Žijeme ve světě, který vytváří náš mozek. Jak vznikají emoce a jak je můžeme změnit

Od prediktivního mozku Andyho Clarka k teorii konstruovaných emocí Lisy Feldman Barrett. Co současná neurověda říká o emocích, vnímání, prožívání a schopnosti změny.

Úvodní shrnutí

Máme pocit, že svět kolem sebe vnímáme takový, jaký skutečně je. Že naše emoce jsou přirozenými reakcemi na to, co se nám děje, a že naše zkušenosti nám pomáhají správně odhadovat budoucnost. Jenže současná neurověda nabízí mnohem zajímavější obraz.

Podle vlivné teorie prediktivního zpracování (Predictive Processing) náš mozek neustále využívá předchozí zkušenosti k předvídání toho, co se kolem nás děje a co se pravděpodobně stane. Tyto předpovědi ovlivňují nejen naše úsudky, ale také samotné vnímání světa.

Neurovědkyně Lisa Feldman Barrett jde ještě dál. Podle její teorie konstruovaných emocí se na vzniku emočního prožívání podílejí predikce mozku, tělesné signály, kontext i naučené zkušenosti. Strach, hněv nebo radost tak nemusejí být vždy předem připravenými reakcemi, které se automaticky spouštějí při určitých událostech.

Co z toho vyplývá pro každodenní život? Naše pocity jsou skutečné, ale jejich první vysvětlení nemusí být správné. Očekávání mohou ovlivňovat naše vztahy, rozhodnutí i chování — někdy dokonce přispívají k situacím, kterých se obáváme. Zároveň však nové zkušenosti mohou naše dosavadní předpovědi postupně měnit.

V devíti příbězích si ukážeme, jak prediktivní mozek funguje, co o emocích skutečně víme a jak můžeme tyto poznatky využít pro lepší porozumění sobě, druhým lidem i pro profesionální koučink. Ne jako další univerzální návod na ovládání emocí, ale jako příležitost naučit se přesněji rozlišovat mezi skutečností, vlastní interpretací a možnostmi změny.

Obsah článku

1. Svět nevnímáme tak, jak si myslíme

„Musíme si promluvit.“

Proč stejná zpráva může vyvolat strach i radost? Jak naše zkušenosti a očekávání ovlivňují interpretaci situací a proč první dojem nemusí být správný.

2. Dvě stejně šedá políčka, která vidíme rozdílně

Adelsonova iluze a prediktivní mozek Andyho Clarka.

Jak mozek využívá předpovědi při zpracování smyslových informací, co jsou predikční chyby a proč záleží na tom, kterým informacím přikládá větší váhu.

3. Když vyčerpání změní náš pohled na svět

Příběh manažera, který večer chtěl dát výpověď.

Jak mozek předvídá a reguluje potřeby našeho těla. Interocepce, alostáza, tělesný rozpočet a vliv fyzického stavu na emoce a rozhodování.

4. Strach, nebo nadšení? Když stejný tělesný signál získá jiný význam

Dva běžci na startu maratonu.

Teorie konstruovaných emocí Lisy Feldman Barrettové. Proč podobné tělesné reakce mohou doprovázet odlišné emoční zkušenosti a jakou roli hrají kontext a interpretace.

5. Jsem ve stresu. Ale co to vlastně znamená?

Příběh klienta, který všechny nepříjemné stavy označuje jako stres.

Jaký je rozdíl mezi emocemi, pocity a náladami? Antonio Damasio versus Lisa Feldman Barrettová. Emoční granularita a význam přesnějšího porozumění vlastnímu prožívání.

6. Vypadá naštvaně. Ale víme, co skutečně cítí?

Příběh manažerky, která chybně interpretuje chování kolegy.

Proč mimika není spolehlivým slovníkem emocí, jak kontext ovlivňuje naše úsudky a proč je schopnost ověřovat vlastní interpretace důležitá pro mezilidské vztahy, leadership a koučink.

7. Proč se někdy stane právě to, čeho se nejvíc bojíme

Příběh Jany, která očekává odmítnutí a postupně se vzdaluje svému týmu.

Sebenaplňující se předpovědi a aktivní inference. Jak naše očekávání ovlivňují vlastní jednání a prostřednictvím něj někdy také reakce ostatních lidí.

8. Jak změnit předpověď, které jsme dlouho věřili

Příběh Kateřiny, která se bojí veřejného vystupování.

Proč samotné pochopení problému někdy nestačí. Predikční chyby, nové zkušenosti, inhibiční učení a Bandurova teorie osobní zdatnosti.

9. Můžeme změnit způsob, jakým prožíváme svět? Co z toho všeho vyplývá pro koučink

Od automatických očekávání k novým možnostem.

Jak rozpoznávat vlastní předpovědi, zpřesňovat porozumění emocím, ověřovat předpoklady a učit se prostřednictvím zkušeností. Praktický pětikrokový rámec pro koučink a každodenní život.

1. Svět nevnímáme tak, jak si myslíme

„Musíme si promluvit.“

Představte si obyčejné pracovní ráno. Sedíte u počítače, vyřizujete e-maily a přemýšlíte, co všechno potřebujete během dne stihnout.

Najednou vám přijde zpráva od kolegy:

„Musíme si promluvit.“

Nic víc. Žádné vysvětlení, žádný smajlík.

Co vás jako první napadne?

Možná se vám trochu sevře žaludek. Vybavíte si včerejší poradu, na které jste se s kolegou v něčem neshodli. Začnete přemýšlet, jestli jste něco nepokazili. Má problém s vaší prací? Chce si stěžovat? Stalo se něco nepříjemného?

Ještě před chvílí jste byli v dobré náladě. Teď cítíte napětí a nejistotu. Možná už si v duchu připravujete argumenty na nepříjemný rozhovor.

Za několik minut kolega zavolá.

„Mám skvělou zprávu! Klient nám schválil projekt. Chtěl jsem ti to říct osobně.“

Najednou je všechno jinak.

Napětí vystřídá úleva, možná radost. A celý pracovní den vypadá o něco lépe.

Přitom se na původní zprávě nezměnilo jediné slovo.

Co se tedy změnilo?

Náš mozek nečeká, až bude znát všechna fakta

Máme tendenci představovat si, že nejprve vnímáme svět kolem sebe, potom vyhodnocujeme získané informace a nakonec na ně reagujeme.

Jenže tak jednoduché to není.

Náš mozek se musí neustále orientovat v prostředí, ve kterém nemá k dispozici všechny informace. Kdyby měl před každým rozhodnutím čekat na úplné poznání situace, nebyli bychom schopni dostatečně rychle reagovat.

Proto využívá předchozí zkušenosti, znalosti a očekávání, aby průběžně odhadoval, co se kolem nás pravděpodobně děje.

Když čteme zprávu „Musíme si promluvit“, nevnímáme pouze její doslovný obsah. Automaticky ji interpretujeme také na základě zkušeností s podobnými situacemi.

Pokud jsme takovou větu v minulosti slýchali před konfliktem, může se nám okamžitě vybavit očekávání nepříjemného rozhovoru.

Pokud nám ji naopak pošle člověk, který pro nás obvykle mívá dobré zprávy, naše první interpretace může být úplně jiná.

Stejná informace. Odlišné zkušenosti. Jiné očekávání. A často také úplně jiné pocity.

Mozek jako stroj na předpovědi

Tento příklad dobře ilustruje jednu z myšlenek vlivného neurovědeckého rámce označovaného jako Predictive Processing, tedy prediktivní zpracování.

Jedním z jeho významných představitelů je filozof a kognitivní vědec Andy Clark, autor knihy Surfing Uncertainty: Prediction, Action, and the Embodied Mind (2016).

Clark ve své práci Whatever Next? Predictive Brains, Situated Agents, and the Future of Cognitive Science (2013) rozvíjí představu mozku jako systému, který není pouhým pasivním příjemcem informací ze smyslů.

Podle tohoto přístupu mozek neustále vytváří a aktualizuje předpovědi o smyslových informacích a jejich pravděpodobných příčinách.

Tyto předpovědi nám pomáhají rychle rozpoznávat situace, orientovat se v neúplných informacích a připravovat odpovídající jednání.

Neznamená to, že si mozek realitu libovolně vymýšlí. Jeho očekávání jsou průběžně konfrontována s informacemi, které přicházejí z okolního prostředí.

To, co prožíváme jako bezprostřední zkušenost se světem, tak není jen výsledkem toho, co nám říkají smysly. Podílí se na tom také to, co náš mozek očekává.

Právě proto může jediná nová informace během několika sekund změnit náš pohled na celou situaci.

Když zaměníme vlastní interpretaci za skutečnost

Vraťme se ještě jednou k naší zprávě.

Kolega napsal pouze „Musíme si promluvit“.

Očekávaný konflikt, obavy z kritiky nebo představu nepříjemného rozhovoru jsme si mohli vytvořit sami.

A přesto jsme na tyto představy reagovali skutečnými pocity.

Naše prožívání může být naprosto skutečné, přestože interpretace, která k němu přispěla, byla chybná.

Podobné situace zažíváme každý den.

Partner přijde domů a téměř nemluví. „Asi se na mě zlobí.“

Nadřízený nás nepozdraví na chodbě. „Určitě se mnou není spokojený.“

Klient neodpovídá na nabídku. „Moje služby ho nezaujaly.“

Možná máme pravdu.

Ale možná je partner jen vyčerpaný, nadřízený řeší vlastní problémy a klient je na dovolené.

Naše první interpretace může být užitečným odhadem. Nemusí však představovat jediné možné vysvětlení.

Problém nastává tehdy, když zapomeneme, že jde o odhad, a začneme jej považovat za nezpochybnitelnou skutečnost.

Co to znamená pro každodenní život a koučink?

Jedním z nejpraktičtějších důsledků tohoto poznání je schopnost rozlišovat mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, jak si to vysvětlujeme.

Není nutné každé své myšlence nedůvěřovat ani neustále zpochybňovat vlastní úsudek. Naše zkušenosti a očekávání jsou většinou užitečné. Bez nich bychom se ve světě jen obtížně orientovali.

Problém nastává tehdy, když své první vysvětlení automaticky považujeme za jediné možné.

Právě tady může být velmi užitečný koučink.

Představme si klienta, který říká:

„Můj nadřízený si mě vůbec neváží.“

Kouč nemusí klientovo přesvědčení potvrdit ani vyvracet. Může mu pomoci prozkoumat, z čeho vychází.

Například otázkami:

• „Co konkrétně váš nadřízený udělal nebo řekl?“
• „Co z toho je pozorovatelná skutečnost a co je vaše interpretace?“
• „Jaká další vysvětlení jeho chování by mohla existovat?“
• „Co byste potřeboval zjistit, abyste svůj závěr mohl ověřit?“

Cílem není přesvědčit klienta, aby o všem přemýšlel pozitivněji.

Cílem je pomoci mu rozlišit mezi skutečností a předpoklady, které si o ní vytváří.

Někdy totiž nemusíme hned změnit samotnou situaci. Nejprve může být užitečné zjistit, zda jí správně rozumíme.

Ale jak daleko tento princip sahá?

Dosud jsme hovořili o interpretaci slov, mezilidských situací a chování druhých lidí.

Mohlo by se zdát, že jde především o způsob našeho myšlení.

Jenže prediktivní zpracování nabízí mnohem překvapivější možnost.

Co když naše očekávání neovlivňují pouze to, jak si vysvětlujeme události, ale také samotný způsob, jakým vnímáme svět prostřednictvím svých smyslů?

Co když se můžeme na dvě fyzikálně stejně šedé plochy dívat přímo před sebou — a přesto jednu vidět jako výrazně světlejší než druhou?

Právě to si ukážeme v následující kapitole.

2. Dvě stejně šedá políčka, která vidíme rozdílně

Nevěřte vlastním očím

Podívejte se na následující obrázek.

Vidíte šachovnici, na které stojí zelený válec vrhající stín. Dvě políčka jsou označena písmeny A a B.

Které z nich je světlejší?

Pravděpodobně odpovíte, že políčko B. A nejspíš o tom nebudete příliš pochybovat.

Políčko A vypadá tmavě šedé, zatímco B je podstatně světlejší. Rozdíl je tak zřejmý, že otázka působí téměř absurdně.

Jenže obě políčka mají naprosto stejnou hodnotu šedi.

Pokud změříme hodnoty jejich pixelů, zjistíme, že jsou identické. Pokud je propojíme pruhem stejné šedé barvy nebo odstraníme okolní šachovnici a stín, rozdíl najednou zmizí.

A přesto, když se vrátíme k původnímu obrázku, políčko B znovu vypadá světlejší.

Můžeme vědět, že obě políčka mají stejnou šedou hodnotu. Můžeme si to dokonce sami ověřit.

Ale nedokážeme se jednoduše rozhodnout, že je od této chvíle budeme vidět stejně.

Tuto pozoruhodnou optickou iluzi vytvořil v roce 1995 Edward Adelson, profesor vědy o vidění na Massachusettském technologickém institutu (MIT).

A nabízí nám překvapivou otázku:

Proč náš mozek vytváří tak přesvědčivý obraz něčeho, co neodpovídá samotným hodnotám světla přicházejícího z obou políček do očí?

Proč nás mozek takhle klame?

Ve skutečnosti nás mozek nemusí klamat v obvyklém smyslu tohoto slova.

Za normálních okolností nám totiž poskytuje mimořádně užitečnou službu.

Představte si bílý list papíru položený na stole. Ráno je osvětlený sluncem, večer pouze slabou lampou.

Množství světla, které se od něj odráží do našich očí, se může výrazně změnit. Přesto list nadále vnímáme jako bílý.

Náš zrakový systém totiž nezpracovává pouze intenzitu přicházejícího světla. Snaží se také odhadnout vlastnosti pozorovaných předmětů, jejich osvětlení a vztahy mezi nimi.

Díky tomu dokážeme rozpoznávat stejné předměty v různých světelných podmínkách.

Této schopnosti se říká světlostní stálost (lightness constancy).

Právě ona pomáhá vysvětlit Adelsonovu iluzi.

Náš zrakový systém interpretuje políčko B jako světlé pole nacházející se ve stínu. Proto je vnímáme jako světlejší povrch, přestože z něj na obrázku přichází stejné množství světla jako z políčka A.

Jinými slovy, zrakový systém se nepokouší pouze zjistit, kolik světla dopadá do očí. Snaží se také odhadnout, jaké vlastnosti povrchu a jaké osvětlení mohly tento světelný signál způsobit.

A právě proto mohou dvě oblasti s totožnými hodnotami pixelů vypadat úplně jinak.

Nejde tedy jednoduše o selhání našeho vnímání.

Je to vedlejší důsledek způsobu zpracování informací, který je v běžném světě většinou velmi užitečný.

Podrobně tento princip vysvětluje Edward Adelson ve své práci Lightness Perception and Lightness Illusions (2000).

Andy Clark: Mozek se pokouší odhadnout příčiny toho, co vnímáme

V předchozí kapitole jsme si představili mozek jako systém, který průběžně vytváří předpovědi o okolním světě.

Nyní se můžeme podívat, co to znamená pro samotné vnímání.

Andy Clark, jeden z významných představitelů teorie Predictive Processing, upozorňuje na zásadní problém:

Mozek nemá přímý přístup k předmětům a událostem okolního světa. K dispozici má pouze smyslové informace, které tyto předměty a události vyvolávají.

Samotné smyslové informace však často nestačí k jednoznačnému určení jejich příčin.

Stejný obraz na sítnici může například vzniknout při různých kombinacích vlastností povrchu, osvětlení a stínů.

Mozek proto podle prediktivních modelů průběžně vytváří odhady o tom, co pravděpodobně způsobuje přicházející signály.

Vychází přitom z předchozích zkušeností a z modelu světa, který si nervový systém během života vytváří.

Naše vnímání tak vzniká souhrou smyslových informací a předpovědí o jejich pravděpodobných příčinách.

V případě Adelsonovy šachovnice náš zrakový systém využívá informace o prostorovém uspořádání, stínech a površích.

Díky nim interpretuje políčko B jako světlý povrch ve stínu.

Adelsonova iluze sama o sobě nedokazuje, že mozek funguje přesně podle Clarkova modelu. Dobře však ilustruje problém, který se prediktivní zpracování pokouší vysvětlit: jak mozek z neúplných a nejednoznačných smyslových informací vytváří soudržnou zkušenost se světem.

Podrobně tento přístup Clark rozpracovává v publikaci Whatever Next? Predictive Brains, Situated Agents, and the Future of Cognitive Science (2013).

Co se stane, když se předpověď nepotvrdí?

Představte si, že jdete po dobře známé ulici.

Víte, kde stojí domy, kde je přechod a kde obvykle parkují auta.

Jednoho dne však zjistíte, že na místě známého domu je prázdná parcela.

Něco nesouhlasí.

Vaše očekávání se střetlo s novou smyslovou informací.

V prediktivních modelech se rozdíl mezi očekávaným a skutečně přicházejícím signálem označuje jako predikční chyba(prediction error).

Nejde nutně o vědomý pocit překvapení. Predikční chyba je v těchto modelech signálem nesouladu, který může přispět k aktualizaci vnitřního modelu.

Pokud je nová informace dostatečně spolehlivá, mozek může svou předpověď upravit.

Při příští procházce už na daném místě nebudete očekávat původní dům.

Takto nám prediktivní zpracování nabízí jedno z možných vysvětlení učení: nové informace mohou měnit naše budoucí očekávání.

Jenže ne každá odchylka od očekávání musí vést ke změně našeho modelu světa.

A právě zde se dostáváme k jednomu z nejzajímavějších principů Clarkovy teorie.

Mozek musí vyhodnocovat, kterým informacím věřit

Představte si, že v noci za silného deště zahlédnete na kraji silnice postavu.

Na okamžik vás napadne, že je to člověk.

Pak se podíváte pozorněji a zjistíte, že jde pouze o dopravní značku.

Váš první odhad byl chybný.

Co kdybyste však postavu viděli jen na zlomek sekundy, v mlze a za velmi špatné viditelnosti?

Měli byste svému prvnímu dojmu důvěřovat? Nebo by bylo rozumnější získat další informace?

Podobný problém musí nervový systém řešit neustále.

Mozek totiž podle prediktivních modelů potřebuje vyhodnocovat nejen to, zda nové smyslové informace odpovídají očekávání, ale také nakolik jsou signály o tomto nesouladu spolehlivé.

