očekávání.

Otevřené placebo nám umožňuje položit si zajímavou otázku: Může alespoň část těchto příznivých vlivů fungovat i tehdy, když samotná tableta žádnou účinnou látku neobsahuje?

Výzkum naznačuje, že u některých subjektivních obtíží ano.

Může si tělo pamatovat léčbu?

Jedním z možných vysvětlení je takzvané klasické podmiňování.

Vzpomínáte si na Pavlovovy psy ze školních učebnic?

Pavlov opakovaně spojoval určitý podnět s příchodem potravy. Psi se postupně naučili reagovat na tento podnět, i když potrava ještě nepřišla.

Podobné učení se uplatňuje také v lidském organismu.

Pokud člověk opakovaně užívá lék, po kterém se mu uleví, může si jeho nervový systém postupně vytvářet spojení mezi určitými podněty a následnou reakcí organismu.

Vzhled tablety, její chuť, čas užívání nebo samotný akt polknutí se mohou stát součástí tohoto naučeného vzorce.

V některých experimentech se ukázalo, že takto naučené reakce mohou ovlivňovat nejen prožívání bolesti, ale za určitých podmínek také některé fyziologické procesy, například imunitní odpovědi.

To však ještě neznamená, že podmiňování vysvětluje každý případ otevřeného placeba.

U části pacientů může být důležitější důvěra v odborníka. U jiných samotné očekávání zlepšení nebo změna způsobu, jakým své symptomy interpretují.

A možná hraje roli také něco, co zatím neumíme dostatečně přesně popsat.

Vědomí, že tableta neobsahuje účinnou látku, totiž neznamená, že od celého léčebného procesu nemůžeme očekávat žádný přínos.

Pacient může současně vědět, že polyká neúčinnou pilulku, a přesto doufat, že mu určitým způsobem pomůže samotný rituál jejího užívání.

V tomto smyslu není otevřené placebo tak paradoxní, jak se na první pohled zdá.

A co když placebo nedostaneme jako tabletu, ale jako injekci?

Výzkum otevřeného placeba neskončil u syndromu dráždivého tračníku.

V roce 2016 publikovala portugalská psycholožka Cláudia Carvalho se spolupracovníky studii u 97 pacientů s chronickou bolestí dolní části zad.

Jedna skupina pokračovala v běžné léčbě. Druhá dostala navíc otevřené placebo.

Po třech týdnech zaznamenala skupina s placebem průměrné snížení bolesti přibližně o 1,5 bodu na desetibodové škále, zatímco ve skupině s běžnou léčbou bolest klesla pouze o 0,2 bodu.

Také zde tedy pacienti uváděli větší úlevu, přestože věděli, že dostávají neúčinné tablety.

Ještě zajímavější experiment publikoval v roce 2024 tým Yoniho Ashara, Tora Wagera a Teda Kaptchuka.

Tentokrát se výzkumníci rozhodli vyzkoušet otevřené placebo ve formě injekce.

Do studie zařadili 101 lidí s chronickou bolestí zad. Část účastníků dostala jedinou podkožní injekci fyziologického roztoku v oblasti zad.

Věděli, že nejde o analgetikum.

Současně jim výzkumníci vysvětlili, co je placebo a proč může za určitých okolností ovlivňovat bolest.

Po jednom měsíci měli tito pacienti v průměru o něco nižší intenzitu bolesti než lidé, kteří pokračovali pouze v běžné péči.

Rozdíl činil přibližně 0,6 bodu na desetibodové škále.

Nešlo tedy o žádné zázračné vymizení chronické bolesti.

Výzkumníci však současně sledovali mozkovou aktivitu pomocí funkční magnetické rezonance.

A zjistili změny v oblastech a propojeních mozku, které souvisejí s regulací bolesti.

Výsledky tak poskytly další podporu představě, že otevřené placebo nemusí ovlivňovat jen to, co pacient uvede v dotazníku. Může souviset také se skutečnými změnami v činnosti nervového systému.

Zůstává však důležité rozlišovat mezi změnou mozkové aktivity a důkazem konkrétního mechanismu. Samotná magnetická rezonance nám neřekne, proč přesně ke změně došlo.

A také dlouhodobé výsledky byly střízlivější. Po jednom roce už rozdíl v intenzitě bolesti nebyl statisticky průkazný, přestože některé příznivé rozdíly v náladě, úzkosti a kvalitě spánku přetrvávaly.

Jak velký je tedy skutečný účinek?

Jednotlivé experimenty mohou být fascinující. Ale právě u placeba je mimořádně důležité nepodlehnout dojmu, že několik úspěšných studií dokazuje univerzálně účinný postup.

V roce 2021 byla publikována další studie syndromu dráždivého tračníku, tentokrát s 262 účastníky.

Výzkumníci porovnávali tři možnosti: otevřené placebo, klasické zaslepené placebo a kontrolní skupinu bez přidaných tablet.

Otevřené placebo vedlo k většímu zlepšení symptomů než kontrolní skupina. Mezi otevřeným a zaslepeným placebem se neprokázal statisticky významný rozdíl.

To byl další zajímavý výsledek, i když statisticky neprůkazný rozdíl samozřejmě automaticky neznamená, že obě intervence fungují naprosto stejně.

V roce 2025 pak vyšla rozsáhlá metaanalýza, která shrnula 60 randomizovaných studií se 63 samostatnými porovnáními a celkem 4 554 účastníky.

Její závěr byl poměrně střízlivý.

Otevřené placebo mělo v průměru malý, ale statisticky významný příznivý účinek.

Výraznější výsledky se objevovaly především u subjektivně hodnocených obtíží, například bolesti nebo dalších symptomů, které popisují samotní pacienti.

U objektivně měřených zdravotních ukazatelů byly výsledky mnohem méně přesvědčivé.

Studie mají navíc důležité metodologické omezení: pacient, který ví, že užívá placebo, nemůže být zaslepen vůči této intervenci. Jeho očekávání proto může ovlivňovat nejen prožívání symptomů, ale také způsob, jakým o nich následně informuje výzkumníky.

To, že otevřené placebo může některým lidem pomoci cítit se lépe, ještě neznamená, že léčí samotnou příčinu jejich nemoci.

Je velký rozdíl mezi zmírněním bolesti a odstraněním její příčiny. Mezi ústupem nevolnosti a léčbou onemocnění, které ji vyvolalo.

Tento rozdíl bychom neměli nikdy přehlížet.

Není to trochu zvláštní léčba?

Možná vás teď napadá otázka, zda bychom vůbec měli lidem podávat neúčinné tablety.

Nebylo by lepší jednoduše využívat to, co už o léčebném kontextu víme?

Například věnovat pacientům více pozornosti, srozumitelně jim vysvětlovat jejich obtíže, budovat důvěru, podporovat realistická očekávání a vyhýbat se zbytečně znepokojivým formulacím?

To je velmi rozumná otázka.

Právě takové postupy totiž mohou být součástí kvalitní zdravotní péče bez ohledu na placebo.

Otevřené placebo je zajímavé především tím, že nám umožňuje lépe pochopit, jak velkou roli může hrát celý kontext léčby.

Neznamená to, že by lékaři měli začít pacientům běžně předepisovat cukrové pilulky nebo že by si lidé měli doma vytvářet vlastní placebo léčbu.

Z výzkumu zatím nemáme dostatečné důkazy pro takto široká doporučení.

Můžeme si z něj ale odnést něco obecnějšího.

Když člověk dostane srozumitelné vysvětlení svého zdravotního problému, když se cítí vyslyšený, když rozumí navrženému postupu a dokáže si představit realistickou možnost zlepšení, mohou se změnit jeho očekávání, emoce i způsob, kterým své tělo prožívá.

A někdy může tato změna přispět k úlevě od symptomů.

Není k tomu nutné pacienta klamat.

Co když léčebný rituál působí silněji, než si myslíme?

Tableta je poměrně jednoduchý léčebný prostředek.

Vezmeme ji do ruky, spolkneme a pokračujeme ve svém dni.

Představme si ale mnohem složitější situaci.

Pacient má několik let bolesti kolene. Absolvuje vyšetření, magnetickou rezonanci a konzultaci s ortopedem. Nakonec se rozhodne pro operaci.

V nemocnici jej připraví na zákrok. Dostane anestezii, chirurg provede drobné řezy, pacient se probudí a několik týdnů rehabilituje.

Bolest začne ustupovat. Pacient je přesvědčený, že mu operace pomohla. Ale co když samotný chirurgický zákrok uvnitř kolene nebyl tím, co způsobilo zlepšení?

Co když by pacient pocítil podobnou úlevu i v případě, že by chirurg provedl pouze povrchové kroky zákroku, aniž by opravil strukturu, kterou považoval za příčinu bolesti?

Zní to nepravděpodobně. Jenže přesně tuto otázku si položili vědci při výzkumu některých ortopedických operací.

A výsledky jejich experimentů patří k nejpřekvapivějším zjištěním moderní medicíny.


Zdroje k této kapitole:


4. Operace, která se vlastně neuskutečnila

Pacient, kterému pomohla operace, při níž chirurg nic neopravil

Eutimo Perez Jr. měl dlouhodobé problémy s kolenem. Trpěl osteoartrózou, degenerativním onemocněním kloubů, které může způsobovat bolest, ztuhlost a omezení pohybu.

Jeho obtíže byly natolik závažné, že bolest někdy hodnotil jako horší než deset na desetibodové škále.

Nakonec se rozhodl podstoupit operaci.

V nemocnici v americkém Houstonu ho připravili na zákrok. Dostal anestezii a chirurg mu na koleni provedl několik drobných řezů.

Operace proběhla podle plánu. Perez se po zákroku zotavoval a postupně se vrátil k běžnému životu.

Jeho bolest ustoupila.

Když o svém zdravotním stavu mluvil v roce 2002 s reportérkou televizní stanice ABC News, uvedl, že už více než dva roky žádnou bolest kolene nepociťuje.

Jenže na jeho příběhu bylo něco mimořádného.

Chirurg mu ve skutečnosti koleno neopravil.

Perez se totiž účastnil vědeckého experimentu, při kterém část pacientů podstoupila skutečnou operaci a část pouze její napodobeninu.

A právě Perez patřil do druhé skupiny.

Jeho úleva od bolesti byla podle jeho vlastního hodnocení skutečná. Operace, které své zlepšení přisuzoval, však neobsahovala žádný z léčebných kroků, které měla studie ověřit.

Jak je něco takového možné?

A ještě důležitější otázka: Co nám takový experiment říká o účinnosti operací, které se v medicíně běžně provádějí?

Jeden chirurg, 180 pacientů a tři druhy operací

Na přelomu tisíciletí patřila artroskopie kolene mezi běžné chirurgické zákroky používané při léčbě osteoartrózy.

Princip byl poměrně jednoduchý.

Chirurg pomocí tenké kamery nahlédl do kolenního kloubu a následně mohl odstranit poškozené nebo uvolněné části tkání, případně kloub vypláchnout, aby se zbavil drobných úlomků.

Předpokládalo se, že tím zmírní bolest a zlepší pohyblivost.

Mnoho pacientů skutečně po operaci uvádělo zlepšení.

Ortoped Bruce Moseley z Baylor College of Medicine v Houstonu si však položil nepříjemnou otázku.

Jak víme, že pacientům pomohlo právě odstranění poškozených tkání nebo vypláchnutí kloubu?

Co když se část zlepšení dostavila z jiných důvodů?

Aby na tuto otázku odpověděl, připravil se svými kolegy neobvyklý experiment.

Do studie zařadili 180 pacientů s osteoartrózou kolene a náhodně je rozdělili do tří skupin.

První podstoupila artroskopii, při které chirurg odstranil nebo upravil poškozené části tkání.

Druhá podstoupila artroskopické vypláchnutí kolenního kloubu.

Třetí skupina dostala předstíranou operaci.

A zde se experiment stává opravdu zajímavým.

Pacientům ve třetí skupině chirurg provedl drobné kožní řezy, ale do kloubu nezavedl artroskop a žádné tkáně neodstraňoval.

Aby zákrok působil jako skutečná operace, chirurg během něj požadoval jednotlivé nástroje, manipuloval s nohou pacienta a napodoboval zvuky běžné artroskopie.

Pacienti zůstávali na operačním sále přibližně stejně dlouho jako při skutečné operaci.

Všichni předem věděli, že v rámci experimentu mohou dostat i předstíraný zákrok. Nevěděli však, do které skupiny byli zařazeni.

Výsledky zveřejněné v roce 2002 v prestižním časopise The New England Journal of Medicine vyvolaly značnou pozornost.

Výsledek, který zpochybnil zavedený postup

Vědci pacienty sledovali po dobu dvou let.

Pravidelně hodnotili jejich bolest, schopnost pohybu a další ukazatele spojené s fungováním kolene.

Ve všech třech skupinách pacienti uváděli určitou úlevu.

Ale mezi skupinami se neprokázaly významné rozdíly, které by svědčily o přínosu samotného artroskopického ošetření.

Pacienti, kterým chirurg koleno skutečně ošetřil, nedopadli lépe než pacienti, u nichž pouze napodobil operaci.

To je důležité číst správně.

Výzkumníci netvrdili, že lidé po operaci nepociťovali žádné zlepšení.

Některým se skutečně ulevilo. Stejně jako Eutimu Perezovi.

Jenže podobné zlepšení se objevovalo také u pacientů, kteří vlastní léčebný výkon nepodstoupili.

Znamenalo to, že odstranění poškozené tkáně nebo vypláchnutí kloubu nepřineslo v této studii prokazatelný dodatečný užitek.

Pro medicínu to byl zásadní rozdíl.

Pacient, který se po operaci cítí lépe, má naprosto oprávněný důvod být se zákrokem spokojený.

Ale jeho osobní zkušenost ještě nedokazuje, že zlepšení způsobila právě operace.

A to platí nejen pro chirurgické zákroky.

Proč zlepšení po léčbě ještě nedokazuje její účinnost

Představme si člověka, kterého několik týdnů bolí záda.

Obtíže postupně kolísají. Některé dny jsou snesitelné, jindy výrazně horší.

Jednoho dne se bolest zhorší natolik, že vyhledá pomoc.

Podstoupí nějakou léčbu a za dva týdny se cítí mnohem lépe.

Je přirozené, že zlepšení připíše tomu, co se mezitím stalo.

Jenže podobný průběh mohl nastat i bez dané léčby.

Mnohá onemocnění a bolestivé stavy mají přirozeně proměnlivý průběh. Symptomy se zhoršují a zlepšují, někdy i bez zjevné příčiny.

Navíc lidé často vyhledávají zdravotní péči právě ve chvíli, kdy jsou jejich obtíže nejhorší.

A po mimořádně špatném období často následuje návrat k obvyklejší úrovni obtíží.

Statistici tomuto jevu říkají regrese k průměru.

Zlepšení po zákroku tedy může být kombinací několika různých vlivů: přirozeného průběhu onemocnění, rehabilitace, změn životního stylu, pozornosti zdravotníků, očekávání úlevy i skutečného účinku léčby.

A někdy může být velmi obtížné jednotlivé složky od sebe oddělit.

Proto vědci porovnávají různé způsoby léčby za kontrolovaných podmínek.

Předstíraná operace umožňuje položit mimořádně přesnou otázku: Přináší samotný chirurgický zásah do určité tkáně něco navíc oproti ostatním okolnostem zákroku?

Je však třeba zdůraznit, že zlepšení ve skupině s předstíranou operací nelze celé označit za placebo efekt.

Část může vysvětlovat přirozený vývoj obtíží nebo další léčba. Také předstíraný výkon zahrnuje skutečné zásahy, například anestezii a kožní řezy.

Bez další kontrolní skupiny nelze přesně určit, kolik ze zlepšení způsobilo samotné očekávání.

Experiment Bruce Moseleyho ale ukázal, že v dané skupině pacientů nebyl léčebný krok, který chirurgové považovali za rozhodující, účinnější než jeho napodobenina.

A podobné otázky se začaly objevovat i u dalších ortopedických zákroků.

Finská studie, která sledovala pacienty deset let

Více než deset let po Moseleyho experimentu se skupina finských vědců rozhodla prozkoumat jiný běžný problém kolenního kloubu.

Degenerativní poškození menisku.

Meniskus je vazivová struktura uvnitř kolene, která pomáhá rozkládat zatížení a stabilizovat kloub.

S přibývajícím věkem se může jeho struktura měnit a mohou vznikat trhliny, často i bez konkrétního úrazu.

Pokud člověka bolí koleno a magnetická rezonance ukáže trhlinu menisku, nabízí se zdánlivě logické vysvětlení.

Bolest způsobuje poškozený meniskus.

Chirurg odstraní poškozenou část a bolest by měla ustoupit.

Právě tento předpoklad se vědci rozhodli ověřit.

Studie dostala název FIDELITY – Finnish Degenerative Meniscal Lesion Study.

Do experimentu zařadili 146 pacientů ve věku 35 až 65 let, kteří měli bolesti kolene a degenerativní trhlinu vnitřního menisku potvrzenou vyšetřením.

Důležité bylo, že neměli rozvinutou osteoartrózu kolene. Studie se tedy zabývala jinou skupinou pacientů než dřívější Moseleyho experiment.

Účastníci byli náhodně rozděleni do dvou skupin.

V první chirurg pomocí artroskopie odstranil poškozenou část menisku.

Ve druhé provedl diagnostickou artroskopii a vlastní odstranění části menisku pouze napodobil.

Pacienti nevěděli, který zákrok podstoupili.

Po jednom roce vědci výsledky porovnali.

A zjistili, že skutečné odstranění části menisku nepřineslo významně lepší výsledky než předstíraný léčebný výkon.

Pacienti v obou skupinách uváděli zlepšení bolesti a funkce kolene.

Rozdíl mezi skupinami byl však malý.