V teorii Predictive Processing se tento princip označuje jako precision weighting — vážení přesnosti neboli spolehlivosti predikčních chyb.

Pokud jsou nové smyslové informace jasné a spolehlivé, mohou mít při aktualizaci předpovědi větší vliv.

Pokud jsou neurčité, zašuměné nebo neúplné, může mít větší váhu dosavadní model světa.

Zjednodušeně si to můžeme představit jako pomyslné váhy.

Na jedné straně stojí naše očekávání. Na druhé informace přicházející ze smyslů.

Jejich relativní význam se může měnit podle okolností, pozornosti, předchozích zkušeností a odhadované nejistoty.

V odborném modelu však nejde o vědomé rozhodování, kterým informacím budeme věřit. Jde o předpokládaný mechanismus, kterým nervový systém upravuje vliv jednotlivých signálů na další zpracování.

Andy Clark se tomuto mechanismu podrobně věnoval ve své práci The Many Faces of Precision (2013).

Proč nestačí jen otevřít oči?

Vraťme se naposledy k Adelsonově šachovnici.

Ani když víme, že políčka A a B mají stejnou šedou hodnotu, nepřestaneme je automaticky vidět rozdílně.

Proč?

Protože vědomá znalost určité skutečnosti nemusí okamžitě změnit automatické procesy, které utvářejí naši vizuální zkušenost.

Vědět něco a vnímat něco není totéž.

Můžeme vědět, že určitý vizuální dojem je iluzorní, a přesto ho nadále prožívat.

A podobný rozdíl mezi vědomým poznáním a automatickými reakcemi známe také z běžného života.

Člověk například může rozumově vědět, že se nemusí obávat běžné prezentace před kolegy, a přesto před vystoupením prožívat silné napětí.

Z toho samozřejmě nevyplývá, že vizuální iluze a emoční reakce fungují stejným mechanismem.

Přivádí nás to však k důležité otázce:

Proč samotné vědomé pochopení situace někdy nestačí ke změně našeho prožívání?

K této otázce se ještě vrátíme.

Co z toho vyplývá pro každodenní život a koučink?

V koučinku se často setkáváme s klienty, kteří popisují své hodnocení určité situace jako objektivní skutečnost.

Například:

„Můj tým není dostatečně samostatný.“

Možná má manažer pravdu.

Ale při bližším zkoumání se také může ukázat, že věnuje mimořádnou pozornost situacím, kdy ho spolupracovníci žádají o pomoc, zatímco případy jejich samostatného rozhodování považuje za samozřejmost.

Jeho hodnocení pak může být založené na neúplném výběru informací.

Nejde o to, že by kouč měl klienta přesvědčovat o opaku.

Může mu však pomoci prozkoumat, jaké informace používá pro své hodnocení a jaký význam jim přikládá.

Například otázkami:

• „Čeho si v této situaci všímáte nejvíce?“
• „Jaké informace podporují váš závěr?“
• „Existují také příklady, které vašemu přesvědčení neodpovídají?“
• „Co by vás přimělo svůj pohled přehodnotit?“
• „Jak byste mohl získat spolehlivější informace?“

Takové otázky nejsou přímou aplikací konkrétního neurovědeckého mechanismu.

Vycházejí však z příbuzného principu: naše hodnocení může být ovlivněno tím, jaké informace máme k dispozici, kterým věnujeme pozornost a jak je interpretujeme.

Cílem koučinku proto nemusí být změnit klientův názor.

Někdy stačí vytvořit prostor, aby si všiml něčeho, co dosud přehlížel.

A co když mozek podobně interpretuje i naše vlastní tělo?

Dosud jsme se zabývali především zrakem a tím, jak mozek vytváří naši zkušenost s okolním světem.

Mozek však musí průběžně zpracovávat také informace přicházející zevnitř organismu.

Srdeční tep. Dýchání. Svalové napětí. Hlad. Únavu. Změny tělesné teploty.

Tyto signály mohou být nejednoznačné a jejich význam závisí také na situaci.

Zrychlený tep může doprovázet fyzickou námahu, nadšení, úzkost nebo třeba účinky kofeinu.

Jak tedy mozek rozpoznává, co se v těle děje?

A může způsob, jakým tyto signály předvídá a interpretuje, ovlivňovat naše emoce?

Právě zde se dostáváme k práci neurovědkyně Lisy Feldman Barrettové.

Podle její teorie mozek nepředvídá pouze události v okolním světě. Průběžně předvídá také potřeby vlastního těla a podílí se na jejich regulaci.

A možná právě tady začíná jeden z nejzajímavějších příběhů o tom, jak vznikají naše emoce.

3. Když vyčerpání změní náš pohled na svět

Večer chtěl dát výpověď. Ráno už ne.

Petr vede tým patnácti lidí ve středně velké firmě. Svou práci má rád. Nebo si to alespoň donedávna myslel.

Poslední týdny jsou ale náročné. Blíží se dokončení důležitého projektu, dva kolegové onemocněli a jeden z klientů neustále mění požadavky. Petr chodí pozdě spát, ráno vstává unavený a během dne často nestíhá ani pořádně obědvat.

Je čtvrtek, půl desáté večer.

Sedí u notebooku a pročítá další e-mail od nespokojeného zákazníka. Několik minut bezmyšlenkovitě hledí na obrazovku.

Pak zaklapne notebook.

„Tohle už nemá cenu,“ řekne si. „Nikdo si mojí práce neváží. Tenhle tým nikdy nebude fungovat. Možná bych měl prostě odejít.“

Jeho závěr mu připadá naprosto logický. Vybavují se mu všechny problémy posledních týdnů. Kolega, který nedodržel termín. Šéf, který ho na poradě kritizoval. Klient, kterému není nic dost dobré.

Všechno do sebe zapadá.

Petr má najednou pocit, že konečně pochopil, co je špatně.

Nakonec však žádnou výpověď nepíše. Je příliš unavený. Vypne počítač a jde spát.

Následující den má volno. Dopřeje si delší spánek, jde na procházku, dobře se nají a odpoledne stráví s rodinou. Přes víkend na práci téměř nemyslí.

V pondělí ráno otevře notebook.

Problémy nezmizely. Projekt má stále zpoždění, klient je stále náročný a ve firmě se nic zásadního nezměnilo.

Přesto Petr vidí situaci jinak.

„Potřebujeme lépe rozdělit odpovědnosti. S klientem si musíme vyjasnit rozsah zakázky. A já takhle nemůžu pracovat dalších šest měsíců.“

Najednou vidí konkrétní problémy a možná řešení.

Jak je možné, že stejný člověk hodnotí prakticky stejnou situaci tak odlišně?

Možná se nezměnilo především jeho zaměstnání.

Možná se významně změnil stav jeho organismu.

Petrův příběh je ilustrativní, nikoli popisem konkrétní studie. Odpočinek samozřejmě nemusí odstranit skutečné pracovní problémy a někdy může být odchod ze zaměstnání správným rozhodnutím.

Mozek nevnímá jen svět kolem nás

V předchozích kapitolách jsme se zabývali tím, jak mozek zpracovává informace přicházející z okolního světa.

Jenže zrak, sluch nebo hmat nejsou jedinými zdroji informací, které musí zpracovávat.

Neméně důležité jsou signály přicházející zevnitř našeho organismu.

Mozek průběžně zpracovává informace o srdeční činnosti, dýchání, krevním tlaku, teplotě, stavu trávicího systému a mnoha dalších fyziologických procesech.

Toto zpracování informací o vnitřním stavu těla se označuje jako interocepce.

Část těchto informací si uvědomujeme.

Cítíme hlad, žízeň, únavu, bušení srdce nebo nepříjemné napětí v žaludku.

Velká část interoceptivního zpracování však probíhá mimo naše vědomí. Nemáme přímý přehled o všech fyziologických procesech, které nervový systém sleduje a pomáhá regulovat.

A právě zde přichází další důležitá myšlenka.

Mozek musí nejen zpracovávat informace o tom, v jakém stavu se tělo právě nachází. Musí se také podílet na předvídání toho, co bude organismus potřebovat v následujících okamžicích.

Alostáza: Proč tělo nečeká, až mu něco začne chybět

Představte si, že se chystáte vyběhnout do schodů.

Už při zahájení pohybu váš organismus přizpůsobuje srdeční činnost, dýchání a zásobování svalů očekávané zátěži.

Kdyby čekal, až se všechny fyziologické hodnoty výrazně odchýlí od potřebného stavu, reagoval by často příliš pozdě.

Řadu změn proto připravuje s předstihem.

S tímto principem souvisí alostáza (allostasis).

Zatímco homeostázu si obvykle spojujeme s udržováním fyziologických veličin v určitých mezích, alostáza zdůrazňuje dosahování stability prostřednictvím průběžného přizpůsobování organismu měnícím se požadavkům.

Neznamená to, že homeostáza je pouze reaktivní a alostáza pouze prediktivní. Oba koncepty se částečně překrývají.

Alostáza však zvlášť zdůrazňuje předvídání potřeb a koordinaci různých tělesných systémů.

Mozek se například podílí na přípravě organismu na fyzickou námahu, změny teploty, příjem potravy nebo očekávanou psychickou zátěž.

Právě propojení předpovědí a tělesné regulace hraje důležitou roli v teorii neurovědkyně Lisy Feldman Barrett.

Společně s W. Kylem Simmonsem představila v článku Interoceptive Predictions in the Brain (2015) model, podle kterého se na našem vnímání vnitřního stavu těla podílejí také předpovědi mozku.

Tělesné pocity tedy v tomto modelu nejsou pouze pasivním odrazem fyziologických signálů. Vznikají souhrou předpovědí a informací přicházejících z organismu.

Lisa Feldman Barrett a tělesný rozpočet

Barrett používá pro vysvětlení vztahu mezi mozkem a tělem výstižnou metaforu: tělesný rozpočet (body budget).

Představte si svůj organismus jako složitě fungující hospodářství.

Každá aktivita vyžaduje určité zdroje. Fyzická námaha, učení, trávení potravy, regulace tělesné teploty nebo dlouhodobé zvládání zátěže kladou na organismus různé požadavky.

Mozek se podílí na koordinaci toho, kdy a kde budou tyto zdroje potřeba.

Barrettová proto popisuje mozek mimo jiné jako orgán, který průběžně hospodaří s potřebami těla.

Tělesný rozpočet ovšem není doslovný zásobník energie, který bychom mohli jednoduše změřit jediným číslem.

Neexistuje žádný univerzální ukazatel, který by nám sdělil, že máme například „30 % tělesného rozpočtu“.

Jde o metaforu komplexní fyziologické regulace, která zahrnuje energetický metabolismus, autonomní nervový systém, hormonální regulaci a další mechanismy.

Metafora nám však pomáhá pochopit jednu důležitou souvislost.

Stav organismu může ovlivňovat také naše subjektivní prožívání, pozornost a hodnocení okolního světa.

A tím se vracíme k Petrovi.

Když tělesný stav ovlivňuje hodnocení světa

Petr byl po několika týdnech pracovní zátěže vyčerpaný.

Spal málo, nepravidelně jedl a téměř neodpočíval.

To všechno mohlo ovlivňovat jeho emoční prožívání, pozornost i schopnost vyhodnocovat pracovní problémy.

Únava samozřejmě nevytvořila nespokojeného klienta ani nesplněné termíny.

Tyto problémy byly skutečné.

Mohla však přispět k tomu, že se Petrovi zdály podstatně méně zvládnutelné.

V jeho večerním hodnocení převládaly neúspěchy a překážky. Po odpočinku dokázal snáze uvažovat také o možnostech řešení.

Takové souvislosti nejsou pouze hypotézou Barrettové.

Rozsáhlá systematická review a metaanalýza publikovaná v časopise Psychological Bulletin (Palmerová a kol., 2024)shrnula 154 experimentálních studií zahrnujících celkem 5 717 účastníků.

Výzkumníci analyzovali různé podoby omezení spánku, od úplné spánkové deprivace až po zkrácení nebo přerušování spánku.

Výsledky ukázaly, že nedostatek spánku vedl ke snížení pozitivního emočního prožívání a ke zvýšení příznaků úzkosti. Současně se snižovala subjektivní aktivace při emočních podnětech. Výsledky pro některé další negativní emoce a depresivní příznaky byly méně jednoznačné.

To je důležitý poznatek.

Spánek není pouze prostředkem fyzické regenerace. Jeho nedostatek může měnit také naše emoční fungování.

To však neznamená, že každá negativní myšlenka je důsledkem únavy nebo že se všechny problémy vyřeší kvalitním spánkem.

Stejně tak z těchto studií nemůžeme přímo vyvozovat, že odpočatý člověk vždy činí lepší pracovní nebo životní rozhodnutí.

Znamená to však, že při hodnocení vlastního života bychom neměli ignorovat stav organismu, který se na tomto hodnocení podílí.

Afektivní realismus: Když se náš pocit stane vlastností světa

Barrett a její kolegové se zabývají také jevem označovaným jako afektivní realismus (affective realism).

Jde o představu, že naše aktuální afektivní naladění nemusí pouze ovlivňovat hodnocení okolního světa. Za určitých okolností může spoluutvářet i způsob, jakým ho vnímáme.

Afektivním naladěním zde rozumíme především základní příjemnost či nepříjemnost prožívání a míru aktivace organismu. Nemusí jít o konkrétní emoci, jako je strach nebo hněv.

Představte si, že se probudíte po špatně prospalé noci.

Jste unavení, podráždění a nic se vám nechce.

Kolega vám pošle stručnou odpověď na e-mail.

Za jiných okolností byste ji možná považovali za běžnou pracovní komunikaci.

Dnes vám připadá arogantní.

Nebo se podíváte na seznam úkolů. Včera vypadal zvládnutelně. Dnes vám připadá téměř nesplnitelný.

Vnější okolnosti mohou být prakticky stejné, ale vaše subjektivní zkušenost s nimi se změnila.

A co je zvlášť zajímavé: nemusíte si uvědomovat, nakolik vaše hodnocení ovlivňuje aktuální naladění.

Nepříjemný pocit může být prožíván nikoli jako něco, co se odehrává ve vás, ale jako vlastnost samotné situace.

„Ten kolega je nesnesitelný.“

„Ta práce je hrozná.“

„Dneska se všechno kazí.“

Někdy samozřejmě mohou být podobné závěry oprávněné.

Ale jindy se na nich může podílet něco, co s posuzovanou situací přímo nesouvisí.

Experiment: Když neutrální tvář vidíme jinak

Afektivní realismus není pouze zajímavá filozofická myšlenka.

V roce 2018 publikovaly Erika Siegelová, Jolie Wormwoodová, Karen Quigleyová a Lisa Feldman Barrettová v časopise Psychological Science studii Seeing What You Feel: Affect Drives Visual Perception of Structurally Neutral Faces.

Výzkumnice zkoumaly, zda mohou afektivní podněty, které účastníci vědomě nevnímají, ovlivnit jejich vnímání neutrálních obličejů.

Použily experimentální techniku, při níž účastník vědomě vidí jeden obraz, zatímco druhý obraz prezentovaný druhému oku je potlačen mimo vědomé vnímání.

V tomto případě se jednalo o emočně zabarvené obličeje, které měly ovlivnit zpracování vědomě viděné neutrální tváře.

Výsledky dvou experimentů ukázaly, že účastníci vnímali neutrální obličeje jako více usměvavé, pokud byly spojeny s pozitivním afektivním podnětem, a za určitých podmínek jako více zamračené při negativním podnětu.

Afektivní kontext tedy mohl ovlivnit nejen následné hodnocení člověka, ale také to, jak účastníci vnímali jeho výraz.

To dobře navazuje na Adelsonovu iluzi z předchozí kapitoly.

V obou případech vidíme, že naše vizuální zkušenost závisí také na širším kontextu, nikoli pouze na izolovaném smyslovém podnětu.

Samozřejmě jde o odlišné experimentální jevy a nemůžeme předpokládat, že fungují identickými mechanismy.

Studie afektivního realismu také nedokazuje, že by únava automaticky způsobovala zkreslené vnímání všech lidí nebo situací.

Ukazuje však, že oddělit vnímání od našeho aktuálního afektivního stavu nemusí být tak jednoduché, jak se intuitivně domníváme.

A tím se vracíme k jedné důležité myšlence:

To, že se nám něco zdá nepříjemné, ještě neznamená, že příčina našeho nepříjemného pocitu leží právě v tom, co zrovna hodnotíme.

Tělesný rozpočet není otázkou slabé vůle

Zde bychom se měli vyhnout jednomu rozšířenému nedorozumění.

Pokud připustíme, že naše prožívání ovlivňuje stav organismu, neznamená to, že každý člověk může své emoce jednoduše vyřešit lepší životosprávou.

Tělesná regulace je mimořádně komplexní proces.

Ovlivňuje ji spánek, pohyb, výživa, zdravotní stav, dlouhodobá psychická zátěž, sociální prostředí i řada dalších faktorů, z nichž mnohé nemáme plně pod kontrolou.

Stejně tak bychom neměli používat metaforu tělesného rozpočtu jako univerzální vysvětlení psychických obtíží.

Deprese, úzkostné poruchy či chronické vyčerpání mají různé příčiny a nelze je redukovat na jednoduše „vyčerpaný energetický účet“.

Pro běžný život z toho však plyne jedna rozumná zásada:

Než začneme ze svého aktuálního prožívání vyvozovat zásadní závěry, stojí za to zohlednit, v jakém fyzickém a psychickém stavu se právě nacházíme.

Co z toho vyplývá pro koučink?

V koučinku často pracujeme s tématy, jako jsou motivace, pracovní spokojenost, konflikty, sebevědomí nebo důležitá životní rozhodnutí.

Klient může například přijít s přesvědčením:

„Už nemám motivaci. Asi bych měl změnit práci.“

Takový závěr může být správný.

Ale co když klient poslední měsíce pracuje dvanáct hodin denně, málo spí a nemá dostatek prostoru k regeneraci?

Je jeho problém skutečně v nedostatku motivace?

Nebo může být významnou součástí problému dlouhodobá zátěž?

Kouč nemusí stanovovat diagnózu ani nahrazovat zdravotníka. Může však klientovi pomoci prozkoumat širší souvislosti jeho prožívání.