Výzkumníci pokračovali ve sledování.

Po dvou letech se závěry zásadně nezměnily.

Po pěti letech stále neexistoval přesvědčivý důkaz, že by odstranění části menisku přinášelo lepší úlevu od bolesti nebo lepší funkci kolene.

Navíc se objevily určité náznaky, že odstranění menisku může přispívat k rychlejšímu rozvoji degenerativních změn kloubu.

Ale výzkum tím ještě neskončil.

Deset let po operaci: Nové výsledky z dubna 2026

Dne 29. dubna 2026 publikovali výzkumníci v The New England Journal of Medicine výsledky desetiletého sledování studie FIDELITY.

Z původních 146 pacientů se podařilo získat údaje od 133, tedy přibližně 91 %.

To je u takto dlouhého sledování velmi dobrý výsledek.

A závěry byly pozoruhodné.

Ani po deseti letech se neprokázalo, že by pacienti po odstranění části menisku měli lepší výsledky než pacienti po předstíraném zákroku.

V některých sledovaných ukazatelích dopadla skupina se skutečnou operací dokonce hůře.

Například při hodnocení symptomů menisku a omezení každodenního fungování vykazovala horší skóre než kontrolní skupina. Výsledky také naznačovaly větší rozvoj degenerativních změn a vyšší pravděpodobnost dalších operací kolene.

Autoři proto dospěli k závěru, že dlouhodobé výsledky neukazují přínos zákroku a naznačují možnost určitého poškození.

Tady je ale důležitá vědecká opatrnost.

Studie zahrnovala relativně malý počet pacientů, některé rozdíly byly statisticky nejisté a desetileté výsledky byly publikovány formou krátkého odborného sdělení.

Neznamená to, že každé odstranění části menisku nevyhnutelně poškodí koleno.

Výsledky však významně zpochybňují představu, že chirurgické odstranění degenerativně poškozené části menisku automaticky vede k lepšímu dlouhodobému výsledku.

A zároveň otevírají další zajímavou otázku.

Co když trhlina, kterou vidíme na snímku, vůbec není hlavní příčinou pacientovy bolesti?

Nález na magnetické rezonanci nemusí být příčinou bolesti

Představte si člověka ve věku kolem padesáti let.

Začne ho bolet koleno, proto absolvuje vyšetření magnetickou rezonancí.

Lékař mu oznámí, že má degenerativní trhlinu menisku.

Pacient má najednou konkrétní vysvětlení svých obtíží.

Na snímku je něco poškozeného. To zřejmě způsobuje bolest.

Jenže degenerativní trhliny menisku jsou poměrně běžné také u lidí, kteří žádnou bolest kolene nemají.

Velká populační studie z roku 2008 například zjistila, že u osob ve věku 50 až 90 let byly trhliny nebo jiné známky poškození menisku přítomné přibližně u třetiny vyšetřovaných.

A značná část těchto lidí neměla žádné bolesti ani jiné příznaky spojené s kolenem.

To samozřejmě neznamená, že poškození menisku nikdy nezpůsobuje obtíže.

Znamená to ale, že nález na snímku a příčina bolesti nejsou vždy totéž.

U degenerativních změn mohou být vztahy mezi strukturou kloubu, nervovým systémem, zátěží a prožíváním bolesti mnohem složitější.

Vzpomínáte si na předchozí kapitolu o prediktivním zpracování?

Tam jsme viděli, že samotné označení zdravotního problému může změnit naše očekávání a rozhodování.

Pokud pacient začne své koleno považovat za mechanicky poškozené a křehké, může se například začít vyhýbat pohybu.

Omezí procházky, přestane sportovat nebo se začne obávat běžného zatížení.

Postupně může ztrácet svalovou sílu a kondici, což jeho obtíže dále komplikuje.

Takový vývoj samozřejmě není nevyhnutelný a nelze jím vysvětlovat všechny bolesti kolene.

Ukazuje ale, že naše interpretace zdravotního nálezu může ovlivňovat další chování a tím nepřímo také výsledný zdravotní stav.

Znamená to, že operace kolen jsou zbytečné?

Rozhodně ne.

A bylo by velmi nebezpečné takto výsledky interpretovat.

Moseleyho studie zkoumala určité artroskopické postupy u osteoartrózy kolene.

FIDELITY se zaměřila na degenerativní trhliny menisku u pacientů středního věku bez rozvinuté osteoartrózy.

Ani jedna z těchto studií neprokazuje, že chirurgická léčba není potřebná například při závažném úrazu, některých nestabilních trhlinách menisku nebo skutečně mechanicky zablokovaném koleni.

Stejně tak se tyto závěry netýkají náhrad kolenního kloubu u pacientů s těžkou osteoartrózou.

Výsledky však vedly k důležitému přehodnocení toho, kdy má artroskopická operace u degenerativních obtíží skutečně smysl.

Další studie totiž ukázaly, že u řady těchto pacientů může dobře vedená fyzioterapie přinést srovnatelné výsledky jako chirurgický zákrok.

Například nizozemská studie ESCAPE porovnávala operaci menisku s programem pohybové terapie.

Po pěti letech se ukázalo, že fyzioterapie nebyla z hlediska pacienty hodnocené funkce kolene horší než operace o předem stanovenou klinicky důležitou mez.

To je zásadní informace.

Neznamená to, že cvičení vždy odstraní všechny obtíže nebo že operace nemůže konkrétnímu pacientovi pomoci.

Znamená to však, že u mnoha degenerativních problémů kolene máme alternativu, která nevyžaduje chirurgický zásah.

Rozhodnutí proto nemá vycházet pouze z toho, že na magnetické rezonanci vidíme poškozenou strukturu.

Důležité je posoudit celý zdravotní stav, charakter obtíží, dostupné možnosti léčby a jejich skutečné přínosy a rizika.

Může být předstíraná operace etická?

Možná vás při čtení napadla ještě jedna otázka.

Jak vůbec mohli vědci provádět lidem předstírané operace?

Vždyť i napodobenina zákroku může zahrnovat anestezii, řezy do kůže a určité zdravotní riziko.

To je oprávněná námitka.

Fiktivní chirurgické zákroky představují jeden z eticky nejobtížnějších typů klinického výzkumu.

Pacienti musí být předem informováni, že mohou být zařazeni do skupiny s předstíraným zákrokem, a musí s tím dobrovolně souhlasit.

Výzkumníci zároveň musí prokázat, že očekávaný vědecký přínos ospravedlňuje rizika, která takový experiment přináší.

Proč tedy podobné studie vůbec provádět?

Protože i skutečné operace mají rizika.

A pokud se nějaký zákrok provádí tisícům lidí, aniž víme, zda jeho specifický léčebný krok skutečně pomáhá, může být výsledkem mnohem větší množství zbytečně podstoupených rizik.

V tomto smyslu mohou dobře navržené studie s předstíranou operací pomoci zabránit zbytečným zákrokům v budoucnosti.

Nejde o to dokázat, že operace jsou pouhé placebo.

Jde o to zjistit, které konkrétní chirurgické postupy skutečně přinášejí pacientům prospěch nad rámec ostatních vlivů léčby.

Co nás tyto experimenty učí o lidském těle?

Příběh Eutima Pereze a výsledky studie FIDELITY nám ukazují několik věcí.

Především to, že osobní zkušenost se zlepšením není vždy spolehlivým důkazem účinnosti konkrétního léčebného zákroku.

Naše tělo se neustále mění. Mnohé obtíže mají přirozeně kolísavý průběh a některé postupně ustupují.

Zároveň se při léčbě neuplatňuje jen samotný zákrok nebo účinná látka.

Roli mohou hrát také očekávání, předchozí zkušenosti, důvěra ve zdravotníky, rehabilitace a způsob, jakým interpretujeme vlastní tělesné signály.

A tyto vlivy mohou být natolik významné, že bez dobře navrženého experimentu nedokážeme poznat, zda určitá léčba skutečně přináší něco navíc.

To však neznamená, že můžeme své tělo uzdravovat pouhým přesvědčením.

Poškozený meniskus se nezahojí jen proto, že budeme věřit v jeho zdraví.

Ale také není pravda, že každý strukturální nález musí být příčinou bolesti nebo že jeho chirurgická oprava automaticky povede k úlevě.

Náš zdravotní stav, naše prožívání a naše přesvědčení spolu souvisejí, ale nejsou totožné.

A právě toto rozlišení je možná nejdůležitějším poznatkem celého výzkumu placeba.

Dosud jsme sledovali především léčbu.

Neúčinné tablety, skutečné léky, injekce a dokonce i operace.

Jenže naše očekávání se netýkají pouze nemocí a lékařských zákroků.

Každý den máme určitá přesvědčení o jídle, které jíme, o pohybu, kterému se věnujeme, o stresu, který prožíváme, i o schopnostech vlastního těla.

Co když tato přesvědčení ovlivňují naše fyziologické reakce a chování podobným způsobem?

A může se například změnit naše hormonální odpověď na jídlo jen proto, že věříme, že je mnohem kaloričtější, než ve skutečnosti je?

Právě takovou otázku začala zkoumat psycholožka Alia Crum ze Stanfordovy univerzity.

A její experimenty nás přivedou k další fascinující oblasti propojení mysli a těla.


Zdroje k této kapitole:


5. Co když změníme význam toho, co prožíváme?

Dva mléčné koktejly. Stejné kalorie. Jiná hormonální odpověď.

Představte si, že se přihlásíte do výzkumu, který zkoumá, jak lidské tělo reaguje na různé druhy mléčných koktejlů.

Při první návštěvě dostanete hustý, sladký nápoj. Na jeho obalu se dočtete, že jde o pořádnou kalorickou bombu. Obsahuje 620 kilokalorií, spoustu tuku a cukru. Zkrátka něco, co si dopřejete spíše výjimečně.

Při druhé návštěvě dostanete jiný koktejl.

Tentokrát jde podle etikety o lehkou, dietní variantu s pouhými 140 kilokaloriemi. Nápoj je prezentován jako rozumná volba pro lidi, kteří chtějí mít svou hmotnost pod kontrolou.

Během obou návštěv vám výzkumníci odebírají krev a sledují hladinu hormonu ghrelinu, který se významně podílí na regulaci hladu a příjmu potravy.

Předpokládali byste, že hormonální odpověď bude záviset především na tom, co jste skutečně vypili.

Jenže se ukáže něco překvapivého.

Při konzumaci údajně kalorického koktejlu se hladina ghrelinu po jídle sníží výrazněji než při konzumaci dietního nápoje.

A teď přijde to nejzajímavější.

Oba koktejly byly ve skutečnosti naprosto totožné.

Každý obsahoval 380 kilokalorií. Měl stejné složení a stejné množství živin.

Lišilo se pouze to, co si o něm účastníci mysleli.

Právě takový experiment provedla v roce 2011 psycholožka Alia Crum se svými kolegy na Yaleově univerzitě.

Do studie zapojili 46 účastníků a její výsledky publikovali pod názvem Mind Over Milkshakes.

Zatímco samotný nápoj zůstával stejný, očekávání jeho účinků se dramaticky lišilo.

A spolu s očekáváním se lišila také naměřená hormonální odpověď.

Co si z toho máme odnést?

Znamená to snad, že naše tělo reaguje spíše na to, co si o jídle myslíme, než na jeho skutečné složení?

To by byl velmi odvážný závěr.

A právě tady je potřeba rozlišit fascinující experiment od toho, co skutečně dokazuje.

Co nám může říct hormon hladu?

Ghrelin je hormon, který se vytváří především v žaludku a podílí se na regulaci chuti k jídlu.

Jeho hladina obvykle před jídlem stoupá a po jídle klesá. Patří však do mnohem složitějšího systému, ve kterém se vzájemně ovlivňují hormony, nervový systém, metabolismus i naše chování.

Ve studii Alii Crum se ukázalo, že při očekávání vydatného, kalorického jídla hladina ghrelinu po konzumaci klesala výrazněji než při očekávání dietního nápoje.

To naznačuje, že naše představy o jídle mohou za určitých okolností souviset i s fyziologickými reakcemi organismu.

Jenže studie měla několik důležitých omezení.

Zahrnovala pouze 46 lidí, sledovala krátkodobou hormonální odpověď a zatím nemáme dostatečně přesvědčivé nezávislé zopakování tohoto konkrétního výsledku.

Navíc se mezi oběma podmínkami neprokázal statisticky významný rozdíl v subjektivním pocitu hladu.

Z experimentu tedy rozhodně nevyplývá, že můžeme jíst neomezené množství kalorických potravin a pouhým přesvědčením zabránit přibírání na váze.

Kalorie nepřestávají existovat jen proto, že si o nich myslíme něco jiného.

Výzkum však otevírá zajímavou otázku.

Může způsob, kterým si vysvětlujeme vlastní zkušenost, ovlivňovat nejen naše pocity a chování, ale někdy také fyziologické procesy?

Právě této otázce zasvětila Alia Crum velkou část své vědecké kariéry.

Hotelové pokojské, které nevěděly, že cvičí

O několik let dříve, ještě jako studentka Harvardovy univerzity, spolupracovala Alia Crum s psycholožkou Ellen Langer na jiném pozoruhodném experimentu.

Tentokrát se nezaměřily na jídlo, ale na pohyb.

Do studie zařadily 84 pokojských ze sedmi hotelů.

Tyto ženy trávily velkou část pracovního dne fyzicky náročnou činností. Uklízely pokoje, převlékaly postele, vysávaly, čistily koupelny a často opakovaně chodily po chodbách či schodech.

Přesto se mnoho z nich nepovažovalo za fyzicky aktivní.

Když se jich výzkumnice ptaly, kolik pravidelného pohybu mají, často odpovídaly, že prakticky žádný.

Jejich představa o cvičení totiž zahrnovala především sport, posilovnu nebo plánovanou fyzickou aktivitu.

Práce v hotelu pro ně byla prostě práce.

Výzkumnice proto připravily jednoduchou intervenci.

Část pokojských dostala informace o tom, kolik pohybu jejich každodenní práce ve skutečnosti zahrnuje.

Dozvěděly se, že některé běžné pracovní činnosti odpovídají fyzické aktivitě, která může přispívat k naplňování zdravotních doporučení.

Druhá skupina podobné informace nedostala.

Po čtyřech týdnech výzkumnice ženy znovu vyšetřily.

A výsledky byly překvapivé.

Ve skupině, která dostala informace o zdravotní hodnotě své práce, zaznamenaly pokles tělesné hmotnosti, krevního tlaku a některých dalších tělesných ukazatelů.

Autorky přitom nezjistily významné změny v hlášených stravovacích nebo pohybových návycích.

Na první pohled to vypadalo téměř neuvěřitelně.

Ženy údajně nezměnily své chování. Pouze začaly vnímat svou každodenní práci jako fyzickou aktivitu.

A jejich tělo jako by na tuto změnu přesvědčení reagovalo.

Jenže i zde musíme být opatrní.

Studie měla významné metodologické slabiny, na které později upozornili například statistici Andrew Gelman a Nicholas Brown.

Skupiny byly rozděleny podle hotelů, nikoli nezávisle podle jednotlivých žen. Původní statistická analýza dostatečně nezohledňovala toto skupinové uspořádání.

A především nebyla objektivně měřena skutečná fyzická aktivita ani příjem potravy.

Nemůžeme proto vyloučit, že pokojské po získání nových informací začaly například pracovat intenzivněji, více se pohybovat nebo nevědomky změnily některé další návyky.

Studie tedy nedokazuje, že samotná myšlenka dokáže snižovat hmotnost nebo krevní tlak.

Přesto upozorňuje na něco prakticky důležitého.

To, jak hodnotíme své každodenní chování, může ovlivnit náš vztah k němu.

Pokojská, která se považuje za fyzicky neaktivní, může mít úplně jinou představu o svém zdraví než žena, která si uvědomuje, kolik pohybu její práce obsahuje.

A to může ovlivnit její motivaci, sebevědomí i rozhodování o dalších aktivitách.

Když zdravá zelenina začne být také lákavá

V této souvislosti stojí za zmínku ještě jeden experiment, tentokrát z roku 2019.

Alia Crum a její spolupracovníci se zabývali tím, jak lidé vybírají jídlo v univerzitních jídelnách.

Všimli si jednoduchého problému.

Zdravější jídla bývají často popisována jazykem, který zdůrazňuje především jejich zdravotní prospěšnost.

Zelenina je nízkokalorická, výživná, vhodná pro dietu nebo bohatá na vlákninu.

Jenže takový popis může současně vyvolávat představu, že jídlo nebude příliš chutné.

Výzkumníci proto zkusili jiný přístup.

U zeleninových pokrmů začali zdůrazňovat jejich chuť, vůni a způsob přípravy.

Namísto strohého označení „mrkev“ nebo „zdravá zeleninová příloha“ se objevovaly názvy připomínající nabídku atraktivní restaurace.

Samotné recepty se přitom kvůli změně názvu neměnily.

Výzkum probíhal v pěti univerzitních jídelnách a zahrnoval téměř 138 tisíc rozhodnutí strávníků.

Výsledek?

Pokud byly zeleninové pokrmy označeny názvem zdůrazňujícím chuťový požitek, lidé si je vybírali o 29 % častěji než při označení zdůrazňujícím zdravotní prospěšnost.

Zvýšila se také jejich skutečná konzumace.

Tohle je z praktického hlediska možná ještě zajímavější než experiment s ghrelinem.

Vědci totiž nemuseli prokazovat, že přesvědčení přímo ovlivňuje nějaký hormon.

Ukázali jednodušší mechanismus.

Jiný popis jídla změnil očekávání jeho chuti.

A změněné očekávání ovlivnilo skutečné rozhodování.

Lidé si častěji vybrali zeleninu a skutečně ji snědli.

Někdy tedy není nejdůležitější, zda přesvědčení přímo mění naši biologii. Důležitější může být, že mění naše chování, které následně ovlivňuje zdraví.