Například otázkami:

• „Kdy jste se naposledy cítil ve své práci dobře?“
• „Co se od té doby změnilo?“
• „Jak v poslední době vypadá váš běžný pracovní den?“
• „Jaký vliv může mít na vaše hodnocení situace únava nebo dlouhodobé přetížení?“
• „Co byste potřeboval změnit, abyste mohl svou situaci posoudit s větším odstupem?“

Takové otázky mohou pomoci odlišit skutečné problémy od jejich možného zesílení aktuálním stavem organismu.

A někdy mohou vést k překvapivému zjištění.

Klient možná nepotřebuje změnit zaměstnání.

Možná nejprve potřebuje změnit způsob, jakým pracuje.

Pokud však jeho nespokojenost přetrvává i poté, co má dostatek prostoru k regeneraci, bude mít pro další rozhodování více informací.

Stejně tak se může ukázat, že hlavní příčinou problémů je neudržitelné pracovní prostředí, které je potřeba změnit.

Úkolem kouče není vysvětlit klientovy problémy únavou. Jeho úkolem může být pomoci klientovi neopomenout důležité souvislosti při hledání vlastního řešení.

Co bychom si z toho měli odnést?

Z pohledu prediktivního zpracování není mozek pouze systémem pro vnímání okolního světa.

Je také součástí nepřetržité regulace vlastního organismu.

Musí předvídat tělesné potřeby, koordinovat fyziologické procesy a vyhodnocovat informace o tom, co se uvnitř těla děje.

Tyto procesy nejsou oddělené od našich myšlenek, rozhodování a emocí.

Někdy se nám může zdát, že se změnil svět kolem nás, přestože se významně změnil především náš vlastní tělesný stav.

To neznamená, že bychom měli svým pocitům přestat důvěřovat.

Znamená to, že bychom je měli chápat v širších souvislostech.

A zde se dostáváme k otázce, která je pro teorii Lisy Feldman Barrettové zásadní.

Pokud mozek průběžně zpracovává a předvídá tělesné signály, jak z těchto signálů vzniká konkrétní emoční zkušenost?

Proč může zrychlený tep někdy znamenat strach, jindy nadšení a jindy pouze fyzickou námahu?

A co vlastně rozhoduje o tom, jakou emoci v dané chvíli prožíváme?

Právě tím se budeme zabývat v následující kapitole.

4. Strach, nebo nadšení? Když stejný tělesný signál získá jiný význam

Posledních pět minut před startem

Představte si dva běžce, kteří stojí na startovní čáře svého prvního maratonu.

Oba měsíce trénovali. Oba vědí, že je čeká náročný závod. A oba právě prožívají podobné tělesné změny.

Srdce jim bije rychleji než obvykle. Dýchání je hlubší. Svaly jsou napjaté. V žaludku cítí zvláštní neklid.

První běžec, Tomáš, se rozhlíží kolem sebe.

„Co když jsem netrénoval dost? Co když to nezvládnu? Všichni ostatní vypadají mnohem připravenější.“

Čím více o tom přemýšlí, tím nepříjemnější mu jeho tělesné pocity připadají.

„Jsem hrozně nervózní,“ říká kamarádovi. „Mám strach, že to pokazím.“

Druhý běžec, Martin, prožívá rovněž výraznou aktivaci.

Jenže jeho myšlenky jsou jiné.

„Konečně je to tady. Tolik měsíců jsem na tenhle okamžik čekal. Nemůžu se dočkat, až vyběhneme.“

Usmívá se, přešlapuje na místě a těší se na startovní výstřel.

„Jsem úplně nabuzený,“ říká. „Tohle bude skvělé.“

Oba mají zrychlený tep. Oba cítí napětí a zvýšenou aktivaci.

Jeden svůj stav prožívá především jako strach.

Druhý jako nadšení.

Jak je možné, že podobné tělesné signály mohou být součástí tak odlišných emočních zkušeností?

A ještě zajímavější otázka: Mohlo by se změnit také to, co běžci cítí, pokud by svému tělesnému stavu začali rozumět jinak?

Příběh je ilustrativní. Strach a nadšení nemusejí mít totožné fyziologické projevy, ale některé tělesné změny se mohou v různých emočních stavech překrývat.

Mají jednotlivé emoce svůj vlastní biologický program?

Jedním z vlivných přístupů v psychologii emocí je představa, že existuje několik základních emocí, například strach, hněv, smutek, radost, překvapení nebo znechucení.

V některých klasických teoriích jsou tyto emoce chápány jako evolučně vzniklé reakční systémy, které se aktivují v určitých situacích.

Představme si, že v lese zahlédneme hada.

Rozpoznání možného nebezpečí může vyvolat obrannou reakci, například útěk nebo znehybnění, doprovázenou tělesnými změnami a prožitkem strachu.

S představou základních emocí je spojen mimo jiné psycholog Paul Ekman, známý výzkumem emočních výrazů obličeje.

Některé verze tohoto přístupu předpokládají, že jednotlivé emoce mají charakteristické biologické projevy, například relativně rozlišitelné vzorce tělesných reakcí, nervové aktivity nebo mimiky.

Výzkum však postupně odhalil, že vztah mezi konkrétní emocí a jejími fyziologickými projevy není tak jednoznačný.

Lidé prožívající strach nemusí vykazovat stejné změny srdeční činnosti nebo stejný výraz obličeje.

Někdo se při ohrožení pokusí utéct. Jiný zůstane nehybný.

Také hněv se může projevovat různými způsoby. Někdy hlasitým konfliktem, jindy tichem, stažením nebo pláčem.

Zajímavé výsledky přinesla metaanalýza Siegelové a kolegů z roku 2018, která shrnula 202 experimentálních studiízabývajících se reakcemi autonomního nervového systému při emocích.

Autoři nalezli značnou variabilitu fyziologických reakcí uvnitř jednotlivých emočních kategorií. Nepodařilo se jim identifikovat jednoznačné autonomní vzorce, které by jednotlivé emoce spolehlivě odlišovaly.

To ovšem neznamená, že emoce nemají biologický základ nebo že evolučně vzniklé obranné mechanismy neexistují.

Zpochybňuje to především jednoduchou představu, že každá emoce má jeden univerzální biologický „otisk“.

Právě z této vědecké diskuse vychází také neurovědkyně Lisa Feldman Barrettová.

Lisa Feldman Barrett: Co když emoce vznikají jinak?

Barrettová je autorkou knihy How Emotions Are Made: The Secret Life of the Brain a jednou z hlavních představitelek teorie konstruovaných emocí (Theory of Constructed Emotion).

Podle této teorie nevznikají jednotlivé emoční epizody pouhým spuštěním pevně definovaného programu pro strach, hněv nebo radost.

Emoce vznikají jako součást průběžné činnosti mozku, který předvídá události, reguluje potřeby organismu a snaží se dát smysl informacím přicházejícím z těla i okolního světa.

Využívá přitom předchozí zkušenosti, kontext a naučené koncepty.

Výsledkem může být zkušenost, kterou označíme jako strach, nadšení, frustraci nebo zklamání.

Důležité je jedno rozlišení.

Podle Barrettové mozek nepřidává pouze slovní nálepku k již hotové emoci. Naučené koncepty, tělesná regulace a předpovědi se společně podílejí na vzniku samotné emoční zkušenosti.

Právě zde se její teorie propojuje s prediktivním zpracováním, kterému jsme se věnovali v předchozích kapitolách.

Mozek nepředvídá pouze to, co pravděpodobně uvidíme nebo uslyšíme.

Předvídá také potřeby organismu a pravděpodobný význam situací, ve kterých se nacházíme.

Barrettová tento přístup podrobně představila v odborné práci The Theory of Constructed Emotion: An Active Inference Account of Interoception and Categorization (2017).

Její model nabízí odlišné vysvětlení toho, jak se z tělesných procesů, předchozích zkušeností a kontextu stává konkrétní emoční prožitek.

Afekt: Co vlastně cítíme, než svůj stav pojmenujeme?

Abychom Barrettové teorii lépe porozuměli, potřebujeme rozlišit afekt a konkrétní emoci.

Afekt (affect) označuje obecnější rozměry našeho prožívání.

V tomto kontextu ho můžeme zjednodušeně popsat pomocí dvou dimenzí.

První je valence — zda něco prožíváme jako příjemné, nebo nepříjemné.

Druhou je aktivace (arousal) — jak vysoká nebo nízká je míra našeho rozrušení či subjektivní aktivace.

Můžeme se tedy cítit příjemně a silně aktivovaně — například při velkém nadšení.

Nebo nepříjemně a silně aktivovaně — například při intenzivní úzkosti.

Jindy můžeme být příjemně klidní nebo naopak nepříjemně utlumení.

Tyto dvě dimenze však samy o sobě ještě neurčují, jakou konkrétní emoci prožíváme.

Vraťme se k našim běžcům.

Tomáš i Martin mohou prožívat vysokou aktivaci.

Tomáš ji však vnímá převážně jako nepříjemnou, zatímco Martin jako příjemnou.

Ani to ještě není úplné vysvětlení rozdílu mezi strachem a nadšením.

Podle Barrettové se na konkrétní emoční zkušenosti podílejí také situace, předchozí zkušenosti a koncepty, kterými mozek přicházející informace kategorizuje.

Podobný tělesný signál tak může v různých situacích získat odlišný význam.

Zrychlený tep při běhu do schodů může být součástí fyzické námahy.

Před důležitou zkouškou může doprovázet úzkost.

Při setkání s milovaným člověkem může být součástí radostného vzrušení.

A po několika šálcích kávy nemusí souviset s žádnou konkrétní emocí.

Samotné bušení srdce nám tedy neříká, co přesně cítíme ani proč.

Poznámka k terminologii: Anglické affect zde neznamená totéž co české „jednat v afektu“, tedy prudkou emoční reakci. Označuje obecnější charakteristiky prožívání.

Mozek využívá minulost, aby porozuměl přítomnosti

Jak ale mozek rozlišuje, zda se jeho aktuální tělesný stav podílí na strachu, nadšení nebo něčem úplně jiném?

Podle Barrettové zde hrají důležitou roli předchozí zkušenosti a naučené emoční koncepty.

Během života se učíme rozpoznávat situace, jejich význam i způsoby, jakými na ně reagujeme.

Učíme se také rozlišovat a používat pojmy jako strach, hněv, stud, úleva nebo radost.

Tyto zkušenosti se stávají součástí modelů, které mozek využívá při předvídání a interpretaci nových situací.

Nejde přitom pouze o vědomé vzpomínání nebo uvažování.

Mnoho těchto procesů probíhá automaticky.

Když se Tomáš postaví na startovní čáru, může jeho prožívání ovlivnit minulá zkušenost s neúspěchem, obavy z hodnocení druhých nebo očekávání, že nesplní vlastní cíl.

Martin může naopak závod vnímat jako vyvrcholení dlouhé přípravy a příležitost vyzkoušet své schopnosti.

Jejich prožívání se tak může lišit, přestože některé tělesné signály jsou podobné.

Nejde ale o vědomou volbu mezi dvěma nálepkami.

Podle Barrettové mozek průběžně propojuje informace o těle, situaci a minulých zkušenostech do emoční zkušenosti, která dává v daném kontextu smysl.

Může změna interpretace skutečně změnit emoci?

To je pro každodenní život i koučink mimořádně důležitá otázka.

A máme k ní také experimentální data.

Psycholožka Alison Wood Brooks z Harvard Business School publikovala v roce 2014 studii Get Excited: Reappraising Pre-Performance Anxiety as Excitement.

Zkoumala, zda může být pro lidi před náročným výkonem užitečnější pokusit se uklidnit, nebo přehodnotit vlastní rozrušení jako nadšení.

Účastníci jejích experimentů se ocitali například před veřejným vystoupením, zpěvem karaoke nebo řešením matematických úloh.

Mnoho lidí se v podobných situacích snaží především uklidnit.

Brooksová však vycházela z toho, že úzkost i nadšení mohou být spojeny s vysokou mírou aktivace.

Přechod od úzkosti k nadšení proto může být v některých situacích snazší než snaha rychle přejít z výrazného rozrušení do úplného klidu.

Účastníci, kteří své předvýkonové rozrušení přerámovali jako nadšení, vykazovali ve zkoumaných experimentech lepší výkon než ti, kteří se snažili uklidnit.

Pomáhaly i velmi jednoduché instrukce, například vyslovení věty „Jsem nadšený“.

Účastníci zároveň častěji vnímali nadcházející úkol jako příležitost než jako ohrožení.

Výsledky tedy naznačují, že způsob, jakým rozumíme vlastnímu rozrušení, může za určitých okolností ovlivnit naše prožívání i výkon.

Musíme však rozlišovat mezi tím, co studie skutečně ukázala, a širšími závěry.

Neznamená to, že pouhé vyslovení pozitivní věty spolehlivě odstraní úzkost.

Stejně tak z výsledků nemůžeme vyvozovat, že přerámování úzkosti na nadšení bude nejlepší strategií pro každého člověka a každou situaci.

A především: tento experiment sám o sobě nedokazuje teorii konstruovaných emocí Barrettové. Emoční přerámování lze vysvětlovat také jinými psychologickými přístupy.

Přesto přináší cenný praktický poznatek.

Někdy nemusíme nejprve odstranit tělesné rozrušení. Může být užitečné změnit způsob, jakým mu rozumíme a jak s ním pracujeme.

Emoce nejsou jen pojmenované tělesné reakce

Tady je potřeba předejít jednomu nedorozumění.

Teorii Barrettové bychom mohli snadno zjednodušit na představu, že tělo nejprve zareaguje a mozek potom rozhodne, zda jde o strach, nebo nadšení.

Jenže takto jednoduchý model Barrettová nenavrhuje.

Podle její teorie se mozek na regulaci těla aktivně podílí ještě předtím, než se určitá situace plně rozvine.

Předvídá možné nároky, koordinuje fyziologické změny a současně vytváří význam situace.

Emoce tak není pouze dodatečným vysvětlením již dokončené tělesné reakce.

Je součástí průběžného procesu, který propojuje tělesnou regulaci, předpovídání, vnímání a jednání.

Zároveň je důležité nepřeceňovat možnosti vědomé kontroly.

Pokud jsou emoce ovlivňovány předchozími zkušenostmi a naučenými koncepty, neznamená to, že si je můžeme libovolně vybírat.

Nemůžeme se vždy rozhodnout, že místo strachu budeme cítit radost.

Mnohé emoční procesy probíhají automaticky a ovlivňují je také okolnosti, které nejsme schopni bezprostředně změnit.

Navíc stále existují vědecké spory o tom, jak přesně emoce vznikají a jakou roli při jejich vzniku hrají evolučně vzniklé afektivní a obranné mechanismy.

Teorie konstruovaných emocí je vlivným a vědecky propracovaným modelem, nikoli definitivním vysvětlením, na kterém se shodují všichni badatelé.

Pro náš každodenní život je však užitečná mimo jiné tím, že připomíná proměnlivost emočního prožívání.

Můžeme se učit přesněji rozpoznávat vlastní stavy, získávat nové zkušenosti a rozšiřovat způsoby, jak na situace reagujeme.

Nejde o okamžité přepsání emocí.

Jde o postupné rozšiřování možností.

Co z toho vyplývá pro koučink a sportovní výkon?

Vraťme se naposledy na startovní čáru maratonu.

Představme si, že Tomáš přijde za sportovním koučem a řekne:

„Jsem strašně nervózní. Potřebuju se toho zbavit.“

Kouč by mu mohl pomoci uklidnit se.

To může být v některých situacích užitečné.

Ale může také nejprve prozkoumat, jak Tomáš svému prožívání rozumí.

Například otázkami:

• „Co pro vás znamená, že jste před startem takto nabuzený?“
• „Čeho konkrétně se obáváte?“
• „Kdy jste podobné rozrušení zažil a pomohlo vám k dobrému výkonu?“
• „Může být část vašeho rozrušení také očekáváním něčeho, na co jste se dlouho připravoval?“
• „Co by vám teď pomohlo připravit se na závod?“

Cílem není Tomáše přesvědčit, že žádný strach necítí.

Stejně tak by kouč neměl automaticky předpokládat, že každou nervozitu je nejlepší přerámovat na nadšení.

Může však Tomášovi pomoci rozpoznat, co skutečně prožívá, jaký význam svému rozrušení přikládá a jaké možnosti má.

Podobný postup může být užitečný před důležitým jednáním, veřejným vystoupením nebo náročnou pracovní situací.

A nemusí jít pouze o úzkost.

Člověk může svůj stav automaticky označovat jako hněv, přestože při bližším zkoumání rozpozná především zklamání, frustraci nebo pocit bezmoci.

První emoční označení tedy nemusíme vždy považovat za definitivní vysvětlení vlastního prožívání.

Co bychom si z toho měli odnést?

Lisa Feldman Barrettová nás vybízí, abychom přehodnotili představu, že každá emoce je předem připraveným biologickým programem, který mozek za určitých okolností jednoduše spustí.

Podle její teorie vznikají emoční zkušenosti prostřednictvím komplexních procesů zahrnujících tělesnou regulaci, předpovědi, kontext a naučené koncepty.

Podobné tělesné signály proto mohou být součástí různých emocí.

A způsob, jakým rozumíme vlastnímu prožívání, může někdy ovlivnit také naše další jednání.

To ovšem neznamená, že všechny emoce lze vědomě ovládat nebo že existuje jediný správný způsob jejich interpretace.

Naše emoce jsou skutečné. Ale jejich význam, naše porozumění jim a způsoby, jak na ně reagujeme, nejsou neměnné.

Jak dobře vlastně rozumíme tomu, co cítíme?

Na začátku kapitoly jsme si představili dva běžce.

Jeden svůj stav označil jako strach, druhý jako nadšení.

V každodenním životě ale často nedokážeme vlastní prožívání rozlišovat ani takto přesně.

Říkáme jednoduše:

„Jsem ve stresu.“

„Je mi nějak divně.“

„Jsem naštvaný.“

Jenže za těmito slovy se mohou skrývat velmi odlišné zkušenosti.

Může jít o frustraci, nejistotu, vyčerpání, zklamání, bezmoc nebo obavy ze selhání.

A pokud tyto stavy nerozlišujeme, jak dobře dokážeme pochopit, co vlastně potřebujeme?

Právě zde se dostáváme k dalšímu zajímavému tématu výzkumu Lisy Feldman Barrettové: emoční granularitě, tedy schopnosti rozlišovat vlastní emoční zkušenosti s větší přesností.

Možná totiž není důležité pouze to, jak intenzivně emoce prožíváme.

Možná záleží také na tom, jak přesně jim dokážeme porozumět.

5. Jsem ve stresu. Ale co to vlastně znamená?

Klient, který byl pořád ve stresu

„Poslední dobou jsem pořád ve stresu.“

Michal, čtyřicetiletý manažer, sedí naproti svému kouči. Poslední měsíce se mu v práci příliš nedaří. Má pocit, že toho na něj začíná být moc.

„Co vás nejvíc stresuje?“ zeptá se kouč.

„Vlastně všechno. Práce, lidi, termíny. Neustále něco řeším.“

„Můžete mi popsat nějakou konkrétní situaci z posledních dnů?“

Michal chvíli přemýšlí.

„Včera jsme měli poradu. Představil jsem návrh nového projektu a můj nadřízený ho před ostatními dost kritizoval. To mě opravdu vystresovalo.“

„Co přesně jste v tu chvíli prožíval?“

„No, stres.“

„Rozumím. Ale kdybychom slovo stres na chvíli odložili, co by tam ještě bylo?“

Michal se zarazí.

„Asi jsem byl naštvaný.“

„Co vás rozzlobilo?“

„Že mě kritizoval před celým týmem. Mohl mi to říct mezi čtyřma očima.“

„A co pro vás bylo na té situaci nejtěžší?“

„Věnoval jsem tomu projektu spoustu práce a on vůbec neocenil, co jsme udělali.“

Michal se na chvíli odmlčí.

„Vlastně jsem od něj čekal podporu. Takže jsem byl asi i dost zklamaný.“

Kouč mu dá prostor pokračovat.

„A ještě něco. Za dva měsíce se rozhoduje o mém povýšení. Bojím se, že tahle kritika může ovlivnit moje šance.“

„Když se na tu situaci podíváte teď, jak byste popsal to, co prožíváte?“

Michal se pousměje.

„Už bych asi neřekl jen stres. Jsem naštvaný kvůli způsobu kritiky, zklamaný, protože mě nepodpořil, a mám obavy o povýšení. A taky jsem poslední dobou strašně unavený.“

Během několika minut se jeho pracovní situace nijak nezměnila.

Nadřízený ho stále kritizoval před týmem. Povýšení zůstává nejisté. Projekt má pořád své problémy.

Změnilo se však něco jiného.

Michal začíná přesněji rozlišovat jednotlivé části svého prožívání.

A s tím se otevírají nové možnosti jednání.

Pokud ho rozhořčil způsob kritiky, může s nadřízeným probrat vzájemnou komunikaci.

Pokud ho zklamala absence podpory, může si vyjasnit očekávání.

Pokud se obává o povýšení, může zjistit, podle jakých kritérií o něm bude rozhodnuto.

A pokud je dlouhodobě vyčerpaný, možná potřebuje změnit také způsob, jakým pracuje.

Jedno neurčité slovo — stres — se postupně proměnilo v několik konkrétních zkušeností, z nichž každá může vyžadovat trochu jiný přístup.

Příběh je ilustrativní. Podobný rozhovor nemusí vždy vést k jednoznačnému rozlišení emocí ani automaticky ke změně chování.

Jeden pojem pro mnoho různých zkušeností

Slovo „stres“ používáme velmi často.

Jsme ve stresu, když nestíháme termín. Když nás někdo kritizuje. Když máme důležité vystoupení. Když čekáme na výsledky lékařského vyšetření. Nebo když máme pocit, že nám život přerůstá přes hlavu.

Jenže co mají všechny tyto situace společného?

Stres není jedna konkrétní emoce.

Jde o širší proces zahrnující psychologické a fyziologické reakce na zátěž, ohrožení nebo nároky, které musí organismus zvládat.

Někdy může být spojen s reálným nebezpečím. Jindy s očekáváním budoucího problému, nejistotou nebo pocitem, že naše možnosti nestačí požadavkům situace.

Stresovou reakci přitom mohou doprovázet různé emoce.

Někdy máme strach.

Jindy jsme frustrovaní.

Můžeme cítit rozhořčení, zklamání, stud nebo bezmoc.

A někdy jsme především vyčerpaní.

Pokud všechny tyto zkušenosti označujeme jediným slovem, můžeme přehlížet důležité rozdíly.

Připomíná to situaci, kdy bychom každou bolest v těle popisovali pouze slovy „něco mě bolí“.

Taková informace může být pravdivá, ale sama o sobě nám toho příliš neříká.

Bolest hlavy, svalová únava a bolest zubu jsou odlišné zkušenosti. Jejich přesnější rozlišení nám pomáhá uvažovat o možných příčinách a vhodném postupu.

U emočního prožívání může být přesnější rozlišování podobně užitečné.

Abychom pochopili proč, potřebujeme nejprve vyjasnit několik pojmů.

Emoce a pocity: Je to vlastně totéž?

V běžné řeči používáme slova emoce a pocity téměř zaměnitelně.

Říkáme, že cítíme strach, máme nepříjemný pocit nebo prožíváme radost.

V psychologii a neurovědě však mohou mít tyto pojmy odlišný význam.

Problém je v tom, že ani mezi vědci neexistuje jediná všeobecně přijímaná definice emocí a pocitů.

To dobře ilustrují dva významní neurovědci, jejichž práci jsme už v článku zmínili.

Antonio Damasio: Emoce a jejich subjektivní prožívání

Portugalsko-americký neurovědec Antonio Damasio rozlišuje mezi emočními procesy a jejich subjektivním prožíváním.

V jeho pojetí zahrnují emoce komplexní soubory nervových a tělesných reakcí, které se podílejí na regulaci organismu a jeho jednání.

Pocity (feelings) pak představují mentální zkušenost, která souvisí s reprezentací tělesných stavů a změn.

Představte si, že se blíží důležité pracovní jednání.

Začnete rychleji dýchat, zvýší se vám tep a napnou se svaly.

Tyto změny mohou být součástí širší emoční reakce.

To, jak svůj tělesný stav subjektivně prožíváte — například jako neklid, napětí nebo strach — souvisí s tím, co Damasio označuje jako pocity.

V jeho modelu tedy emoce a vědomý pocit nejsou zcela totožné.

Damasio přitom upozorňuje, že ne všechny pocity jsou pocity konkrétních emocí. Můžeme například pociťovat hlad, bolest nebo únavu.

Jeho přístup podrobně představuje mimo jiné kniha The Feeling of What Happens a práce věnované vztahu emocí, těla a vědomí.

Lisa Feldman Barrett: Emoce nejsou jen dodatečným pojmenováním pocitu

Barrettová vychází z odlišného teoretického rámce.

Jak jsme si vysvětlili v předchozí kapitole, zdůrazňuje význam afektivního prožívání, interocepce, predikcí a naučených emočních konceptů.

Podle její teorie se na vzniku konkrétní emoční zkušenosti společně podílejí tělesná regulace, předchozí zkušenosti a kontext situace.

Emoce proto není pouze slovní nálepka, kterou mozek dodatečně přidá k již hotové tělesné reakci.

Konkrétní emoční zkušenost vzniká jako součást komplexního procesu, který zahrnuje také kategorizaci a interpretaci.

Oba autoři přikládají mimořádný význam tělu.

Liší se však v tom, jak přesně vysvětlují vztah mezi fyziologickými reakcemi, subjektivním prožíváním a konkrétními emocemi.

Nemusíme nyní rozhodovat, který z těchto modelů je správný.

Pro naše téma je užitečné hlavně to, že nás oba upozorňují na rozdíly mezi jednotlivými složkami prožívání.

Můžeme si například všimnout:

• Tělesného pocitu: „Svírá se mi žaludek.“
• Afektivního prožívání: „Je mi nepříjemně a jsem rozrušený.“
• Konkrétní emoce: „Obávám se, že selžu.“
• Interpretace situace: „Můj nadřízený mi nedůvěřuje.“

Toto rozlišení je pouze orientační. Nejde o čtyři nezávislé fáze, které by v mozku vždy probíhaly v uvedeném pořadí.

Procesy se překrývají a navzájem ovlivňují.

Přesto nám takové rozlišení pomáhá uvědomit si něco důležitého.

Nepříjemný tělesný pocit, konkrétní emoce a naše vysvětlení okolní situace nejsou automaticky jedna a tatáž věc.

A co nálada?

Do našeho prožívání vstupuje ještě jeden důležitý pojem: nálada.

Emoce bývají často spojeny s konkrétní situací nebo událostí.

Můžeme se zlobit na kolegu, obávat se zkoušky nebo se radovat z úspěchu.

Nálada je naproti tomu zpravidla déletrvající a méně konkrétně zaměřené afektivní naladění.

Můžeme například celý den prožívat podrážděnost, aniž přesně víme proč.

A v takovém rozpoložení nás může mnohem snáze rozčílit drobná nepříjemnost.

Stejnou situaci bychom při lepším naladění možná přešli bez většího povšimnutí.

Hranice mezi emocí a náladou však není ostrá. Závisí také na konkrétní teorii, délce trvání, intenzitě a vztahu prožitku k určité události.

Pro naši diskusi stačí jedno praktické zjištění:

Ne každý nepříjemný stav je konkrétní emoce a ne každý pocit nám poskytuje jednoznačnou informaci o své příčině.

Emoční granularita: Proč záleží na tom, jak přesně rozlišujeme vlastní emoce

Tím se dostáváme k jednomu z nejzajímavějších témat výzkumu Lisy Feldman Barrettové.

Označuje se jako emoční granularita (emotional granularity), případně emoční diferenciace (emotion differentiation).

Zjednodušeně řečeno jde o schopnost rozlišovat vlastní emoční zkušenosti s větší přesností a jemností.

Člověk s nižší emoční granularitou může velmi odlišné nepříjemné situace popisovat podobně:

„Je mi špatně.“

„Jsem naštvaný.“

„Mám stres.“

Naproti tomu člověk s vyšší granularitou může rozlišovat mezi frustrací, zklamáním, rozhořčením, bezmocí, úzkostí nebo lítostí.

Neznamená to nutně, že prožívá více emocí.

Znamená to, že své zkušenosti dokáže jemněji odlišovat.

Důležité je ovšem nezaměňovat emoční granularitu s pouhou znalostí velkého množství emočních slov.

Člověk může znát desítky názvů emocí, ale přesto mít obtíže s rozlišováním vlastního aktuálního prožívání.

A naopak může své zkušenosti dobře rozlišovat, aniž používá zvlášť odborný slovník.

Ve výzkumu se granularita často zkoumá prostřednictvím opakovaného zaznamenávání emocí v každodenním životě. Výzkumníci potom sledují, nakolik člověk hodnotí různé emoce jako odlišné zkušenosti, nebo zda je prožívá a popisuje velmi podobně.

Nejde tedy pouze o jednorázový test emoční slovní zásoby.

Co o emoční granularitě skutečně víme?

V roce 2015 publikovali Todd Kashdan, Lisa Feldman Barrettová a Patrick McKnight přehledovou práci Unpacking Emotion Differentiation: Transforming Unpleasant Experience by Perceiving Distinctions in Negativity.

Autoři shrnuli výzkumy naznačující, že lidé, kteří dokážou své nepříjemné emoční zkušenosti jemněji rozlišovat, mohou za určitých okolností lépe regulovat své jednání.

V některých studiích byla vyšší emoční diferenciace spojena například s nižší tendencí reagovat na výraznou zátěž agresivitou, nadměrným pitím alkoholu nebo jinými rizikovými způsoby zvládání.

To vedlo k zajímavé hypotéze.

Pokud dokážeme přesněji rozlišit, co prožíváme, může se nám otevřít více možností, jak na situaci reagovat.

Neurčité „je mi hrozně“ nám totiž poskytuje méně konkrétních vodítek než například:

„Jsem zklamaný, protože jsem očekával podporu, kterou jsem nedostal.“

„Obávám se, že přijdu o příležitost k povýšení.“

„Jsem rozhořčený způsobem, jakým se mnou nadřízený jednal.“

Každá z těchto formulací může nasměrovat naši pozornost k jiné otázce.

Ale jak silné jsou pro tento přístup vědecké důkazy?

V roce 2025 publikovali Bella Ozomaro a kolegové v Journal of Psychiatric Research rozsáhlejší přehled Emotional Granularity in Health and Psychopathology: A Scoping Review.

Autoři identifikovali 98 odborných publikací zabývajících se emoční granularitou a jejími souvislostmi s psychickým fungováním.

Celkově nacházeli souvislosti mezi vyšší emoční granularitou a řadou příznivějších ukazatelů psychického zdraví a fungování.

Zároveň však existují důležité metodologické otázky.

Výzkumníci nepoužívají vždy stejné definice ani stejné postupy měření granularity.

Na tyto problémy upozornili již Thompsonová, Springstein a Boden (2021) v práci Gaining Clarity About Emotion Differentiation.

Je také důležité rozlišovat mezi korelací a příčinou.

Pokud mají lidé s vyšší granularitou v některých studiích příznivější výsledky, neznamená to automaticky, že právě granularita tyto výsledky způsobila.

Může být součástí širšího souboru schopností a okolností, které ovlivňují emoční regulaci.

Výzkum tedy podporuje význam emoční granularity, ale zatím nedokazuje, že pouhé naučení přesněji pojmenovávat emoce automaticky zlepšuje psychické zdraví nebo schopnost zvládat stres.

Pro naši diskusi je to důležité rozlišení.

Emoční granularita představuje slibnou oblast výzkumu i praktické práce s vlastním prožíváním.

Není však univerzálním receptem na emoční regulaci.

Když přesnější porozumění otevře nové možnosti

Vraťme se k Michalovi.

Na začátku koučovacího rozhovoru označoval celou svou situaci slovem „stres“.

Jenže jeho prožívání mělo několik různých součástí.

Pociťoval rozhořčení nad způsobem kritiky.

Byl zklamaný nedostatkem podpory.

Obával se o budoucí povýšení.

A současně byl dlouhodobě unavený.

Přesnější rozlišení těchto zkušeností mu umožnilo podívat se na situaci z několika perspektiv.

Nemusel už hledat jediné řešení pro všechno.

Mohl začít zkoumat konkrétní možnosti.

Například otevřeně promluvit s nadřízeným o způsobu poskytování zpětné vazby.

Vyjasnit si jeho očekávání.

Zjistit, jakým způsobem bude rozhodováno o povýšení.

Nebo změnit organizaci vlastní práce a vytvořit více prostoru pro regeneraci.

Z toho ovšem nevyplývá, že každá emoce má jednoznačný význam nebo jedinou správnou reakci.

Hněv například nemusí vždy znamenat, že musíme zahájit konflikt.

Strach nemusí vždy znamenat, že je potřeba situaci opustit.

A zklamání nemusí vždy dokazovat, že se k nám druhý člověk zachoval nespravedlivě.

Emoce nám mohou pomáhat rozpoznávat, na čem nám záleží. Samy o sobě však nepředstavují neomylný návod k jednání.

Právě proto je užitečné spojovat přesnější porozumění vlastnímu prožívání také s ověřováním skutečností a vědomým rozhodováním.

Proč nemusí stačit říct člověku, aby se uklidnil

Představte si, že vám někdo řekne:

„Jsem strašně naštvaný.“

Naše automatická reakce může být:

„Tak se uklidni.“

Jenže co když za jeho hněvem stojí především pocit bezmoci?

Možná se opakovaně pokoušel upozornit na problém, který nikdo neřeší.

Pokud se zaměříme pouze na snížení emoční intenzity, můžeme přehlédnout to, co člověk považuje za skutečný problém.

Jindy může být za podobným výrokem zklamání, nejistota nebo dlouhodobá únava.

Samotné zklidnění přitom není špatnou strategií.

V některých situacích je dokonce velmi důležité.

Přesnější porozumění prožitku však může pomoci rozhodnout, zda potřebujeme především odpočinek, rozhovor, nové informace, změnu pracovních podmínek nebo něco jiného.

A někdy zjistíme, že se v nás odehrává několik různých emocí současně.

To je zcela běžné.

Naše prožívání nemusí mít vždy jediný správný název.

Můžeme se naučit lépe rozlišovat vlastní emoce?

Výzkum naznačuje, že emoční koncepty a způsoby rozlišování prožitků nejsou zcela neměnné.

Rozvíjejí se prostřednictvím zkušeností, jazyka a sociálního prostředí.

To vytváří prostor pro učení.

Neznamená to však, že bychom si měli osvojit desítky složitých názvů emocí nebo své prožívání neustále analyzovat.

Užitečnější může být jednoduchý postup: zastavit se u konkrétní situace a prozkoumat několik odlišných vrstev vlastní zkušenosti.

Představme si například člověka, který po pracovní poradě řekne:

„Jsem naštvaný na kolegu.“

Můžeme si postupně položit několik otázek.

Co se skutečně stalo?

Kolega na poradě nepodpořil můj návrh.

Co jsem při tom prožíval?

Napětí, nepříjemný pocit, možná rozhořčení a zklamání.

Co jsem od situace očekával?

Myslel jsem, že kolega můj návrh podpoří, protože jsme ho předem společně probírali.

Jaká další vysvětlení mohou existovat?

Možná změnil názor. Možná měl jiné informace. Možná se obával reakce ostatních.

Co z toho pro mě vyplývá?

Mohu se ho zeptat, jak situaci vnímal a co ho vedlo k jeho reakci.

Taková reflexe není důkazem, že jsme objevili skutečnou příčinu vlastního prožívání.

Může nám však pomoci formulovat přesnější hypotézy a rozhodnout se, co potřebujeme zjistit.

Co z toho vyplývá pro koučink?

Schopnost přesnějšího rozlišování emocí má pro profesionální koučink zajímavé praktické důsledky.

Kouč se totiž pravidelně setkává s klienty, kteří své prožívání popisují velmi obecně.

„Jsem ve stresu.“

„Jsem demotivovaný.“

„Jsem naštvaný.“

„Necítím se dobře.“

Někdy je takový popis dostačující.

Jindy může být užitečné prozkoumat ho podrobněji.