A právě toto rozlišení bychom měli mít na paměti také při dalších experimentech.

Je stres nepřítel, nebo užitečný signál?

Představte si, že máte za několik minut vystoupit před skupinou lidí.

Připravovali jste se, ale přesto jste nervózní.

Srdce vám bije rychleji, dlaně se potí a v břiše cítíte nepříjemné napětí.

Co si o těchto tělesných reakcích pomyslíte?

Možná vás napadne, že stres znamená problém.

Že vaše tělo nezvládá situaci, že se začínáte hroutit nebo že vaše nervozita negativně ovlivní výkon.

Ale existuje také jiná možnost.

Zrychlený tep znamená, že organismus mobilizuje energii. Zvýšená pozornost vám může pomoci soustředit se na důležitý úkol. Určitá míra aktivace je přirozenou součástí přípravy na náročnou situaci.

Nemusíte se nutně cítit příjemně.

Ale tělesné vzrušení nemusí automaticky znamenat, že se s vámi děje něco špatného.

A právě tento rozdíl začali zkoumat psychologové Alia Crum a Jeremy Jamieson.

Výzkum rozlišuje dva základní způsoby interpretace stresu.

První chápe stres především jako hrozbu, která nás oslabuje a poškozuje.

Druhý připouští, že stres může být za určitých okolností také užitečnou mobilizací organismu.

Neznamená to, že bychom měli stres vyhledávat nebo že dlouhodobé přetížení prospívá zdraví.

Rozdíl spočívá v tom, jak interpretujeme reakci těla na konkrétní náročnou situaci.

V roce 2012 publikoval Jeremy Jamieson se spolupracovníky experiment, při kterém účastníci procházeli stresovou situací zahrnující hodnocený výkon.

Část z nich dostala předem vysvětlení, že zvýšená tělesná aktivace při stresu může být funkční a pomáhat při zvládání náročného úkolu.

Výzkumníci následně měřili kardiovaskulární reakce.

Účastníci, kteří byli vedeni k takovému přehodnocení stresu, vykazovali v průměru příznivější vzorec oběhové reakce, například nižší odpor v periferních cévách a vyšší srdeční výdej.

Zajímavé bylo, že nemuseli nutně pociťovat méně stresu.

Změnil se především význam, který svému tělesnému vzrušení přisuzovali.

Alia Crum pak ve vlastním výzkumu ukázala, že širší přesvědčení o povaze stresu lze ovlivňovat například krátkými vzdělávacími videi.

Některé experimenty zjistily změny v pozornosti, motivaci i hormonálních reakcích.

Například ve studii publikované v roce 2025 sledovali výzkumníci 63 učitelů z brazilských veřejných škol.

Část účastníků absolvovala osmidenní program krátkých videí, která představovala stres také jako příležitost k adaptaci a růstu.

Po programu se u této skupiny zlepšilo přesvědčení o zvládnutelnosti stresu, výsledky určitého testu pozornosti a krátkodobě také hladina slinného kortizolu.

Hormonální změna však po třiceti dnech nepřetrvávala.

Studie byla navíc poměrně malá, takže z ní nelze vyvozovat, že pouhá změna myšlení dlouhodobě napraví fyziologické důsledky stresu.

Přesto naznačuje, že způsob interpretace stresových reakcí může ovlivňovat nejen naše prožívání, ale za určitých okolností také měřitelné fyziologické procesy.

Nejdůležitější však není naučit se přesvědčovat sám sebe, že každý stres je zdravý.

Důležitější je rozpoznat rozdíl mezi situací, která nás ohrožuje a vyčerpává, a situací, která je náročná, ale zvládnutelná.

Někdy nepotřebujeme odstranit nepříjemný pocit. Potřebujeme lépe porozumět tomu, co nám říká.

Když se nežádoucí účinek stane jiným příběhem

Možná nejpraktičtější část výzkumu Alii Crum se však netýká jídla, cvičení ani stresu.

Týká se pacientů, kteří podstupují skutečnou léčbu.

Představme si dítě s alergií na arašídy.

Alergie může být natolik závažná, že i malé množství arašídů vyvolá nebezpečnou reakci.

Jednou z možností léčby je takzvaná orální imunoterapie, při které pacient pod přísným lékařským dohledem dostává postupně zvyšované dávky alergenu.

Cílem je zvýšit toleranci organismu a snížit riziko závažné reakce při nechtěném kontaktu s alergenem.

Taková léčba však může být spojena s nepříjemnými příznaky.

Dítě může například cítit svědění v ústech nebo jiné mírné projevy alergické reakce.

A protože dítě i jeho rodiče dobře vědí, jak nebezpečná může alergie být, mohou i relativně mírné příznaky vyvolávat značnou úzkost.

Výzkumníci vedení Lauren Howe a Kari Leibowitz se proto rozhodli zjistit, zda lze zkušenost s léčbou změnit jiným způsobem vysvětlení těchto příznaků.

Ve studii publikované v roce 2019 rozdělili 50 dětí a jejich rodičů do dvou skupin.

Jedna skupina dostala obvyklé vysvětlení, že určité nezávažné příznaky jsou nepříjemnými vedlejšími projevy léčby.

Druhá skupina se dozvěděla, že některé mírné a nezávažné příznaky mohou být také spojeny s procesem postupného vytváření tolerance.

Léčebný postup zůstal stejný.

Změnil se způsob, kterým byly určité tělesné signály vysvětleny.

A výsledky?

Ve druhé skupině rodiče a děti uváděli menší úzkost spojenou se symptomy. Méně často také kontaktovali zdravotníky kvůli obavám z mírných obtíží.

S postupujícím navyšováním dávek se u nich objevovalo méně nezávažných symptomů.

Výzkumníci navíc zaznamenali výraznější změnu jednoho z imunologických ukazatelů spojených s vytvářením tolerance, specifických protilátek IgG4.

To je mimořádně zajímavé zjištění.

Je ale nutné jej interpretovat obezřetně.

Studie byla malá a samotný rozdíl v imunologickém ukazateli nedokazuje, že změna přesvědčení přímo posílila imunitní systém. Rozdíl mohl souviset také s dalšími procesy, včetně dodržování léčby.

A hlavně: ne všechny symptomy jsou neškodné.

Při alergické léčbě mohou některé projevy upozorňovat na závažnou reakci, která vyžaduje okamžitou zdravotnickou pomoc.

Výzkumníci proto důsledně rozlišovali mezi nezávažnými příznaky a varovnými signály.

To je zásadní.

Změnit význam nepříjemného symptomu není totéž jako popírat jeho existenci nebo ignorovat možné nebezpečí.

Jde o to nabídnout pravdivější a úplnější vysvětlení situace.

Čtyřminutové video, které změnilo zkušenost s očkováním

Na předchozí výzkum navázala Alia Crum se spolupracovníky při studiu nežádoucích účinků očkování proti covidu-19.

Do randomizovaného experimentu zařadili 528 dospělých, kteří právě dostali druhou dávku vakcíny Pfizer.

Část účastníků během čekání po očkování sledovala krátké video.

Trvalo necelé čtyři minuty.

Video vysvětlovalo, jak vakcína aktivuje imunitní systém a proč se po očkování mohou objevit například únava, bolest svalů nebo zvýšená teplota.

Zároveň upozorňovalo, že tyto přechodné příznaky mohou souviset s imunitní odpovědí organismu.

Připomínalo také, že očkování funguje i u lidí, kteří žádné nežádoucí účinky nepociťují.

Kontrolní skupina dostala běžné informace.

Po třech dnech vědci zjišťovali, jak účastníci očkování prožívali.

Lidé, kteří sledovali vysvětlující video, uváděli menší obavy z nežádoucích účinků a větší ochotu k budoucímu očkování.

Bezprostředně po očkování také hlásili méně symptomů.

Po třech dnech se však celkový počet hlášených nežádoucích účinků mezi skupinami statisticky významně nelišil.

Výsledky tedy nebyly dramatické.

Ale ukazovaly něco prakticky významného.

Krátké, srozumitelné a pravdivé vysvětlení může změnit způsob, kterým lidé určité nepříjemné příznaky prožívají, aniž bychom jim museli lhát nebo zamlčovat rizika.

Podobný přístup byl v roce 2025 testován také u pacientů, kteří začínali užívat methotrexát, lék používaný mimo jiné při léčbě zánětlivých revmatických onemocnění.

Ve studii se 47 pacienty vedlo jiné rámování nezávažných symptomů k menší celkové symptomové zátěži a lepšímu dodržování léčby.

Počet příznaků specifických pro methotrexát se však významně nelišil.

Jde tedy o slibný směr výzkumu, nikoli o důkaz, že pozitivní očekávání odstraňuje skutečné nežádoucí účinky léků.

Přesto je zde něco, co stojí za pozornost.

V obou případech výzkumníci nezkoušeli pacienty přesvědčit, že jejich obtíže neexistují.

Snažili se změnit význam, který jim pacienti přisuzovali.

A tento rozdíl je zásadní.