Kouč může například položit otázky:

• „Co přesně teď prožíváte?“
• „Jak byste tento stav popsal, kdybyste nepoužil slovo stres?“
• „Která část situace ve vás vyvolává nejsilnější reakci?“
• „Co je pro vás na této situaci nejdůležitější?“
• „Co se vám při bližším zkoumání vyjasňuje?“
• „Jaké možnosti jednání se vám nyní otevírají?“

Zvlášť důležité je, aby kouč klientovi konkrétní emoce nepodsouval.

Například otázka:

„Nejste spíš zklamaný než naštvaný?“

může klientovi nabídnout novou perspektivu, ale současně ho může nevhodně ovlivnit.

Vhodnější bývá nejprve otevřeně zkoumat klientova vlastní slova a významy.

Podobně bychom neměli automaticky předpokládat, že kouč dokáže přesněji rozpoznat klientovy emoce než klient sám.

A někdy je potřeba přijmout také odpověď:

„Nevím, co vlastně cítím.“

Ani to není selhání.

Emoční zkušenosti mohou být smíšené, proměnlivé a obtížně popsatelné.

Cílem koučinku není za každou cenu najít správný název emoce. Cílem může být pomoci klientovi lépe porozumět vlastní zkušenosti a rozšířit možnosti, jak s ní zacházet.

To přirozeně navazuje na kompetence profesionálního koučinku: aktivní naslouchání, podporu uvědomění a následné využití nových poznatků pro další jednání.

Zároveň je důležité nepřekračovat hranice koučovací profese.

Pokud klientovo prožívání souvisí s výraznými psychickými obtížemi, neměl by se kouč pokoušet nahrazovat psychoterapii nebo odbornou zdravotní péči.

Co bychom si z toho měli odnést?

V předchozí kapitole jsme viděli, že podobná tělesná aktivace může doprovázet různé emoční zkušenosti.

Nyní jsme se posunuli o krok dál.

Nezáleží pouze na tom, co prožíváme, ale někdy také na tom, jak přesně dokážeme vlastní zkušenost rozlišovat a chápat.

Slovo „stres“ může být užitečným prvním popisem našeho stavu.

Někdy je však příliš obecné.

Může zahrnovat frustraci, nejistotu, strach, zklamání, bezmoc i vyčerpání.

Přesnější rozlišení těchto zkušeností nemusí automaticky změnit naše emoce.

Může nám ale pomoci lépe porozumět tomu, co prožíváme, co považujeme za důležité a jaké možnosti jednání máme.

Někdy změna nezačíná tím, že se cítíme jinak. Začíná tím, že lépe rozumíme tomu, co vlastně cítíme.

A jak dobře dokážeme rozpoznat emoce druhých?

Dosud jsme se zabývali především tím, jak rozumíme vlastnímu prožívání.

Jenže v každodenním životě se neustále pokoušíme interpretovat také emoce ostatních lidí.

Sledujeme výrazy jejich obličeje, tón hlasu, držení těla a chování.

Někdo se zamračí a my usoudíme, že je naštvaný.

Někdo mlčí a my předpokládáme, že nesouhlasí.

Někdo se usmívá a my máme pocit, že je spokojený.

Ale nakolik jsou tyto odhady spolehlivé?

Pokud se naše vlastní emoční zkušenosti utvářejí ve vztahu ke kontextu, tělesnému stavu a předchozím zkušenostem, můžeme vůbec bezpečně poznat, co prožívá druhý člověk, pouze podle výrazu jeho obličeje?

Právě tuto otázku podrobně zkoumala Lisa Feldman Barrettová se svými kolegy.

A jejich závěry mají důležité důsledky pro všechny, kdo pracují s lidmi — manažery, pedagogy, terapeuty i kouče.

6. Vypadá naštvaně. Ale víme, co skutečně cítí?

Konflikt, který možná vůbec neexistoval

Je pondělí ráno a Martina, vedoucí oddělení ve středně velké firmě, představuje svému týmu nový projekt.

Poslední týdny jeho přípravě věnovala spoustu času. Věří, že navrhované změny zjednoduší práci celého oddělení, a těší se na reakce kolegů.

Většina účastníků porady přikyvuje. Někteří si zapisují poznámky.

Jen Pavel, jeden z nejzkušenějších členů týmu, sedí se založenýma rukama. Má svraštělé čelo, sevřené rty a téměř nemluví.

Martina si ho všimne.

„Zase má problém,“ pomyslí si.

Pavel už v minulosti několikrát kritizoval její návrhy. Martina si proto jeho výraz okamžitě vyloží jako nesouhlas.

Během prezentace se na něj opakovaně dívá. Čím déle Pavel mlčí, tím více ji jeho chování znervózňuje.

„Samozřejmě, někomu se každá změna nemusí líbit,“ poznamená nakonec ostřeji, než původně zamýšlela.

Pavel překvapeně zvedne hlavu.

„To bylo na mě?“

„Jen jsem si všimla, že z toho nejsi zrovna nadšený.“

Pavel chvíli nechápe.

„Vůbec ne. Přemýšlel jsem, jak bychom mohli nový postup propojit s naším současným systémem. Myslím, že by to mohlo fungovat. Jen si potřebuju ujasnit několik technických detailů.“

Martina znejistí.

„Tak proč se celou dobu tak mračíš?“

Pavel se rozesměje.

„Protože takhle vypadám, když se soustředím.“

Najednou je situace úplně jiná.

Pavel nebyl rozzlobený. Neodmítal projekt. A možná ani nepociťoval žádnou zvlášť výraznou emoci.

Jen přemýšlel.

Přesto se mezi ním a Martinou během několika minut začalo vytvářet skutečné napětí.

Martina neudělala chybu v tom, co viděla. Pavel měl skutečně svraštělé čelo a založené ruce. Chyba vznikla až ve významu, který jeho chování přisoudila.

Právě tím se dostáváme k jedné z nejzajímavějších oblastí výzkumu Lisy Feldman Barrettové.

Příběh je ilustrativní. Ukazuje možné nedorozumění, nikoli výsledek konkrétního experimentu.

Opravdu dokážeme číst emoce z lidské tváře?

V populární psychologii se často setkáváme s představou, že lidská tvář funguje jako jakýsi displej našich emocí.

Úsměv znamená radost.

Zamračené obočí znamená hněv.

Rozšířené oči znamenají strach.

Sklopené koutky úst znamenají smutek.

Tato představa má dlouhou historii.

Už Charles Darwin se v roce 1872 zabýval výrazem emocí u lidí a zvířat. Později psycholog Paul Ekman významně rozvinul výzkum výrazů základních emocí, včetně mezikulturních podobností.

V některých klasických teoriích se předpokládá, že jednotlivé emoce mají relativně charakteristické výrazy obličeje, podle kterých je dokážeme rozpoznávat.

Na první pohled je to přesvědčivé.

Když vidíme někoho plakat, často usoudíme, že je smutný. Když se usmívá, předpokládáme, že je šťastný.

A v mnoha situacích nám podobné odhady skutečně pomáhají orientovat se v mezilidských vztazích.

Jenže jak spolehlivé jsou?

Můžeme z výrazu obličeje poznat, co člověk skutečně prožívá, nebo pouze odhadujeme nejpravděpodobnější vysvětlení jeho chování?

Co ukázal výzkum Barrett

V roce 2019 publikovala Lisa Feldman Barrettová společně s Ralphem Adolphsem, Stacy Marsellou, Aleixem Martinezem a Sethem Pollakem rozsáhlou přehledovou práci Emotional Expressions Reconsidered: Challenges to Inferring Emotion From Human Facial Movements.

Autoři se zabývali otázkou, nakolik lze z pohybů obličejových svalů spolehlivě usuzovat na konkrétní emoční stavy.

Prozkoumali rozsáhlou literaturu zahrnující experimentální psychologii, výzkum mimiky, mezikulturní studie i vývojové poznatky.

Jejich závěr byl důležitý.

Určité výrazy obličeje se skutečně mohou vyskytovat častěji v souvislosti s určitými emocemi.

Lidé se například někdy usmívají při radosti a mračí při hněvu.

Mezi konkrétní emocí a určitým výrazem obličeje však neexistuje natolik jednoznačný a univerzální vztah, abychom z výrazu mohli spolehlivě určit vnitřní stav člověka.

Problém má dvě stránky.

Za prvé, stejná emoce se může projevovat různě.

Člověk, který prožívá hněv, může zvýšit hlas, mlčet, plakat nebo se snažit zachovat klid. Nemusí mít typicky zamračený výraz.

Za druhé, stejný výraz může mít různé příčiny.

Úsměv může doprovázet radost, nervozitu, zdvořilost nebo snahu zmírnit napětí.

Člověk se může mračit, protože se zlobí, ale také proto, že se soustředí, něco ho bolí nebo špatně vidí.

A někdo, kdo prožívá intenzivní emoce, nemusí mít na tváři žádný nápadný výraz.

To neznamená, že mimika je bezvýznamná.

Lidská tvář poskytuje užitečné informace o našem chování a někdy také o emočním stavu.

Není však spolehlivým slovníkem, ze kterého bychom mohli automaticky odečítat, co druhý člověk cítí.

Experiment: Stejný výraz, jiná emoce

Jak významnou roli hraje kontext?

Touto otázkou se zabýval psycholog Hillel Aviezer se svými kolegy.

V roce 2008 publikovali v časopise Psychological Science studii Angry, Disgusted, or Afraid? Studies on the Malleability of Emotion Perception.

Výzkumníci zkoumali, jak lidé interpretují výrazy obličeje, pokud jsou zasazeny do různých emočně významných situací.

Používali mimo jiné obrázky, na kterých byla stejná konfigurace obličejových svalů kombinována s odlišným tělesným a situačním kontextem.

A výsledky byly pozoruhodné.

Účastníci přisuzovali stejnému výrazu obličeje výrazně odlišné emoční významy podle kontextu, ve kterém ho viděli.

Například výraz obvykle spojovaný se znechucením mohl být v jiném kontextu interpretován jako hněv.

Výzkumníci navíc sledovali pohyby očí účastníků.

Zjistili, že kontext ovlivňoval způsob vizuálního zpracování obličeje velmi brzy, už při prvních pohledech na tvář.

To je důležité.

Nešlo pouze o to, že lidé nejprve přesně rozpoznali výraz a potom si jeho význam vědomě rozmysleli.

Kontext mohl ovlivňovat samotný proces vnímání výrazu.

Připomíná to Adelsonovu šachovnici ze druhé kapitoly.

Tam okolní prostředí ovlivňovalo vnímanou světlost dvou políček.

Zde okolní situace ovlivňuje, jaký emoční význam přisuzujeme stejné tváři.

Nejde samozřejmě o totožné experimenty ani o důkaz, že oba jevy fungují stejným nervovým mechanismem.

Ukazují však společnou vlastnost našeho vnímání.

Význam toho, co vidíme, závisí také na kontextu, ve kterém to vidíme.

Proč jsme si svými úsudky tak jistí?

Vraťme se k Martině a Pavlovi.

Martina viděla skutečné znaky Pavlova chování.

Svraštělé čelo.

Založené ruce.

Mlčení.

Z těchto pozorování však vytvořila mnohem širší závěr:

„Pavel je naštvaný a nesouhlasí s mým návrhem.“

Její interpretaci pravděpodobně ovlivnily předchozí zkušenosti.

Pavel v minulosti několikrát její návrhy kritizoval. Martina proto jeho současné chování interpretovala podobně.

Možná navíc věnovala větší pozornost tomu, co s jejím očekáváním souhlasilo.

Všimla si zamračeného výrazu.

Mohla však přehlédnout, že Pavel pozorně sleduje prezentaci a přemýšlí o technických souvislostech projektu.

Předchozí zkušenosti samozřejmě nemusejí být zavádějící.

Často nám pomáhají správně odhadnout, jak se druzí lidé zachovají.

Problém vzniká tehdy, když zaměníme svůj odhad za jistotu.

To, že v něčím obličeji vidíme hněv, ještě neznamená, že ho daný člověk skutečně prožívá.

A právě naše jistota může být někdy zdrojem nedorozumění.

Když chybná interpretace začne ovlivňovat vztah

Na příběhu Martiny a Pavla je zajímavé ještě něco.

Martina nejenže přisoudila Pavlovu chování nesprávný význam.

Začala podle své interpretace také jednat.

Změnila tón hlasu a pronesla podrážděnou poznámku o lidech, kterým se každá změna nelíbí.

Pavel mohl její reakci pochopit jako nespravedlivé obvinění.

A původní nedorozumění tak mohlo začít vytvářet skutečné napětí.

Zde se dostáváme k dalšímu důležitému rozměru našich očekávání.

Neovlivňují pouze to, jak druhé lidi vnímáme.

Mohou ovlivňovat také to, jak se k nim chováme.

A naše chování pak může měnit jejich reakce.

Tento princip podrobněji rozvineme v následující kapitole, která se bude věnovat sebenaplňujícím se předpovědím.

Zatím si vystačíme s jednoduchým poznatkem:

Neověřený odhad o druhém člověku může ovlivnit naše jednání natolik, že sám začne měnit situaci, kterou se pokoušíme pochopit.

Co to znamená pro leadership?

Manažeři během každodenní práce neustále interpretují chování ostatních.

Kolega mlčí — asi nesouhlasí.

Člen týmu nepokládá otázky — zřejmě všemu rozumí.

Zaměstnanec se usmívá — nejspíš je spokojený.

Někdo se vyhýbá očnímu kontaktu — možná něco skrývá.

Všechna tato vysvětlení mohou být v konkrétní situaci správná.

Žádné však jednoznačně nevyplývá pouze z pozorovaného chování.

Dobrý manažer proto nemusí být člověkem, který dokáže nejrychleji „přečíst“ ostatní.

Může být především člověkem, který dokáže své první interpretace ověřovat, aniž druhé předčasně posuzuje.

Představme si, že Martina místo podrážděné poznámky řekne:

„Pavle, všimla jsem si, že nad tím hodně přemýšlíš. Jak to zatím vidíš?“

Pavel dostane příležitost vysvětlit svůj pohled.

Martina získá nové informace.

A tým se možná dozví něco, co by jinak nezaznělo.

Nejde o to ignorovat neverbální komunikaci.

Jde o to nepovažovat ji za jednoznačný důkaz vnitřního stavu druhého člověka.

A co technologie, které tvrdí, že dokážou rozpoznávat emoce?

Výsledky výzkumu mimiky mají důsledky také pro vývoj umělé inteligence.

Existují systémy, které se pomocí kamer a algoritmů pokoušejí rozpoznávat emoce z výrazů obličeje.

Některé klasifikují pozorované projevy do kategorií, jako jsou radost, hněv, strach nebo smutek.

Jenže zde narážíme na zásadní problém.

Pokud samotný výraz obličeje není spolehlivým a jednoznačným ukazatelem konkrétní emoce, nemůže pouhé zdokonalení algoritmu automaticky odstranit tuto nejistotu.

Systém může poměrně přesně rozpoznat určité pohyby obličejových svalů.

To však ještě neznamená, že správně určil, co člověk prožívá.

Je to rozdíl mezi rozpoznáváním pozorovatelného chování a odvozováním vnitřního emočního stavu.

Zvlášť problematické by bylo používat podobné technologie pro hodnocení uchazečů o zaměstnání, pracovníků nebo studentů.

Tento problém má dnes také právní rozměr.

Evropský AI Act zakazuje používání systémů umělé inteligence určených k odvozování emocí osob v oblasti pracovišť a vzdělávacích institucí, s úzce vymezenými výjimkami pro zdravotní a bezpečnostní účely.

Nejde o všeobecný zákaz všech systémů pracujících s mimikou nebo emocemi. Evropská regulace však odráží významná rizika spojená s takovým využitím umělé inteligence.

Podrobnosti uvádí článek 5 nařízení EU o umělé inteligenci.

Z vědeckého hlediska zůstává podstatná jednoduchá otázka:

Dokáže technologie skutečně poznat, co člověk cítí, nebo pouze rozpoznává vzorce, které jsme se naučili s určitými emocemi spojovat?

Co z toho vyplývá pro koučink?

V koučinku má toto poznání bezprostřední využití.

Kouč během rozhovoru pozoruje klienta.

Všímá si jeho mimiky, změn hlasu, držení těla, pauz nebo náhlého mlčení.

Tyto informace mohou být užitečné.

Zároveň však mohou svádět k předčasným závěrům.

Představme si, že klient během rozhovoru náhle ztichne a sklopí oči.

Kouč si může pomyslet:

„Dotkli jsme se něčeho bolestivého.“

Ale co když klient pouze přemýšlí?

Co když hledá přesnější formulaci?

Nebo se snaží vybavit si konkrétní událost?

Pokud kouč automaticky předpokládá, že klient prožívá smutek nebo úzkost, může rozhovor nechtěně nasměrovat úplně jinam.

Proto je užitečné rozlišovat mezi pozorováním a interpretací.

Místo předčasného závěru může kouč své pozorování nabídnout klientovi k prozkoumání.

Například:

• „Všiml jsem si, že jste na chvíli ztichl. Co se právě odehrává?“
• „Když jste zmínil svého nadřízeného, změnil se vám hlas. Čeho jste si v tu chvíli všiml vy?“
• „Co pro vás tato situace znamená?“
• „Co teď prožíváte?“

Důležité je, aby kouč nepředpokládal, že jeho pozorování musí něco konkrétního znamenat.

Klient může potvrdit, že se ho téma silně dotklo.

Ale také může říct, že se pouze snažil najít správná slova.

A obě odpovědi jsou pro další rozhovor užitečné.

Ještě jeden detail stojí za zmínku.

Ani klientova vlastní odpověď nemusí představovat definitivní vysvětlení všech procesů, které se v něm odehrávají.

Lidé nemají vždy úplný přístup k příčinám svého prožívání.

Přesto je jejich vlastní zkušenost pro koučovací rozhovor základním východiskem, které bychom neměli nahrazovat domněnkami kouče.

Úlohou kouče není odhalovat skryté emoce klienta. Je pomáhat klientovi prozkoumávat jeho vlastní zkušenost.

Méně čtení myšlenek, více zvědavosti

Z této kapitoly vyplývá jednoduchá, ale důležitá zásada.

V každodenních vztazích často jednáme, jako bychom dokázali poměrně přesně poznat, co si druzí lidé myslí a co cítí.

Někdy máme pravdu.

Naše odhady však vznikají z neúplných informací, předchozích zkušeností a očekávání.

Lidská tvář přitom není průhledným oknem do mysli druhého člověka.

Může nám poskytovat důležitá vodítka, ale jejich význam závisí na kontextu.

A často je nejlepší ověřit si ho přímo.

To neznamená, že musíme při každém zamračení vést dlouhý rozhovor o emocích.

Znamená to především nepovažovat své první interpretace za nezpochybnitelná fakta.

Pozorování nám říká, co člověk udělal. Interpretace je náš odhad, co to znamená. A mezi těmito dvěma věcmi je rozdíl, na který bychom neměli zapomínat.

Někdy může jediná otevřená otázka zabránit nedorozumění, které by jinak poškodilo celý vztah.

Mohou naše očekávání skutečně měnit chování ostatních?

Martinin příběh nám ukázal, že chybná interpretace Pavlova výrazu mohla přispět ke vzniku konfliktu, který původně neexistoval.

To nás přivádí k další otázce.

Co když naše očekávání neovlivňují pouze to, jak ostatní lidi vnímáme, ale také to, jak se k nim chováme?

A co když jejich následné reakce naše původní očekávání zdánlivě potvrzují?

Člověk, který očekává odmítnutí, se může začít chovat odtažitě.

Člověk, který předpokládá konflikt, může vstupovat do rozhovoru útočně.

A člověk přesvědčený, že jeho kolegové nejsou schopní samostatně pracovat, jim možná ani nedá příležitost samostatnost projevit.

Někdy tak naše předpovědi nejen ovlivňují způsob, jakým svět interpretujeme. Prostřednictvím našeho jednání mohou přispívat také k tomu, jaký svět kolem sebe vytváříme.

Právě tím se budeme zabývat v následující kapitole.

7. Proč se někdy stane právě to, čeho se nejvíc bojíme

Odmítnutí, které možná nemuselo přijít

Jana nastoupila před několika měsíci do nového týmu.

Je zkušená, svou práci zvládá dobře a na nové pozici se jí docela líbí. Přesto má od začátku nepříjemný pocit, že ji kolegové mezi sebe příliš nepřijali.

Na poradách se moc neprojevuje. Když ostatní diskutují, raději poslouchá. Má obavu, že by její návrhy mohly působit hloupě nebo že by ji někdo mohl kritizovat.

Jednou navrhne drobnou změnu pracovního postupu.

Její kolega Martin odpoví:

„To bychom museli ještě promyslet.“

Nic víc.

Jana si však jeho poznámku okamžitě vyloží jako odmítnutí.

„Věděla jsem, že se jim moje nápady nebudou líbit.“

Příště už raději žádný návrh nepředloží.

Když se kolegové během oběda baví o společném víkendovém výletu, Jana se do rozhovoru nezapojuje. Nechce se vnucovat.

Když ji někdo pozve na kávu, odpoví, že má hodně práce.

Postupně se s ostatními přestává bavit i o běžných věcech.

Kolegové si jejího odstupu všimnou.

„Asi chce mít klid,“ řekne si Martin.

Začnou ji proto méně zapojovat do neformálních rozhovorů. Přestanou ji zvát na společné obědy tak často jako dřív.

Jana si jejich chování vyloží jako další potvrzení svého původního přesvědčení.

„Vidíte? Oni mě mezi sebe opravdu nechtějí.“

Po několika měsících je situace skutečně nepříjemná.

Jana se v týmu cítí osamělá, ostatní s ní komunikují převážně pracovně a vztahy jsou chladné.

Jana se obávala odmítnutí. A právě její snaha vyhnout se odmítnutí mohla přispět k tomu, že se od ní ostatní postupně vzdálili.

Původní očekávání se zdánlivě potvrdilo.

Jenže co když na začátku nebylo správné?

Co když Martin její návrh vůbec neodmítl a kolegové ji ve skutečnosti chtěli mezi sebe přijmout?

Možná se stalo něco pozoruhodného.

Jana se nespletla pouze v tom, jak interpretovala chování druhých.

Její interpretace postupně ovlivnila také její vlastní chování — a tím nakonec i chování ostatních.

Příběh je ilustrativní. Sociální odmítání nemusí být důsledkem našeho očekávání. Někdy lidé skutečně zažívají vylučování, diskriminaci nebo nepřátelské prostředí.

Když se očekávání stane skutečností

V psychologii se podobný proces označuje jako sebenaplňující se předpověď (self-fulfilling prophecy).

Tento pojem významně rozpracoval sociolog Robert K. Merton v roce 1948.

Popsal situaci, ve které původně nesprávné vyhodnocení okolností vyvolá nové chování, které nakonec přispěje k tomu, že se původní představa stane skutečností.

Důležité je, že jednotliví účastníci nemusejí vědomě usilovat o nepříjemný výsledek.

Jana se snaží chránit před odmítnutím.

Kolegové se možná jen snaží respektovat její soukromí.

Přesto může souhra jejich reakcí vést k výsledku, který nikdo z nich původně nezamýšlel.

Naše očekávání tedy někdy nejsou pouze předpovědí toho, co se stane. Mohou se stát jedním z faktorů, které budoucí události ovlivňují.

Experiment: Jak očekávání mění chování druhých

Možná si říkáte, že podobné příběhy známe z každodenního života.

Ale máme experimentální důkazy, že tento mechanismus skutečně existuje?

Ano. A některé pocházejí už ze sedmdesátých let minulého století.

V roce 1977 publikovali psychologové Mark Snyder, Elizabeth Tankeová a Ellen Berscheidová studii Social Perception and Interpersonal Behavior: On the Self-Fulfilling Nature of Social Stereotypes.

V experimentu muži telefonicky hovořili se ženami, které předtím neviděli.

Před rozhovorem dostali fotografii údajné partnerky. Fotografie však byla přiřazena experimentálně a neodpovídala ženě, se kterou skutečně mluvili.

Někteří muži tak očekávali fyzicky atraktivní partnerku, jiní méně atraktivní.

Výzkumníci sledovali, zda toto očekávání ovlivní průběh rozhovoru.

A skutečně zjistili rozdíly.

Muži, kteří předpokládali, že hovoří s atraktivní ženou, se během hovoru chovali odlišně.

Co je ale zajímavější, rozdíly se následně projevily také v chování samotných žen.

Nezávislí hodnotitelé, kteří slyšeli pouze hlas žen, hodnotili jejich projevy odlišně podle toho, jakou představu měli muži, se kterými hovořily.

Ženy přitom nemusely vědět, jakou fotografii muži viděli.

Představa jednoho člověka mohla prostřednictvím jeho jednání vyvolat u druhého člověka reakci, která odpovídala původnímu očekávání.

Samozřejmě nejde o důkaz, že všechny stereotypy automaticky vytvářejí realitu.

Experiment však názorně ukazuje, že očekávání mohou ovlivňovat mezilidské vztahy i bez našeho vědomého záměru.

Experiment: Když způsob vedení pohovoru ovlivní výkon uchazeče

Ještě dříve, v roce 1974, publikovali Carl Word, Mark Zanna a Joel Cooper práci The Nonverbal Mediation of Self-Fulfilling Prophecies in Interracial Interaction.

Výzkum se zabýval rasovými stereotypy při pracovních pohovorech.

V prvním experimentu výzkumníci sledovali chování bílých tazatelů při pohovorech s bělošskými a černošskými uchazeči.

Zjistili, že tazatelé při rozhovorech s černošskými uchazeči vykazovali odlišné neverbální chování, udržovali větší fyzický odstup a pohovory trvaly kratší dobu.

Ve druhém experimentu se pak výzkumníci zaměřili na samotný důsledek takového chování.

Bělošští účastníci tentokrát absolvovali pohovory, při nichž se experimentálně měnil způsob jednání tazatele.

Někteří byli vystaveni vstřícnějšímu stylu, jiní stylu, který odpovídal méně vstřícnému chování pozorovanému v prvním experimentu.

Výsledek?

Účastníci, s nimiž tazatelé jednali méně vstřícně, působili nervózněji a jejich výkon byl hodnocen jako méně úspěšný.

Tento experiment ukazuje, že způsob, jakým s člověkem jedná ten, kdo ho hodnotí, může sám ovlivnit jeho následné chování a výkon.

A tím může vzniknout začarovaný kruh.

Tazatel očekává horší výkon.

Chová se méně vstřícně.

Uchazeč reaguje nervózněji.

Jeho horší projev pak může posílit původní stereotyp.

Někdy tedy nepozorujeme pouze schopnosti nebo vlastnosti druhého člověka. Pozorujeme také jeho reakci na způsob, jakým s ním jednáme.

Aktivní inference: Mozek nejen předvídá, ale také jedná

Vraťme se nyní k prediktivnímu zpracování.

Dosud jsme se zabývali tím, jak mozek vytváří předpovědi a aktualizuje je na základě nových smyslových informací.

Jenže organismus není pasivním pozorovatelem.

Může prostřednictvím vlastního jednání také měnit podmínky, ve kterých se nachází.

Právě tuto souvislost rozpracovává teoretický rámec označovaný jako aktivní inference (active inference), spojovaný především s neurovědcem Karlem Fristonem.

Představte si, že sedíte v místnosti, ve které vám začíná být zima.

Můžete si obléknout svetr, zapnout topení nebo odejít do teplejší místnosti.

Nemusíte tedy pouze pasivně vnímat změny teploty.

Můžete také jednat tak, aby se změnily samotné podmínky, které ovlivňují vaše smyslové a tělesné signály.

Ve formálních modelech aktivní inference jsou vnímání a jednání propojené procesy, jimiž organismus reguluje svůj vztah k prostředí.

Důležitá je však ještě jedna vlastnost tohoto modelu.

Jednání nemusí pouze vytvářet očekávané výsledky. Může nám také umožnit získávat nové informace.

Friston a jeho kolegové se této otázce věnovali například ve studii Active Inference and Epistemic Value (2015).

V tomto modelu může mít jednání nejen bezprostřední praktický přínos, ale také informační hodnotu.

Organismus může volit činnosti, které snižují nejistotu a umožňují lépe poznávat prostředí.

To je důležité rozlišení.

Aktivní inference neznamená, že mozek vždy usiluje o potvrzení svých dosavadních přesvědčení.

V tomto teoretickém rámci může organismus také aktivně vyhledávat informace, které jeho dosavadní předpovědi zpřesní nebo změní.

A právě tato možnost je pro naše další téma mimořádně zajímavá.

Když se očekávání a jednání dostanou do začarovaného kruhu

Vraťme se k Janě.

Její očekávání zní:

„Ostatní mě nepřijmou.“

Když se objeví možnost společenského kontaktu, Jana se stáhne.

Nejde na oběd.

Nepředloží svůj návrh.

Nezapojuje se do rozhovorů.

Takové chování ji může krátkodobě chránit před nepříjemnou zkušeností.

Pokud se nevystaví možné kritice, nemůže být v dané chvíli přímo odmítnuta.

Zároveň však přichází o příležitost zjistit, zda její očekávání skutečně platí.

Nedozví se, jak by kolegové reagovali, kdyby se do rozhovoru zapojila.

A její odstup může navíc postupně ovlivňovat také jejich chování.

Vzniká tak zpětnovazební smyčka, v níž se očekávání, jednání a následné zkušenosti navzájem posilují.

Zde ale musíme zachovat vědeckou opatrnost.

Sebenaplňující se předpovědi jsou empiricky zkoumaným sociálněpsychologickým jevem.

Aktivní inference je širší matematický a neurovědecký rámec, který popisuje vztah mezi předvídáním, vnímáním a jednáním.

Oba přístupy lze zajímavě propojit, ale nelze tvrdit, že výzkum sebenaplňujících se předpovědí přímo dokazuje Fristonovu teorii.

Pro naše téma je podstatná především tato společná myšlenka:

Někdy nedostáváme nové informace proto, že jednáme způsobem, který nám brání je získat.

Proč naše očekávání nejsou všemocná

V literatuře osobního rozvoje se často objevuje tvrzení, že naše přesvědčení vytvářejí naši realitu.

V určitém omezeném smyslu mohou naše očekávání skutečně ovlivňovat události prostřednictvím chování.

To však neznamená, že si pouhou změnou myšlení dokážeme vytvořit libovolnou budoucnost.

Naše jednání je vždy součástí širšího prostředí, ve kterém existují objektivní omezení, nejistota a rozhodnutí druhých lidí.

Pokud nás někdo skutečně odmítá, samotné pozitivní očekávání jeho postoj automaticky nezmění.

Pokud pracujeme v nepřátelském prostředí, nemusí být problém v našich předpovědích, ale ve skutečném chování ostatních.

A pokud se nám něco nepodaří, neznamená to, že jsme si neúspěch sami přivolali.

Také empirický výzkum ukazuje, že sebenaplňující se předpovědi nemusejí být vždy silné.

Psychologové Lee Jussim a Kent Harber ve svém přehledu Teacher Expectations and Self-Fulfilling Prophecies: Knowns and Unknowns, Resolved and Unresolved Controversies (2005) analyzovali desítky let výzkumu očekávání učitelů.

Dospěli k závěru, že sebenaplňující se předpovědi ve školním prostředí skutečně existují, ale jejich účinky bývají zpravidla relativně malé a v čase se nemusí neustále zesilovat.

Navíc očekávání učitelů někdy správně předvídají výsledky žáků prostě proto, že vycházejí z poměrně přesných informací.

U některých stigmatizovaných skupin však mohou být efekty očekávání výraznější.

Z těchto výsledků samozřejmě nelze přímo vyvozovat velikost efektů v pracovních týmech nebo partnerských vztazích.

Připomínají nám ale důležité omezení:

Naše očekávání mohou ovlivňovat budoucnost. Nejsou však jejím jediným ani vždy nejdůležitějším určujícím faktorem.

Co to znamená pro vedení lidí?

Sebenaplňující se předpovědi mohou být významné také pro leadership.

Představme si manažera, který je přesvědčený, že jeden z jeho zaměstnanců není dostatečně samostatný.

Proto mu zadává pouze jednoduché úkoly.

Každý krok kontroluje.

Nedává mu možnost rozhodovat.

Zaměstnanec postupně přestává přicházet s vlastními návrhy a čeká na pokyny.

Manažer pak konstatuje:

„Vidíte? On opravdu není samostatný.“

Jeho závěr může být částečně správný.

Ale možná přehlíží, že vlastní způsob vedení přispívá právě k tomu chování, které kritizuje.

To neznamená, že musí zaměstnanci okamžitě svěřit neomezenou odpovědnost.

Může však přiměřeně změnit způsob delegování, vymezit prostor pro rozhodování a následně pozorovat, co zaměstnanec skutečně dokáže.

Tím se dostáváme k důležitému rozdílu.

Někdy nepotřebujeme nejprve změnit své přesvědčení o druhém člověku. Potřebujeme změnit podmínky, ve kterých může ukázat své skutečné schopnosti.

Co z toho vyplývá pro koučink?

Koučink může klientovi nabídnout prostor ke zkoumání vztahu mezi jeho očekáváním, vlastním jednáním a zkušenostmi, které následně získává.

Klient například říká:

„Nikdo mě nebere vážně.“

Kouč nemusí jeho přesvědčení vyvracet ani potvrzovat.

Může mu však pomoci prozkoumat několik souvisejících otázek:

• „Z čeho usuzujete, že vás ostatní neberou vážně?“
• „Jak se obvykle chováte, když toto očekávání máte?“
• „Jak mohou ostatní vaše chování vnímat?“
• „Co můžete ovlivnit vy a co závisí na druhých?“
• „Co byste potřeboval zjistit, abyste svému očekávání lépe porozuměl?“

Podobné otázky mohou klientovi pomoci uvědomit si, že jeho očekávání a jednání nejsou dvě zcela oddělené věci.

Zároveň je důležité neudělat z klienta automaticky původce problému.

Pokud zažívá skutečné odmítání, šikanu nebo diskriminaci, není správné mu naznačovat, že si situaci vytvořil vlastními očekáváními.

Úlohou kouče je pomoci klientovi rozlišit, co může ovlivnit, co potřebuje ověřit a které okolnosti leží mimo jeho kontrolu.

Co bychom si z toho měli odnést?

V předchozích kapitolách jsme si ukázali, že naše očekávání ovlivňují vnímání, interpretaci situací a emoční prožívání.

Nyní jsme k tomu přidali další důležitý rozměr.

Očekávání mohou ovlivňovat také naše jednání.

A prostřednictvím jednání můžeme měnit prostředí, ze kterého následně získáváme nové informace.

Nejsme tedy jen pasivními pozorovateli světa kolem sebe.

Jsme také jeho aktivními účastníky.

To však neznamená, že máme budoucnost plně pod kontrolou.

Znamená to pouze, že naše předpovědi, rozhodnutí a chování mohou být součástí řetězce událostí, který ovlivňuje naši další zkušenost.

Některá očekávání nás chrání. Jiná nás mohou omezovat. A některá mohou prostřednictvím našeho jednání přispívat právě k výsledkům, kterých se nejvíce obáváme.

Jak změnit očekávání, které nás dlouhodobě omezuje?

Jana by možná mohla zjistit, že její kolegové nejsou tak odmítaví, jak předpokládala.

Jenže co když se podobné očekávání vytvářelo mnoho let?

Co když se člověk v určitých situacích automaticky obává neúspěchu nebo odmítnutí, přestože rozumově ví, že jeho obavy nemusí být oprávněné?

A co když samotné vysvětlení nebo pozitivnější myšlení nestačí?

Možná pak potřebujeme něco jiného: novou zkušenost, která našemu mozku poskytne důvod očekávat jiný výsledek.

Právě tomu se budeme věnovat v následující kapitole.

8. Jak změnit předpověď, které jsme dlouho věřili

„Já prostě neumím mluvit před lidmi.“

Kateřina je zkušená odbornice. Ve své práci se dobře orientuje, kolegové se na ni pravidelně obracejí s žádostí o radu a její nadřízený si jí váží.

Přesto má jeden problém.

Nedokáže vystupovat před větší skupinou lidí.

Když má prezentovat výsledky své práce na poradě, začne být nervózní už několik dní předem.

Představuje si, jak se zakoktá, zapomene, co chtěla říct, nebo nedokáže odpovědět na otázku.

V den prezentace jí rychleji bije srdce, potí se jí ruce a má sevřený žaludek.