Co vlastně měníme, když měníme své přesvědčení?

Podívejme se zpět na všechny experimenty, které jsme v této kapitole prošli.

U mléčných koktejlů se změnilo očekávání kalorické vydatnosti nápoje a současně se změnila krátkodobá hormonální odpověď.

U hotelových pokojských se změnila představa o tom, kolik pohybu jejich každodenní práce obsahuje.

V univerzitních jídelnách se změnilo očekávání chuti zeleniny, což ovlivnilo skutečný výběr jídla.

Při stresových experimentech se změnilo hodnocení tělesné aktivace, někdy spolu s kardiovaskulárními nebo hormonálními reakcemi.

A při léčbě alergií, očkování nebo revmatických onemocnění se změnil význam, který lidé připisovali určitým nepříjemným symptomům.

Není pravděpodobné, že by všechny tyto jevy způsoboval jeden jednoduchý biologický mechanismus.

Naše přesvědčení mohou působit několika různými cestami.

Mohou ovlivňovat, čemu věnujeme pozornost.

Mohou měnit naše emoce a očekávání.

Mohou ovlivnit rozhodnutí, která činíme, a chování, kterým na situaci reagujeme.

A za některých okolností mohou souviset také s přímými změnami fyziologických procesů.

Tyto cesty se navíc mohou navzájem ovlivňovat.

Člověk, který věří, že pohyb jeho tělu prospívá, může být ochotnější pravidelně cvičit.

Díky pohybu se postupně zlepší jeho kondice.

Lepší kondice může posílit jeho přesvědčení, že má nad svým zdravím určitou kontrolu.

A to jej může motivovat pokračovat.

Tak vzniká pozitivní zpětná vazba, při které se přesvědčení, zkušenost a chování postupně vzájemně posilují.

Stejně tak ale může fungovat i opačný proces.

Člověk, který je přesvědčený, že je jeho tělo křehké a každá zátěž mu škodí, se může začít některým aktivitám vyhýbat.

Tím postupně ztrácí kondici a běžné činnosti se pro něj stávají náročnějšími.

Nové obtíže pak mohou jeho původní přesvědčení ještě posílit.

To neznamená, že si člověk své zdravotní problémy způsobil špatným myšlením.

Znamená to, že naše interpretace reality může být jedním z faktorů, které ovlivňují, jak se následně chováme a co prožíváme.

Můžeme tedy zdraví změnit změnou myšlení?

Bylo by lákavé uzavřít tuto kapitolu jednoduchým poselstvím:

Myslete pozitivně a vaše tělo se přizpůsobí.

Jenže něco takového současný výzkum neprokazuje.

Naše tělo má své biologické zákonitosti. Skutečné nemoci, poškození tkání, infekce nebo metabolické poruchy nezmizí jen proto, že si o nich vytvoříme příznivější představu.

Ani studie Alii Crum neukazují, že pouhé přesvědčení dokáže nahradit zdravou výživu, pravidelný pohyb nebo účinnou lékařskou péči.

Spíše naznačují, že výsledný účinek toho, co děláme a prožíváme, může být ovlivněn také tím, jak tomu rozumíme.

A v některých případech může být tento vliv prakticky významný.

Proto je možná přesnější mluvit nikoli o síle pozitivního myšlení, ale o významu, který přisuzujeme vlastní zkušenosti.

Nepříjemný tělesný pocit může být interpretován jako známka ohrožení, nebo jako očekávaná součást zvládnutelné zátěže.

Náročná situace může být vnímána jako důkaz vlastní neschopnosti, nebo jako příležitost využít dostupné schopnosti a zdroje.

Zdravotní doporučení můžeme chápat jako další povinnost, kterou nedokážeme splnit, nebo jako možnost postupně zlepšovat kvalitu svého života.

A někdy právě změna této interpretace otevře prostor pro jiné rozhodování a jiné chování.

Ne proto, že bychom změnili biologickou realitu pouhým přáním.

Ale proto, že jsme změnili způsob, kterým se k ní vztahujeme.

Naše přesvědčení neurčují všechno, co se v našem těle děje. Mohou však ovlivňovat, jak své tělo prožíváme a co s ním následně děláme.

A tím se dostáváme k poslední, možná nejpraktičtější otázce celého článku.

Pokud naše očekávání skutečně ovlivňují prožívání zdraví, nemoci a léčby, co s tím můžeme dělat v každodenním životě?

Jak rozlišovat mezi užitečným přerámováním a nebezpečným ignorováním symptomů?

A jak mohou lékaři, další zdravotníci i health koučové pracovat s očekáváním člověka způsobem, který je pravdivý, etický a skutečně užitečný?

Právě tím se budeme zabývat v závěrečné kapitole.


Zdroje k této kapitole:


6. Jak můžeme tyto poznatky využít ve svém životě?

Dvě věty, které mohou změnit náš vztah k vlastnímu tělu

Představte si dva lidi, kteří přijdou k lékaři se stejným problémem.

Oba mají už několik týdnů bolesti zad. Oba absolvovali vyšetření magnetickou rezonancí a u obou lékař zjistil běžné degenerativní změny meziobratlových plotének.

První pacient se dozví:

„Máte opotřebovanou páteř. Ploténky jsou degenerované a musíte být opatrný, abyste si záda ještě víc nepoškodil.“

Druhý dostane trochu jiné vysvětlení:

„Na snímku vidíme změny, které jsou s přibývajícím věkem běžné. Samy o sobě ještě neznamenají, že jsou příčinou vašich bolestí. Podíváme se na vaše obtíže v souvislostech a společně zjistíme, jaká léčba a pohyb jsou pro vás vhodné.“

Oba pacienti dostali informaci o stejném nálezu.

Ale s jakou představou o vlastním těle pravděpodobně odejdou?

První si možná začne představovat páteř jako opotřebovaný mechanismus, který se může každou chvíli definitivně porouchat.

Druhý může odcházet s představou, že jeho tělo sice prochází určitými změnami, ale stále má schopnost adaptace a že existují možnosti, jak jeho stav zlepšit.

Tento příklad je samozřejmě ilustrativní. Ne každý nález je neškodný a lékař musí vždy zohlednit skutečný zdravotní stav pacienta.

Přesto dobře ukazuje jeden z nejdůležitějších závěrů, ke kterým jsme během našeho putování výzkumem placeba a noceba dospěli.

To, jak svému zdravotnímu stavu rozumíme, může ovlivňovat naše očekávání, emoce, rozhodování i následné chování.

A právě v tom se skrývá významný prostor pro změnu.

Nevěřte automaticky každé představě, kterou máte o svém těle

Vzpomeňme si na Janice Richardson z první kapitoly.

Byla přesvědčená, že statiny způsobují její svalové bolesti. Měla k tomu zdánlivě přesvědčivý důvod. Začala lék užívat, objevily se bolesti, přestala jej užívat a obtíže ustoupily.

Teprve účast ve studii SAMSON jí umožnila podívat se na tuto zkušenost jinak.

Zjistila, že podobné obtíže pociťovala také při užívání neúčinných tablet.

To neznamenalo, že si bolesti vymýšlela.

Znamenalo to, že původní vysvětlení nemuselo být správné.

A právě zde se nabízí první praktický poznatek.

Naše zkušenost může být skutečná, ale naše vysvětlení její příčiny může být mylné.

To je rozdíl, který stojí za to mít na paměti i mimo lékařskou ordinaci.

Možná jste někdy po špatně prospané noci usoudili, že celý následující den budete nepoužitelní.

Nebo vás po delší procházce začalo bolet koleno a napadlo vás, že ve vašem věku už takovou zátěž nemůžete zvládat.

Možná jste po náročném pracovním období pocítili únavu a vyložili si ji jako důkaz, že vám stres nevratně poškozuje zdraví.

Někdy mohou být takové obavy oprávněné.

Ale někdy jde jen o jednu z možných interpretací.

Právě proto může být užitečné položit si jednoduchou otázku:

Co skutečně vím a co si pouze domýšlím?

Pokud vás například po nezvyklé fyzické aktivitě bolí svaly, můžete si říci, že jste na takovou zátěž příliš staří.

Ale můžete také zvážit, zda se nejedná o běžnou reakci na nezvyklou aktivitu.

V prvním případě vás vaše interpretace může vést k omezování pohybu.

Ve druhém může otevřít prostor pro rozumnou postupnou adaptaci.

Samozřejmě pouze tehdy, když nejde o bolest nebo jiné příznaky, které vyžadují zdravotní vyšetření.

Smyslem není přesvědčovat sebe sama, že je všechno v pořádku.

Smyslem je nepovažovat první vysvětlení, které nám nabídne náš mozek, automaticky za pravdu.

Bolest je informace. Ale ne vždy znamená totéž.

Jednou z nejdůležitějších oblastí, kde mohou naše očekávání ovlivňovat chování, je pohyb.

Představte si člověka, který se po několika letech rozhodne znovu začít pravidelně cvičit.

První den si dá poměrně náročný trénink.