„Vidíš?“ říká si. „Zase jsem nervózní. Já na to prostě nemám.“

Její první nepříjemná zkušenost s veřejným vystupováním přitom sahá až na vysokou školu.

Během jednoho semináře se při prezentaci ztratila v poznámkách. Několik spolužáků se začalo smát a vyučující ji netrpělivě přerušil.

Kateřina si z této události odnesla silné přesvědčení:

„Když mluvím před lidmi, dříve nebo později se ztrapním.“

Od té doby se snaží podobným situacím vyhýbat.

Když má její tým prezentovat projekt, nabídne se, že připraví podklady, ale vystoupení přenechá někomu jinému.

Pokud už mluvit musí, naučí se text téměř nazpaměť a co nejrychleji ho odříká.

A po každém vystoupení si vybavuje především chyby.

Jednou za ní přijde nadřízený s nabídkou, aby představila výsledky projektu na interní konferenci.

Kateřina okamžitě odmítne.

„Já na veřejné vystupování opravdu nejsem.“

Nadřízený se podiví.

„Ale ty o tom projektu víš víc než kdokoliv jiný.“

„To možná ano,“ odpoví Kateřina. „Jenže jakmile mám mluvit před lidmi, všechno pokazím.“

Nakonec se rozhodne téma otevřít během koučovacího rozhovoru.

Kouč se jí zeptá:

„Co přesně očekáváte, že se při vystoupení stane?“

„Ztratím nit. Budu nervózní. Lidé poznají, že tam nepatřím.“

„A co z toho je pro vás nejhorší?“

Kateřina chvíli přemýšlí.

„Že si budou myslet, že nejsem kompetentní.“

„Podle čeho byste poznala, že si to skutečně myslí?“

„Asi podle toho, jak by reagovali.“

„A měla jste v poslední době příležitost to zjistit?“

Kateřina zavrtí hlavou.

„Vlastně ne. Většinou se tomu vyhnu.“

Po chvíli dodá:

„Možná bych to mohla zkusit nejdřív před několika kolegy, které dobře znám.“

První zkušenost: Pět minut před třemi kolegy

Kateřina se rozhodne, že na příští týmové poradě krátce představí jednu část projektu.

Pouhých pět minut. Před třemi lidmi, které dobře zná.

Před poradou si sama zformuluje, co očekává:

„Určitě se zakoktám a ostatní poznají, jak jsem nervózní. Budu působit neprofesionálně.“

Během prezentace se skutečně několikrát zarazí.

Na okamžik dokonce zapomene, co chtěla říct.

Jenže potom se stane něco, co nečekala.

Jeden z kolegů jí položí věcnou otázku. Kateřina na ni bez problémů odpoví.

Další kolegyně doplní vlastní zkušenost. Rozvine se zajímavá diskuse.

Po poradě Kateřina dostane zpětnou vazbu, že její vystoupení bylo užitečné.

Její původní předpověď se tedy nepotvrdila v podobě, v jaké ji očekávala.

Ano, byla nervózní.

Ano, udělala drobné chyby.

Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by ji ostatní kvůli tomu považovali za nekompetentní.

Kateřina získala novou zkušenost, která neodpovídala jejímu dlouhodobému očekávání.

A právě to může být pro změnu důležitější než pouhé ujišťování, že se nemá čeho bát.

Kateřinin příběh je ilustrativní. Neslouží jako popis klinické léčby ani jako návod k překonávání úzkostných poruch.

Proč samotné pochopení někdy nestačí

V předchozích kapitolách jsme si ukázali, že naše očekávání vycházejí mimo jiné z minulých zkušeností.

Kateřina kdysi zažila nepříjemnou prezentaci před spolužáky.

Od té doby může v podobných situacích automaticky očekávat selhání a negativní hodnocení.

Rozumově přitom může vědět, že současní kolegové nejsou její bývalí spolužáci a že jedna nepovedená prezentace nic nevypovídá o jejích schopnostech.

Přesto se před vystoupením dostavuje nervozita, napětí a představa neúspěchu.

Vědomé poznání, že naše očekávání může být přehnané, nemusí automaticky změnit naučené emoční reakce a způsoby jednání.

To připomíná poznatek z druhé kapitoly.

I když víme, že dvě políčka Adelsonovy šachovnice mají stejnou šedou hodnotu, nadále je vidíme rozdílně.

Samozřejmě nejde o totožný mechanismus. Vizuální iluze a dlouhodobě naučené obavy mají odlišné příčiny i podoby.

Oba příklady nám ale připomínají, že vědomé porozumění nemusí vždy bezprostředně změnit naši automatickou zkušenost.

Kateřině proto nemusí stačit, když jí někdo vysvětlí:

„Nemáš se čeho bát.“

Možná potřebuje také získat nové informace prostřednictvím vlastního jednání.

Když se očekávání střetne se zkušeností

Ve druhé kapitole jsme se setkali s pojmem predikční chyba (prediction error).

V prediktivních modelech označuje nesoulad mezi předpovídanými a přicházejícími signály.

Příbuzný princip nacházíme také v psychologických teoriích učení: rozdíl mezi očekávaným a skutečným výsledkem může přispívat ke změně naučených očekávání.

Není však přesné považovat tyto dva pojmy automaticky za totožný nervový mechanismus.

V Kateřinině případě můžeme nesoulad mezi předpovědí a zkušeností popsat velmi jednoduše.

Očekávání: „Když se při prezentaci zakoktám, ostatní mě budou považovat za nekompetentní.“

Skutečnost: Kateřina se několikrát zarazí, ale kolegové se zajímají o její práci a reagují věcně.

Výsledek zpochybňuje její původní předpoklad.

Možná drobná chyba neznamená profesní selhání.

Možná ostatní věnují více pozornosti obsahu prezentace než jednotlivým přeřeknutím.

A možná Kateřina může zvládnout vystoupení i tehdy, když se během něj necítí úplně klidně.

To ale ještě neznamená, že se její dlouhodobé očekávání automaticky změní.

Mohla by si také říct:

„Tihle kolegové jsou prostě hodní. Před větším publikem bych určitě selhala.“

Novou zkušenost by tím vysvětlila jako výjimku.

Původní očekávání by mohlo přetrvávat.

Nová zkušenost tedy nemusí stačit sama o sobě. Důležité může být také to, jak jí porozumíme a co se z ní naučíme.

Co ukazuje výzkum: Nové učení nemusí starý strach vymazat

Psycholožka Michelle Craskeová a její kolegové publikovali v roce 2014 práci Maximizing Exposure Therapy: An Inhibitory Learning Approach.

Zabývali se tím, jakým způsobem může zkušenost se situací, které se člověk obává, ovlivňovat jeho naučené reakce.

Jde o výzkum z oblasti klinické psychologie, zejména léčby úzkostných poruch. Přesto přináší poznatky o učení, které jsou zajímavé také pro naše téma.

Tradiční pohled na expozici často zdůrazňoval, že člověk by měl v obávané situaci zůstávat, dokud jeho úzkost postupně nezeslábne.

Craskeová a její kolegové však upozorňují, že snížení strachu během určité situace nemusí samo o sobě spolehlivě předpovídat dlouhodobý výsledek.

Důležitou roli může hrát nové učení.

Člověk například očekává, že určitá situace povede ke katastrofálnímu výsledku.

Pokud získá zkušenost, která toto očekávání nepotvrdí, může se začít vytvářet nové naučené spojení.

Tento přístup se označuje jako inhibiční učení (inhibitory learning).

Jeho důležitou vlastností je, že nová zkušenost nemusí původní naučený strach jednoduše vymazat.

Může vzniknout nové učení, které začne původnímu očekávání konkurovat.

Kateřina tak může mít současně dvě zkušenosti.

Starou:

„Veřejné vystupování vede ke ztrapnění.“

A novou:

„Dokážu mluvit před lidmi, i když jsem nervózní, a nemusí to skončit neúspěchem.“

To také pomáhá vysvětlit, proč se některé obavy mohou vracet.

Například při vystoupení před neznámým publikem nebo v mimořádně náročné situaci.

Nemusí to znamenat, že předchozí učení selhalo.

Může se znovu aktivovat starší naučené očekávání, zatímco nová zkušenost je zatím silněji spojena s jiným prostředím.

Cílem nového učení tedy nemusí být odstranit veškerou nervozitu. Důležitější může být zjistit, že dokážeme smysluplně jednat i v její přítomnosti.

Novější experiment: Učení při veřejném vystupování

Zajímavé je, že tento přístup byl nedávno zkoumán přímo u úzkosti z veřejného vystupování.

V roce 2025 publikovali Nora Barnes-Horowitzová, Tomislav Zbozinek a Michelle Craskeová studii Changes in Feared Outcome Expectancy and Relief During Exposure for Public Speaking Anxiety.

Výzkumníci sledovali, jak se během opakovaných vystoupení mění očekávání negativních výsledků a jak tyto změny souvisejí s následnou úzkostí.

Účastníci byli rozděleni do skupin s různými typy mentální přípravy.

V obou skupinách se úzkost z veřejného vystupování mezi počátečním a následným měřením snížila.

Důležité však bylo také to, jak se měnila jejich očekávání.

Výzkumníci zjistili, že rychlejší učení spojené s aktualizací očekávání předpovídalo nižší úzkost při následném měření.

Studie tedy podporuje představu, že změna očekávání může být jedním z významných procesů při překonávání strachu z veřejného vystupování.

Neprokázala ovšem, že jeden typ mentální přípravy byl celkově účinnější než druhý.

A protože šlo o výzkum expozičních postupů, nelze jeho výsledky automaticky přenášet na účinnost koučinku.

Přesto nabízí zajímavý pohled na Kateřinin příběh.

Nemusí být rozhodující pouze to, kolikrát člověk vystoupí. Podstatné může být také to, jaké konkrétní očekávání se během vystoupení změní.

Albert Bandura: Osobní zdatnost se buduje zkušeností

Podobnou otázkou se dlouho před rozvojem současných teorií prediktivního mozku zabýval psycholog Albert Bandura.

V roce 1977 publikoval významnou práci Self-Efficacy: Toward a Unifying Theory of Behavioral Change.

Zavedl v ní koncept osobní zdatnosti (self-efficacy).

Nejde o obecnou sebedůvěru ani o přesvědčení, že jsme schopní lidé.

Osobní zdatnost označuje naše přesvědčení, že dokážeme zvládnout určitou činnost nebo dosáhnout určitého výsledku v konkrétních podmínkách.

Kateřina si například nemusí myslet:

„Jsem sebevědomá žena.“

Může však postupně získat přesvědčení:

„Dokážu před kolegy srozumitelně představit svou práci a reagovat na jejich otázky.“

Podle Bandury podobná očekávání ovlivňují, zda se do náročného úkolu pustíme, kolik úsilí mu věnujeme a jak dlouho vytrváme při překážkách.

Člověk přesvědčený, že něco nezvládne, se dané situaci může vyhýbat.

Tím ale přichází o příležitosti získávat zkušenosti, které by jeho přesvědčení mohly změnit.

Bandura popsal několik zdrojů osobní zdatnosti.

Za zvlášť důležité považoval vlastní zkušenosti se zvládnutím úkolu (mastery experiences).

To je zásadní rozdíl oproti pouhému povzbuzování.

Kateřině můžeme opakovaně říkat:

„Určitě to zvládneš.“

„Jsi schopná.“

„Nemáš se čeho bát.“

Taková podpora může být užitečná.

Ale vlastní zkušenost, že dokáže přednést prezentaci, odpovědět na otázky a pokračovat i přes drobnou chybu, jí může poskytnout přesvědčivější podklady pro změnu očekávání.

Ve studii Cognitive Processes Mediating Behavioral Change (1977) Bandura, Adamsová a Beyer zkoumali mimo jiné rozdíly mezi vlastní zkušeností se zvládnutím obávané situace a pozorováním úspěchu druhých.

U dospělých účastníků s fobiemi vedly intervence založené na vlastním zvládnutí situace k silnějším a obecněji použitelným očekáváním osobní zdatnosti než samotné pozorování.

Výsledky nelze přímo převést na každou pracovní nebo sportovní situaci. Přesto poskytují důležitý poznatek o vztahu zkušenosti, očekávání a jednání.

Někdy nezačneme věřit, že něco zvládneme, a teprve potom to uděláme. Někdy nejprve získáme zkušenost, že to zvládnout dokážeme, a právě díky ní se naše přesvědčení začne měnit.

Druhá zkušenost: Když se podaří i nedokonalé vystoupení

Kateřina se rozhodne pokračovat.

Tentokrát představí část projektu na poradě deseti lidí.

Stále je nervózní.

Před vystoupením si několikrát kontroluje poznámky a obává se, že zapomene důležitou informaci.

Nakonec se skutečně stane něco, čeho se bála.

Jeden z účastníků jí položí otázku, na kterou nezná odpověď.

Na okamžik znejistí.

Pak ale řekne:

„To je dobrá otázka. Přesná čísla teď nemám k dispozici, ale můžu je ověřit a poslat vám je.“

Porada pokračuje.

Nikdo se jí neposmívá. Nikdo nezpochybňuje její odbornost.

Kateřina si později uvědomí něco důležitého.

Její původní očekávání nebylo pouze to, že udělá chybu.

Bylo mnohem katastrofičtější.

Očekávala, že každá chyba automaticky povede ke ztrátě respektu.

Jenže nyní získala zkušenost, že může udělat chybu, přiznat nejistotu a přesto působit kompetentně.

Nové učení tedy nemusí znamenat, že se obávaná událost nikdy nestane. Může znamenat, že její důsledky nejsou tak hrozivé, jak jsme předpokládali.

A právě to může podstatně změnit naše budoucí očekávání.

Proč nestačí jedna úspěšná zkušenost

Kdyby Kateřina vystoupila pouze jednou před třemi známými kolegy, mohla by si svůj úspěch vysvětlit jako výjimku.

„To bylo jednoduché. Před cizími lidmi by to bylo jiné.“

Nové učení se totiž nemusí automaticky přenášet do všech situací.

Zvládnout prezentaci před přátelským týmem není totéž jako vystoupit před vedením firmy.

Kateřina proto postupně získává zkušenosti v různých podmínkách.

Jednou mluví před malou skupinou.

Jindy odpovídá na nečekané otázky.

Později představí projekt lidem z jiného oddělení.

Některé prezentace se povedou lépe, jiné hůře.

Ale postupně může zjišťovat, že nervozita nemusí znamenat neschopnost a že drobné chyby nevedou automaticky ke ztrátě respektu.

Výzkum inhibičního učení zdůrazňuje význam různých kontextů právě proto, že nové zkušenosti mohou být zpočátku úzce spojené s konkrétními podmínkami.

Zároveň si musíme dát pozor na jedno zjednodušení.

Smyslem změny není sbírat pouze úspěchy.

Kateřina se může při některém vystoupení skutečně ztratit v poznámkách.

Někdo ji může kritizovat.

A někdy se může setkat také s nepříjemným publikem.

Důležité je, co se z takové situace naučí.

Jedna nepovedená prezentace nemusí znamenat, že není kompetentní.

Stejně tak jedna úspěšná prezentace nezaručuje, že od této chvíle zvládne bez obtíží jakékoliv vystoupení.

Nové učení tedy nemusí nahradit negativní očekávání nekritickým optimismem.

Může nám pomoci vytvářet přesnější a pružnější očekávání, která lépe odpovídají skutečným zkušenostem.

Co z toho vyplývá pro koučink?

V koučinku se pravidelně setkáváme s klienty, kteří mají o sobě velmi pevná přesvědčení.

„Neumím říkat ne.“

„Nedokážu zvládat konflikty.“

„Nemám obchodní talent.“

„Nejsem dobrý leader.“

„Neumím mluvit před lidmi.“

Taková tvrzení mohou vycházet ze skutečných zkušeností.

Mohou však také představovat zobecnění minulých neúspěchů, která člověk dosud neměl možnost znovu ověřit.

Kouč může klientovi pomoci nejprve zpřesnit, co vlastně očekává.

A potom společně prozkoumat možnosti, jak získat nové informace.

Například otázkami:

• „Co přesně očekáváte, že se stane?“
• „Na základě jakých zkušeností jste k tomuto očekávání dospěl?“
• „Existují situace, kdy to bylo jinak?“
• „Jaká nová informace by mohla váš předpoklad změnit?“
• „Jaký malý, přiměřeně bezpečný krok by vám umožnil takovou zkušenost získat?“
• „Co jste se z výsledku dozvěděl?“

Rozdíl oproti pouhému přerámování je důležitý.

Kouč nemusí klienta přesvědčovat, že jeho očekávání je nesprávné.

Může mu pomoci najít způsob, jak je v běžném životě ověřit.

Klient přitom zůstává autorem vlastního rozhodnutí.

Nejde o to přimět ho k jednání, na které není připravený.

Jde o podporu jeho autonomie, schopnosti učit se a ochoty zkoumat nové možnosti.

Malý experiment, který může změnit pohled na sebe

Představme si klienta, který tvrdí:

„Nikdy nedokážu odmítnout další pracovní úkol.“

Místo dlouhé diskuse o asertivitě může být užitečné prozkoumat konkrétní očekávání.

Co přesně předpokládá, že se stane, pokud příště slušně odmítne úkol, na který nemá kapacitu?

Možná odpoví:

„Nadřízený si bude myslet, že nejsem ochotný pracovat.“

Kouč mu může pomoci prozkoumat přiměřeně bezpečný postup.

Klient se například rozhodne, že příště jasně popíše svou aktuální kapacitu a požádá nadřízeného o stanovení priorit.

Pokud dostane nový úkol, může říct:

„Rád se mu budu věnovat. Potřeboval bych ale vědět, který ze současných úkolů má mít nižší prioritu.“

Potom může v dalším koučovacím rozhovoru prozkoumat skutečný výsledek.

Možná nadřízený jeho postoj přijme.

Možná mu pomůže stanovit priority.

Ale možná bude reagovat negativně.

I to je informace.

Klient může zjistit nejen něco o vlastních schopnostech, ale také o pracovním prostředí, ve kterém se nachází.

Podobný postup můžeme nazvat malým experimentem s vlastním předpokladem.

Nejde o automaticky účinnou techniku pro každého.

Je to jedna z možností, jak v rámci koučinku podpořit učení prostřednictvím konkrétní zkušenosti.

Je přitom nutné respektovat rozdíl mezi běžnou profesní nejistotou a klinicky významnými úzkostnými obtížemi.

Výzkum inhibičního učení vychází především z psychoterapeutických intervencí. Kouč by proto neměl bez odpovídající kvalifikace provádět léčbu fobií, traumatických zkušeností nebo úzkostných poruch.

Co bychom si z toho měli odnést?

Minulé zkušenosti ovlivňují, co očekáváme od sebe, druhých lidí i budoucích událostí.

Některá očekávání nám pomáhají.

Jiná nás mohou omezovat ještě dlouho poté, co vznikla.

Dobrou zprávou je, že nejsou nezměnitelná.

Nové zkušenosti mohou poskytovat informace, které naše dosavadní přesvědčení zpochybňují, zpřesňují nebo postupně mění.

To však neznamená, že je možné dlouhodobé obavy odstranit jediným pozitivním zážitkem.

Učení může vyžadovat čas, opakování a zkušenosti v různých situacích.

A někdy se staré reakce znovu objeví, i když už jsme udělali významný pokrok.

Smyslem změny není dokonalá sebedůvěra ani trvalý optimismus.

Smyslem je získávat realističtější představu o vlastních možnostech.

Někdy se naše přesvědčení nezmění předtím, než začneme jednat. Změní se až díky tomu, co se při novém jednání naučíme.

A co to znamená pro samotný koučink?

Kateřina postupně získala zkušenosti, které jí umožnily přehodnotit vlastní očekávání.

Kouč jí však nepředal nové přesvědčení.

Nepřesvědčoval ji, že je skvělou řečnicí.

Pomohl jí rozpoznat předpověď, kterou dlouho považovala za nevyhnutelný výsledek, a najít příležitosti k jejímu ověření.

Tím se dostáváme k poslední otázce našeho článku.

Pokud naše vnímání, emoce i jednání souvisejí s předpověďmi založenými na minulých zkušenostech, jak může profesionální koučink pomáhat lidem tyto předpovědi rozpoznávat, ověřovat a postupně měnit?

A jak tyto poznatky využít, aniž bychom z neurovědeckých teorií vytvářeli další univerzální recept na lidské chování?

Právě tomu se budeme věnovat v závěrečné kapitole.

9. Můžeme změnit způsob, jakým prožíváme svět? Co z toho všeho vyplývá pro koučink

„Já už prostě vím, jak to dopadne.“

„Nemá smysl s ním mluvit. Stejně mě neposlechne.“

David, zkušený manažer, sedí naproti svému kouči. Už několik měsíců řeší komplikovaný vztah s nadřízeným.

Má pocit, že jeho názory nikdo nebere vážně. Na poradách se proto stále méně zapojuje a důležité návrhy si raději nechává pro sebe.

„Co přesně očekáváte, že se stane, pokud mu svůj návrh představíte?“ zeptá se kouč.

„Přeruší mě. Řekne, že na to nemáme čas. A já budu zase za hlupáka.“

„Co se ve vás odehrává, když si takový rozhovor představíte?“

„Jsem naštvaný. A vlastně i dost nervózní.“

„A jak obvykle reagujete, když očekáváte, že vás někdo odmítne?“

David se zamyslí.

„Asi se začnu bránit. Mluvím rychleji. Snažím se všechny argumenty vysvětlit najednou.“

„A jak reaguje váš nadřízený?“

„Přeruší mě.“

David se zarazí.

„To je vlastně zajímavé. Možná ho někdy zahltím dřív, než vůbec pochopí, co chci říct.“

Kouč chvíli mlčí.

„Co si z toho uvědomujete?“

„Že možná předpokládám odmítnutí ještě předtím, než k němu dojde. A pak se chovám způsobem, který tomu moc nepomáhá.“

„Co byste s tím chtěl udělat?“

„Mohl bych s ním nejdřív mluvit mezi čtyřma očima. Stručně mu představit návrh a zeptat se na jeho názor.“

David na konci rozhovoru nemá žádnou jistotu, že příští jednání dopadne dobře.

Jeho nadřízený se možná skutečně chová necitlivě. Možná jeho návrh opět odmítne.

Ale něco se změnilo.

David rozpoznal vlastní očekávání, všiml si jeho vlivu na své prožívání a jednání a sám navrhl způsob, jak získat nové informace.

Kouč mu nedal radu ani ho nepřesvědčoval, že se mýlí. Pomohl mu uvědomit si souvislosti a najít vlastní cestu k jejich ověření.

Davidův příběh je ilustrativní. Změna vlastního chování nemusí odstranit skutečné problémy ve vztahu s nadřízeným.

Co mají všechny naše příběhy společného?

Začali jsme jednoduchou zprávou: „Musíme si promluvit.“

Potom jsme poznali Adelsonovu šachovnici, na níž dvě fyzikálně stejně šedé plochy vypadají rozdílně.

Viděli jsme, jak vyčerpání může změnit náš pohled na pracovní problémy a proč podobná tělesná aktivace může doprovázet strach i nadšení.

Zkoumali jsme, co všechno se může skrývat pod slovy „jsem ve stresu“ a proč z lidského obličeje nemůžeme s jistotou odečítat konkrétní emoce.

Nakonec jsme sledovali, jak naše očekávání ovlivňují jednání a jak nové zkušenosti mohou postupně měnit dlouhodobá přesvědčení.

Tyto příběhy spojuje jedna myšlenka:

Naše zkušenost se světem není pouhým záznamem událostí kolem nás. Podílejí se na ní smyslové informace, předchozí zkušenosti, očekávání, tělesný stav i naše vlastní jednání.

Andy Clark nabízí prostřednictvím prediktivního zpracování jeden z vlivných rámců, jak o těchto procesech přemýšlet.

Lisa Feldman Barrettová rozvíjí související přístup k tělesné regulaci a vzniku emočních zkušeností.

Výzkum sociální psychologie a učení pak ukazuje, že naše očekávání mohou ovlivňovat chování a že nové zkušenosti někdy umožňují jejich změnu.

Z toho samozřejmě nevyplývá, že všechny tyto jevy fungují stejným mechanismem.

Společně nás však vedou k důležité otázce:

Dokážeme rozpoznat, kdy skutečnost pozorujeme — a kdy už ji interpretujeme prostřednictvím vlastních očekávání?

Koučink jako prostor pro zkoumání předpokladů

Klient přichází do koučování s vlastním pohledem na svět.

Přináší zkušenosti, přesvědčení, očekávání, emoce a představy o tom, co je možné.

Někdy říká:

„Nejsem dobrý leader.“

„Lidé mě neberou vážně.“

„Nedokážu zvládat konflikty.“

„Na tohle nemám.“

Taková tvrzení mohou správně popisovat skutečné obtíže.

Ale mohou také představovat zobecnění minulých zkušeností, které klient dosud neměl příležitost znovu ověřit.

Profesionální kouč nemusí automaticky předpokládat, že jsou klientova přesvědčení nesprávná.

Může mu však pomoci zkoumat, z jakých zkušeností vznikla, jak ovlivňují jeho současné jednání a zda stále odpovídají realitě.

Tento přístup samozřejmě není novou koučovací metodou odvozenou z neurovědy.

Zkoumání přesvědčení, rozšiřování perspektiv, podpora uvědomění a učení prostřednictvím zkušeností patří ke koučovací praxi již dlouho.

Prediktivní modely mozku nám však nabízejí další způsob, jak některým z těchto procesů porozumět.

Pět kroků od automatického očekávání k nové zkušenosti

Z poznatků, které jsme si představili, můžeme sestavit jednoduchý pracovní rámec.

Nejde o novou standardizovanou metodu ani o experimentálně ověřený neurovědecký postup. Je to praktická syntéza, kterou lze využít při koučovacím rozhovoru.

1. Rozpoznat předpověď

Prvním krokem je uvědomit si, co vlastně očekáváme.

Klient například říká:

„Můj nadřízený mě určitě nepodpoří.“

Kouč mu může pomoci rozlišit mezi tím, co se již skutečně stalo, a tím, co zatím pouze předpokládá.

Užitečné otázky mohou být:

• „Co konkrétně očekáváte, že se stane?“
• „Na základě čeho k tomuto závěru docházíte?“
• „Co skutečně víte a co zatím předpokládáte?“

Cílem není očekávání vyvrátit, ale umožnit klientovi uvědomit si, že je může zkoumat.

2. Porozumět vlastnímu prožívání

Naše očekávání mohou souviset s tělesnými pocity a emocemi.

Klient může při představě náročného rozhovoru cítit napětí, nejistotu nebo hněv.

To, co prožívá, je skutečné. Význam jeho pocitů však nemusí být jednoznačný.

Kouč se může ptát:

• „Co teď prožíváte?“
• „Jak byste tento stav přesněji popsal?“
• „Co může vaše současné prožívání ovlivňovat?“

Smyslem není klientovy emoce diagnostikovat nebo mu vysvětlovat, co skutečně cítí.

Jde o podporu přesnějšího sebeuvědomění.

3. Rozšířit perspektivu

Dalším krokem může být prozkoumání alternativních vysvětlení.

Pokud klient předpokládá, že ho kolegové nerespektují, můžeme mu pomoci podívat se na situaci z více úhlů.

• „Jaká další vysvětlení mohou existovat?“
• „Kdy byla vaše zkušenost jiná?“
• „Jaké informace vám zatím chybějí?“

Důležité je nepovažovat pozitivnější vysvětlení automaticky za správnější.

Někdy klient po důkladném prozkoumání zjistí, že jeho původní očekávání bylo oprávněné.

I to je hodnotný výsledek.

Cílem není optimismus za každou cenu. Cílem je přesnější porozumění skutečnosti.

4. Získat novou zkušenost

Samotné uvědomění nemusí vždy stačit ke změně dlouhodobého očekávání.

Klient se proto může rozhodnout udělat něco jinak a získat nové informace.

Například otevřít rozhovor, kterému se dlouho vyhýbal.

Požádat o zpětnou vazbu.

Vyzkoušet nový způsob vedení porady.

Nebo přijmout přiměřenou výzvu, kterou dosud automaticky odmítal.

Kouč může podpořit jeho rozhodování otázkami:

• „Jaký malý krok by vám umožnil získat nové informace?“
• „Co očekáváte, že se stane?“
• „Co potřebujete zohlednit, aby byl tento krok přiměřeně bezpečný?“

Klient přitom zůstává autorem vlastního rozhodnutí.

Smyslem není vystavovat ho situacím, na které není připravený, ale podporovat jeho schopnost učit se z dobrovolně zvolených zkušeností.

5. Vyhodnotit a integrovat nové učení

Poslední krok bývá někdy přehlížený.

Klient vyzkouší nové jednání, ale nemusí si plně uvědomit, co se z výsledku naučil.

Kateřina z předchozí kapitoly například zvládla prezentaci před kolegy, přestože byla nervózní.

Pokud by si řekla „Tentokrát jsem měla štěstí“, její původní očekávání by nemuselo doznat výraznější změny.

Kouč jí může pomoci zkušenost prozkoumat:

• „Co jste očekávala?“
• „Co se skutečně stalo?“
• „Co jste se dozvěděla o svých možnostech?“
• „Co z této zkušenosti můžete využít příště?“

Ne každá zkušenost vede k úspěchu a ne každé nové zjištění automaticky změní dlouhodobé přesvědčení.

Učení je průběžný proces. Nová zkušenost má hodnotu nejen tím, jak dopadne, ale také tím, co se z ní naučíme.

Jak to souvisí s klíčovými kompetencemi ICF?

Popsaný přístup přirozeně navazuje na několik klíčových kompetencí profesionálního koučinku podle International Coaching Federation (ICF).

Zejména na kompetence aktivního naslouchání, vyvolávání uvědomění a podpory klientova růstu.

V aktualizovaném modelu ICF Core Competencies (2025) najdeme přímé souvislosti:

Kompetence 6 – Aktivně naslouchá (Listens Actively)

Kouč věnuje pozornost tomu, co klient říká, jak situaci prožívá a v jakém širším kontextu se jeho zkušenost odehrává.

Kompetence 7 – Vyvolává uvědomění (Evokes Awareness)

Kouč podporuje klienta při zkoumání přesvědčení, způsobů myšlení, emocí a vzorců chování. Pomáhá mu objevovat nové perspektivy a možnosti.

Kompetence 8 – Podporuje klientův růst (Facilitates Client Growth)

Kouč spolupracuje s klientem na převádění nového uvědomění do jednání, podporuje jeho autonomii a pomáhá mu začleňovat nové poznatky do dalšího života.

Právě propojení uvědomění, jednání a následné reflexe představuje důležitou součást profesionálního koučování.

Neznamená to však, že by neurověda prokázala správnost jednotlivých kompetencí ICF.

Spíše vidíme, že mezi zavedenými koučovacími postupy a některými současnými teoriemi učení a prediktivního zpracování existují zajímavé souvislosti.

Nezaměňujme vědecké vysvětlení za důkaz

Zde je potřeba zachovat určitou zdrženlivost.

Predictive Processing je vlivný rámec současné kognitivní neurovědy.

Nabízí způsob, jak propojit vnímání, pozornost, učení, tělesnou regulaci a jednání.

Teorie konstruovaných emocí Lisy Feldman Barrettové představuje jeden z významných pokusů vysvětlit vznik emocí pomocí souvisejících principů.

To však neznamená, že jsou všechny části těchto teorií definitivně experimentálně potvrzené.

Vědecká diskuse pokračuje.

Například přehled Hodsona a kolegů (2024) upozorňuje, že přímá empirická podpora některých konkrétních modelů prediktivního kódování je zatím omezená.

Také novější práce Rethinking Predictive Processing (Furutachi & Hofer, 2026) poukazuje na nejednotnost některých experimentálních výsledků a na potřebu přesněji vymezovat jednotlivé mechanismy.

Stejně tak nemáme přímý důkaz, že profesionální koučink funguje právě tím, že mění klientovy neurální prediktivní modely.

Zajímavé neurovědecké vysvětlení není totéž co experimentální důkaz mechanismu účinnosti.

Samotný koučink má přitom vlastní empirickou výzkumnou základnu.

Například de Haan a Nilsson (2023) analyzovali 37 randomizovaných studií pracovního a exekutivního koučinku s celkem 2 528 účastníky.

Zjistili statisticky významný pozitivní účinek koučinku na sledované výsledky, se středně velkou celkovou velikostí účinku (Hedgesovo g = 0,59).

Autoři ovšem upozornili také na známky publikačního zkreslení a na rozdíly mezi použitými měřeními.

Výsledky podporují účinnost pracovního koučinku ve zkoumaných oblastech. Nedokazují však konkrétní neurovědecký mechanismus jeho působení ani stejnou účinnost všech podob koučinku.

Proto není nutné vytvářet z prediktivního zpracování další univerzální teorii, která údajně vysvětluje všechno.

Užitečnější je chápat jej jako jeden z rámců, který nám umožňuje klást zajímavější otázky.

Někdy nepotřebujeme změnit své myšlení. Potřebujeme změnit prostředí.

Ještě jedno upozornění považuji za důležité.

Pokud klient očekává odmítnutí, nemusí jít o chybnou předpověď.

Možná má s odmítáním opakované skutečné zkušenosti.

Možná pracuje v prostředí, kde se nadřízený skutečně chová neprofesionálně.

Možná čelí šikaně, diskriminaci nebo jinému závažnému problému.

V takových případech by bylo nesprávné zaměřit se pouze na změnu jeho očekávání.

Někdy potřebujeme změnit interpretaci situace.

Jindy vlastní jednání.

Ale někdy potřebujeme změnit samotné prostředí, ve kterém se nacházíme.

Stejně tak není vhodné chápat každou intenzivní emoční reakci jako problém, který lze vyřešit koučovací otázkou.

Výrazné úzkostné obtíže, traumatické zkušenosti nebo jiné psychické problémy mohou vyžadovat odpovídající odbornou péči.

Profesionální koučink musí své možnosti a hranice respektovat.

Možná nejdůležitější změna: Od jistoty ke zvědavosti

Když se ohlédneme za všemi příběhy našeho článku, mají jeden společný motiv.

V každém z nich byl člověk o něčem přesvědčený.

Že zpráva od kolegy znamená problém.

Že dvě stejně šedá políčka mají různou světlost.

Že jeho pracovní situace je bezvýchodná.

Že zrychlený tep znamená strach.

Že je prostě „ve stresu“.

Že zamračený kolega je naštvaný.

Že ho ostatní odmítnou.

Nebo že nikdy nedokáže mluvit před lidmi.

Někdy byla tato přesvědčení chybná.

Jindy neúplná.

A někdy mohla být správná, ale člověk neměl dostatek informací, aby to věděl.

Nejdůležitější změna proto nemusí spočívat v tom, že se naučíme myslet pozitivněji.

Ani v tom, že přestaneme důvěřovat svým pocitům.

Možná spočívá v něčem jednodušším.

Začneme být zvědavější na vlastní zkušenost.

Namísto „Já vím, jak to je“ se častěji zeptáme:

„Co skutečně vím?“

„Co si zatím jen myslím?“

„Jaké další vysvětlení může existovat?“

„A co bych mohl udělat, abych se dozvěděl něco nového?“

To je přístup, který může být užitečný nejen pro profesionální kouče.

Může nám pomáhat ve vztazích, při rozhodování, ve vedení lidí i v každodenním životě.

Závěr: Mozek používá minulost k předvídání budoucnosti. Ale budoucnost nemusí být opakováním minulosti.

Minulé zkušenosti nás formují.

Ovlivňují, čeho si všímáme, co očekáváme, jak se cítíme a jak jednáme.

Neznamená to však, že naše budoucnost musí být pouhým opakováním minulosti.

Nové informace a zkušenosti mohou náš dosavadní pohled na svět postupně měnit.

Ne vždy rychle.

Ne vždy snadno.

A rozhodně ne pouhou silou pozitivního myšlení.

Přesto máme možnost učit se, zkoumat vlastní předpoklady a hledat nové způsoby jednání.

V tom vidím jeden z nejdůležitějších přínosů poznatků, kterými jsme se v tomto článku zabývali.

Naše pocity jsou skutečné, ale jejich první vysvětlení nemusí být správné. Naše očekávání vycházejí z minulosti, ale nemusejí určovat celou naši budoucnost.

A někdy je právě zvědavost na to, co ještě nevíme, začátkem skutečné změny.

Dr. Ivan Černohorský

Více o autorovi