Druhý den cítí ztuhlost a bolest svalů. Třetí den má problém pohodlně sejít schody.

Může dojít k závěru, že cvičení jeho tělu škodí, a s pohybem opět přestat.

Ale existuje také jiné vysvětlení.

Po nezvyklé nebo intenzivní zátěži se běžně objevuje opožděná svalová bolest, zejména při pohybech, na které organismus není zvyklý.

Taková bolest obvykle během několika dní ustupuje.

Není sama o sobě důkazem poškození, které by vyžadovalo ukončení veškeré fyzické aktivity. Zároveň ale není nezbytnou známkou účinného tréninku.

Rozhodující je charakter obtíží, jejich vývoj a další okolnosti.

Ostrá bolest kloubu, výrazný otok, neobvyklá slabost, zhoršující se obtíže nebo další varovné příznaky mohou znamenat něco jiného a vyžadují odborné posouzení.

Jde tedy o schopnost rozlišovat.

A právě zde mohou být naše očekávání užitečná, nebo naopak problematická.

Pokud jsme přesvědčeni, že každá bolest znamená poškození, můžeme se začít vyhýbat i aktivitám, které by nám při správném dávkování prospívaly.

Pokud naopak věříme, že jakoukoli bolest musíme překonat, riskujeme, že přehlédneme skutečný zdravotní problém.

Ani jeden extrém není žádoucí.

Cílem není přestat naslouchat svému tělu. Cílem je lépe rozumět tomu, co nám říká.

To je také jeden z důvodů, proč se v moderní léčbě některých chronických bolestivých stavů využívá edukace o neurovědě bolesti.

Pacient se učí, že bolest není jednoduchým ukazatelem poškození a že na jejím vzniku a intenzitě se podílí celá řada biologických, psychologických a sociálních faktorů.

U vybraných pacientů může takové porozumění, zejména v kombinaci s vhodnou rehabilitací, pomáhat snižovat strach z pohybu a podporovat návrat k běžným aktivitám.

Není to ale univerzální léčba bolesti a už vůbec ne důvod zpochybňovat pacientovy obtíže.

Můžeme změnit způsob, jakým reagujeme na stres?

Podobný princip můžeme uplatnit také u stresu.

V předchozí kapitole jsme viděli, že způsob interpretace stresových situací může za určitých okolností ovlivňovat naši fyziologickou odpověď.

Představme si člověka, který má následující den důležité pracovní jednání.

Už večer pociťuje napětí. Ráno se probudí dříve než obvykle. Srdce mu bije rychleji a má pocit, že se nedokáže pořádně soustředit.

Pokud tyto reakce vnímá jako důkaz, že situaci nezvládne, mohou jeho obavy dále narůstat.

Ale co když si uvědomí, že určitá míra aktivace je přirozenou součástí přípravy na náročný výkon?

Nemusí se snažit přesvědčovat sám sebe, že je naprosto klidný.

Může přijmout, že je nervózní, a současně se zaměřit na to, co mu pomůže situaci zvládnout.

Má dostatek informací? Připravil si argumenty? Může požádat někoho o podporu? Co už podobného v minulosti úspěšně zvládl?

Taková změna pohledu nemusí odstranit stres ani nepříjemné tělesné pocity.

Může ale změnit to, co s nimi uděláme.

Místo snahy za každou cenu potlačit nervozitu můžeme svou pozornost přesunout k vlastní přípravě a jednání.

Samozřejmě existují situace, kdy je stres skutečně nadměrný, dlouhodobý a zdraví škodlivý. Tam nestačí změnit interpretaci. Někdy je nutné změnit pracovní podmínky, snížit zátěž, dopřát si odpočinek nebo vyhledat odbornou pomoc.

Ale tam, kde jde o zvládnutelnou výzvu, může být užitečné přestat považovat každou stresovou reakci za nepřítele.

Jak o zdraví mluvíme, může být stejně důležité jako to, co říkáme

Dosud jsme se zabývali především tím, jak sami interpretujeme své tělesné prožitky.

Jenže naše očekávání nevznikají ve vzduchoprázdnu.

Významně je ovlivňují také lidé kolem nás.

Lékaři, fyzioterapeuti, trenéři, učitelé, rodinní příslušníci, média i informace, které nacházíme na internetu.

A právě způsob komunikace může někdy rozhodnout, zda určité sdělení vyvolá přiměřenou opatrnost, nebo zbytečný strach.

Představme si například pacienta, který začíná užívat nový lék.

Lékař mu sdělí:

„Tento lék může způsobovat bolesti hlavy. U některých lidí se objevuje také únava a nevolnost.“

Jde o pravdivou informaci.

Jenže pacient může začít své tělo mnohem pečlivěji sledovat a každému nepříjemnému pocitu přisuzovat význam možného nežádoucího účinku.

Výzkum noceba ukazuje, že takové očekávání může za určitých okolností skutečně ovlivňovat prožívání symptomů.

Znamená to, že bychom pacientům neměli říkat o rizicích léčby?

Rozhodně ne.

Informovaný souhlas a právo pacienta znát přínosy i rizika léčby jsou základními principy medicíny.

Ale můžeme přemýšlet o způsobu, jakým informace předáváme.

Pokud například určitý nežádoucí účinek postihuje deset procent pacientů, můžeme pravdivě sdělit obě stránky stejné informace.

„U jednoho z deseti pacientů se tento nežádoucí účinek objeví. Devět z deseti jej nemá.“

Takové vysvětlení může být srozumitelnější a méně znepokojivé než jednostranné zdůrazňování rizika.

Důležité je ovšem nic nezamlčovat, zejména pokud jde o závažné nežádoucí účinky nebo příznaky, při kterých musí pacient okamžitě vyhledat pomoc.

Výzkum různých komunikačních strategií zatím ukazuje poměrně přesvědčivé účinky na očekávání a obavy pacientů. Méně jednoznačné jsou výsledky týkající se skutečného výskytu a intenzity symptomů.

To je důležitý rozdíl.

Cílem kvalitní komunikace nemá být vytvářet pozitivní iluzi, ale poskytovat pravdivé informace tak, aby člověku pomáhaly situaci pochopit a přiměřeně na ni reagovat.

Proč na vztahu a důvěře záleží

Vzpomeňme si ještě jednou na experimenty s otevřeným placebem.

Pacienti věděli, že užívají neúčinné tablety, a přesto někteří pociťovali úlevu.

Samotná pilulka přitom nebyla jedinou součástí experimentu.

Pacienti dostávali vysvětlení, setkávali se se zdravotníky, měli určitý režim a věnovali svým obtížím pozornost v kontextu léčebného procesu.

To nás přivádí k otázce, kterou si medicína začíná stále častěji klást.

Jakou roli v léčbě hraje samotný vztah mezi pacientem a odborníkem?

Představte si dvě návštěvy ordinace.

Při první lékař spěchá. Příliš se na vás nedívá, položí několik stručných otázek a předepíše léčbu, aniž by vám vysvětlil, proč ji doporučuje.

Při druhé návštěvě lékař pozorně vyslechne vaše obtíže, zajímá se o vaše obavy a srozumitelně vám vysvětlí, co víme, co zatím nevíme a jaké máte možnosti.

Oba mohou doporučit úplně stejnou léčbu.

Ale vaše zkušenost bude pravděpodobně odlišná.

V druhém případě můžete léčbě lépe rozumět, méně se obávat neznámého a snáze dodržovat doporučený postup.

Takové změny mohou mít praktické důsledky.

Samotná empatie samozřejmě nevyléčí infekci, nenahradí operaci ani nezajistí účinnost nefungujícího léku.

Může však být důležitou součástí kvalitní péče.

A nemusí se týkat pouze zdravotnictví.

Podobné principy se uplatňují všude tam, kde jeden člověk pomáhá druhému zvládat náročnou změnu.

Kde se otevírá prostor pro health coaching?

Představme si člověka, kterému lékař doporučil více pohybu, pravidelnější spánek a úpravu jídelníčku.

Pacient doporučením rozumí.

Ví, že pravidelný pohyb prospívá zdraví. Ví, že by měl lépe spát a věnovat větší pozornost tomu, co jí.

Jenže mezi vědět a skutečně dělat je někdy překvapivě velký rozdíl.

Možná už se několikrát pokusil změnit své návyky a pokaždé selhal.

Postupně si vytvořil přesvědčení, že nemá dostatečnou disciplínu nebo že v jeho věku už nemá smysl se o změnu pokoušet.

A právě zde může mít health coaching své místo.

Ne jako náhrada lékařské péče.

A už vůbec ne jako způsob, jak klienta přesvědčovat, že si může zdraví vytvořit vlastními myšlenkami.

Health coaching může člověku pomáhat zkoumat, jaká přesvědčení ovlivňují jeho rozhodování, jaké zkušenosti tato přesvědčení vytvořily a zda stále odpovídají realitě.

Představme si například klienta, který říká:

„Já nikdy nedokážu pravidelně cvičit. Už jsem to tolikrát zkoušel.“

Kouč by mohl odpovědět radou, že si musí vytvořit pevný plán a důsledně ho dodržovat.

Ale může také zvolit jiný přístup.

„Kdy se vám v minulosti dařilo hýbat se pravidelně, i když třeba jen určitou dobu?“

„Co tehdy fungovalo?“

„Když říkáte, že nedokážete pravidelně cvičit, co všechno považujete za cvičení?“

Možná se ukáže, že klient chodí každý den pěšky do práce, pracuje na zahradě a o víkendech tráví několik hodin venku.

Jen tyto činnosti nikdy nepovažoval za fyzickou aktivitu, protože nechodí do posilovny.

Vzpomeňme si na hotelové pokojské ze studie Alii Crum.

Právě změna pohledu na již existující chování může někdy představovat užitečný začátek.

Ne proto, že by samotné přesvědčení automaticky spalovalo kalorie.

Ale proto, že člověk začne lépe rozpoznávat své schopnosti, zdroje a možnosti dalšího rozvoje.

A to může posilovat jeho důvěru ve vlastní schopnost změny.

Podobně může kouč pracovat s přesvědčeními o stresu, návycích nebo zvládání životních změn.

Nikoli tím, že klientovi nabídne jediné správné vysvětlení.

Ale tím, že mu pomůže podívat se na vlastní zkušenost z více perspektiv.

Když klient řekne: „Mám úplně zničená záda“

Ukažme si ještě jeden příklad.

Klient přichází na koučovací setkání a říká:

„Já už se asi nikdy pořádně hýbat nebudu. Mám zničená záda. Doktor mi řekl, že mám degenerativní změny.“

Kouč samozřejmě nemá posuzovat magnetickou rezonanci, zpochybňovat lékařskou diagnózu ani rozhodovat, jaká fyzická aktivita je pro klienta zdravotně bezpečná.

Může však zkoumat, jak klient svému zdravotnímu stavu rozumí.

„Co pro vás znamená, když říkáte, že máte zničená záda?“

„Co přesně vám lékař doporučil?“

„Kterých aktivit jste se kvůli obavám vzdal?“

„Víte, které pohyby jsou pro vás podle lékaře nebo fyzioterapeuta vhodné?“

Pokud klient nemá jasno, může mu kouč pomoci připravit si otázky na další návštěvu odborníka.

Pokud už má doporučený bezpečný pohybový režim, může mu pomáhat hledat způsob, jak jej postupně začlenit do každodenního života.

Rozdíl mezi léčbou a koučinkem je zde zásadní.

Lékař nebo fyzioterapeut posuzuje zdravotní stav a vhodný postup.

Kouč podporuje klienta v tom, aby lépe rozuměl svým cílům, překážkám a možnostem a dokázal převést odborná doporučení do běžného života.

Pokud klient popisuje například nové poruchy močení, necitlivost v oblasti rozkroku nebo rychle postupující slabost nohou, jde o varovné příznaky vyžadující neodkladnou lékařskou péči, nikoli o téma pro koučovací přerámování. Také bolest po závažném úrazu či obtíže provázené horečkou nebo nevysvětlitelným úbytkem hmotnosti vyžadují lékařské posouzení.

Dobrý health coaching proto není o tom, že dokáže všechno vyřešit.

Je také o schopnosti rozpoznat hranice vlastní odbornosti.

Ne každou obtíž potřebujeme přerámovat

Při práci s očekáváním existuje ještě jedno riziko, které bývá v populární literatuře často přehlíženo.

Pokud budeme lidem příliš zdůrazňovat, že jejich myšlení ovlivňuje zdraví, můžeme v nich nechtěně vyvolat pocit, že si za své zdravotní problémy mohou sami.

Člověk s chronickou bolestí může začít uvažovat, že kdyby myslel pozitivněji, už by byl zdravý.

Pacient s vážným onemocněním může získat pocit, že selhává, protože nedokáže neustále věřit v uzdravení.

Takový závěr by byl nejen nesprávný, ale mohl by být také velmi škodlivý.

Nemoci nejsou morálním testem kvality našeho myšlení.

A pozitivní očekávání nejsou povinností, kterou musí nemocný člověk splnit.

Naše zdraví ovlivňuje genetika, věk, prostředí, životní podmínky, náhoda, biologické procesy i řada dalších faktorů, které nemáme plně pod kontrolou.

Některé zdravotní problémy lze vhodným životním stylem významně ovlivnit.

Jiné pouze částečně.

A některé mohou vzniknout nebo pokračovat bez ohledu na to, jak zdravě žijeme a jak pozitivně přemýšlíme.

Výzkum placeba a noceba nás proto neopravňuje tvrdit, že jsme si nemoc vytvořili vlastními očekáváními.

Stejně tak by bylo nesprávné říkat člověku s bolestí, že si ji vytváří jeho mozek, a tím jeho utrpení zlehčovat.

Bolest je skutečná, i když se na jejím vzniku podílejí procesy očekávání, pozornosti nebo emocí.

Možná právě proto je při práci s bolestí tak důležité nejprve uznat pacientovu zkušenost.

Teprve potom má smysl společně hledat jiné možnosti, jak jí rozumět a jak na ni reagovat.

Co si z výzkumu placeba a noceba skutečně odnést?

V průběhu našeho článku jsme se setkali s řadou překvapivých experimentů.

Viděli jsme pacienty, kteří pociťovali téměř stejné obtíže při užívání skutečného léku jako při užívání neúčinné tablety.

Viděli jsme, že očekávání může významně změnit prožívaný účinek skutečného analgetika.

Seznámili jsme se s pacienty, kterým se ulevilo po placebu, přestože od začátku věděli, že neobsahuje účinnou látku.

A také s lidmi, kterým se po některých ortopedických zákrocích ulevilo podobně bez ohledu na to, zda chirurg provedl vlastní léčebný výkon.

Nakonec jsme se podívali na experimenty, které naznačují, že naše přesvědčení mohou ovlivňovat vztah k jídlu, pohybu, stresu i lékařské léčbě.

Co všechny tyto poznatky spojuje?

Především skutečnost, že lidské zdraví a jeho prožívání nejsou jednoduchým výsledkem jediného mechanismu.

Naše tělo je biologický organismus, ale zároveň je neustále řízeno a regulováno nervovým systémem, který pracuje s informacemi, zkušenostmi a očekáváním.

Mozek průběžně vyhodnocuje, co se děje, co by to mohlo znamenat a jak na to má organismus reagovat.

Jeho předpovědi přitom nejsou neomylné.

Někdy nás chrání před skutečným nebezpečím.

Jindy mohou přispívat ke zbytečným obavám, zesilovat nepříjemné prožitky nebo ovlivňovat naše chování způsobem, který nám dlouhodobě neprospívá.

To ale neznamená, že si můžeme své zdraví libovolně naprogramovat.

Neexistuje jednoduchý návod, jak změnou přesvědčení odstranit nemoc, napravit poškozený kloub nebo zastavit biologické stárnutí.

A právě v tom je možná nejdůležitější poučení.

Nemusíme si vybírat mezi představou, že naše zdraví řídí pouze biologie, a představou, že ho můžeme ovládat vlastními myšlenkami.

Obě jsou příliš zjednodušující.

Mnohem užitečnější je chápat zdraví jako výsledek vzájemně propojených biologických, psychologických, behaviorálních a sociálních procesů.

Naše očekávání jsou jednou ze součástí tohoto systému.

Nejsou všemocná.

Ale nejsou ani bezvýznamná.

A právě proto má smysl učit se je rozpoznávat, ověřovat a někdy také měnit.

Ne proto, abychom za každou cenu mysleli pozitivně.

Ale abychom dokázali lépe porozumět vlastnímu tělu, přijímat informovanější rozhodnutí a vytvářet podmínky, ve kterých může co nejlépe fungovat.

Naše mysl nedokáže tělu přikázat, aby bylo zdravé. Může však významně ovlivňovat způsob, kterým své zdraví prožíváme, jak se o sebe staráme a jak reagujeme na změny, které život přináší.

A to rozhodně není málo.


Zdroje k této kapitole:

Portrétová fotografie Dr. Ivan Černohorský
Dr. Ivan Černohorský

Další články z blogu

Mozek a emoce

Žijeme ve světě, který vytváří náš mozek. Jak vznikají emoce a jak je můžeme změnit

Od prediktivního mozku Andyho Clarka k teorii konstruovaných emocí Lisy Feldman Barrett. Co…

Senescence, apoptóza a senolytika: dokážeme zpomalit stárnutí odstraněním „zombie buněk“?

Senescence, apoptóza a senolytika: dokážeme zpomalit stárnutí odstraněním „zombie buněk“?

Proč naše buňky stárnou, kdy je lepší je opravit a kdy odstranit? A co nám současná věda…

autofagie a dlouhověkost: very old man

Autofagie a dlouhověkost

Autofagie je skutečný a důležitý „úklidový“ mechanismus našich buněk a její porucha patří mezi…

ivan-cernohorsky-2

Mějte náskok

Získejte jako první informace z oblasti koučinku. Užitečné novinky přímo do vaší schránky.