Když se koučink stane komoditou: Co zůstane člověku v éře AI?

Od standardizace koučovacího procesu k tomu, co vzniká pouze mezi lidmi.

Executive summary

Umělá inteligence rychle přebírá část činností, které jsme ještě donedávna považovali za typicky koučovací: kladení otázek, reflexi, strukturování problému, sledování cílů, přípravu na obtížné situace nebo podporu mezi jednotlivými sezeními. Čím více jsme přitom coaching profesionalizovali, standardizovali a popsali prostřednictvím pozorovatelných kompetencí, tím snáze jsme vytvořili proces, který lze technologicky reprodukovat.

To ale neznamená, že lidský kouč ztrácí smysl. Spíše se mění zdroj jeho hodnoty. Výzkum pracovní aliance, sociální regulace, vtělené kognice, mezilidské synchronie, skupinové dynamiky a sociální identity ukazuje, že změna nevzniká pouze uvnitř jednotlivce. Část změny vzniká také mezi lidmi: v přítomnosti druhého člověka, v jeho reakci, v koregulaci, v tom, že se náš příběh stane slyšeným a dosvědčeným, a ve skupině také prostřednictvím sociálních norem, modelování, accountability a identity.

Výsledkem proto nemusí být jednoduchý souboj AI versus člověk, ale nové rozvrstvení trhu: AI-native coaching, hybridní modely, lidský coaching online, high-touch face-to-face práce a týmový coaching zaměřený na celé vztahové systémy. Čím více se základní koučovací technika stává levnou a dostupnou, tím větší relativní hodnotu mohou získávat zkušenost, úsudek, lidská přítomnost, práce s komplexitou a schopnost vnímat to, co se právě odehrává mezi lidmi.

Hlavní otázka budoucnosti coachingu proto možná nebude: „Umí tento člověk profesionálně koučovat?“

Ale: „Proč bych pro tento rozhovor potřeboval právě člověka?“

Co v tomto článku najdete

1. Koučink stojí před paradoxem, který si částečně vytvořil sám

Ještě před několika lety by představa, že člověk bude řešit své pracovní dilema, vztahy, změnu kariéry nebo osobní cíle s umělou inteligencí, působila jako zajímavý experiment. Dnes stačí otevřít ChatGPT, Claude nebo některého ze specializovaných AI koučů.

Můžeme s nimi mluvit prakticky kdykoliv. Neunaví se, neztrácejí trpělivost, pamatují si kontext předchozího rozhovoru, umějí shrnout dlouhé vyprávění, zachytit opakující se vzorce a položit další otázku. Dokážou pracovat s modely typu GROW, držet se tématu, vracet klienta k dohodnutému cíli a na konci převést rozhovor do konkrétních kroků.

A rychlost jejich vývoje naznačuje, že to, co dnes ještě působí trochu mechanicky, může za několik let vypadat úplně jinak.

Pro profesionální koučink tím vzniká nepříjemná otázka:

Pokud umělá inteligence zvládne stále větší část toho, co jsme dosud považovali za profesionální koučování, v čem bude spočívat hodnota lidského kouče?

Možná je tato otázka ještě zajímavější, než se na první pohled zdá. AI totiž nevstupuje do chaotického, nedefinovaného oboru. Přichází do profese, která posledních třicet let věnovala obrovské úsilí tomu, aby co nejpřesněji popsala, co kvalitní koučink je, jak má vypadat a podle čeho lze poznat dobrého kouče.

A právě zde vzniká paradox.

Čím více jsme koučink profesionalizovali, standardizovali a převáděli na soubor reprodukovatelných kompetencí, tím snáze jsme vytvořili proces, který lze technologicky reprodukovat.

Budoucí konkurenční výhodou člověka proto možná nebude dokonalejší dodržování koučovacího procesu. Může jí být právě to, co se standardizuje mnohem obtížněji: fyzická přítomnost, tělesnost, vzájemnost, vztah, schopnost nést napětí a skutečné setkání člověka s člověkem.

Profesionalizace koučinku byla bezpochyby potřebná.

Když se coaching začal v posledních desetiletích 20. století rychle rozšiřovat, mohl se za kouče označit prakticky kdokoliv. Neexistovaly jednotné etické standardy, jasné hranice vůči psychoterapii nebo poradenství ani obecně přijímaná kritéria profesionální kvality.

Organizace jako International Coaching Federation proto sehrály zásadní roli.

Vznikly etické kodexy, akreditační systémy, vzdělávací standardy a modely klíčových kompetencí. Postupně se vytvořil společný profesní jazyk. Klient mohl očekávat, že profesionálně vyškolený kouč nebude diagnostikovat, nebude mu bez vyžádání říkat, co má dělat, bude respektovat jeho autonomii a dokáže vytvořit strukturovaný proces podporující uvědomění a změnu.

Koučink se tím posunul od relativně volného řemesla k respektované profesi.

Mohli bychom tento vývoj velmi zjednodušeně popsat takto:

řemeslo → profese → standard

A bylo to dobře.

Standardy umožňují vzdělávat nové kouče, hodnotit jejich práci, chránit klienty a vytvářet určitou předvídatelnost kvality.

Jenže každý standard má ještě jednu vlastnost.

To, co dokážeme standardizovat, dokážeme také reprodukovat.

Pokud přesně popíšeme, jak má profesionální kouč pracovat, můžeme podle tohoto popisu vychovat tisíce dalších koučů.

A pokud stejné chování dokážeme převést do dostatečně přesných instrukcí, můžeme podle nich začít trénovat také algoritmus.

Když se kompetence stanou specifikací

Současný profesionální coaching je z velké části definován prostřednictvím pozorovatelných kompetencí.

Kouč uzavírá dohodu. Naslouchá. Reflektuje klientova slova. Všímá si emocí. Pracuje s tím, co klient považuje za důležité. Klade otázky podporující uvědomění. Nevnucuje vlastní agendu. Nechá klienta vytvářet vlastní řešení. Na konci podporuje převod uvědomění do dalšího jednání.

V certifikačních procesech lze následně z nahrávky hodnotit, do jaké míry jsou jednotlivé projevy skutečně přítomny.

Takové rámce mají velkou hodnotu. Umožnily proměnit něco velmi obtížně uchopitelného — kvalitu lidského rozhovoru — v soubor dovedností, které lze učit a hodnotit.

Právě tato vlastnost ale začíná mít v době generativní AI druhou stránku.

Jedná se o posun od komplexního profesního jednání k jeho reprezentaci prostřednictvím měřitelných behaviorálních indikátorů. Čím větší část koučovací kvality dokážeme zachytit jako pozorovatelný proces, tím větší část tohoto procesu se zároveň stává reprodukovatelnou.

Jinými slovy:

kompetenční rámec není jen návodem pro lidského kouče. V éře AI se může stát také specifikací pro stroj.

Nemusíme v tom hledat chybu ICF ani jiných profesních organizací. Standardizace je přirozenou součástí dospívání každé profese.

Problém vzniká až tehdy, pokud si začneme standard zaměňovat za samotnou podstatu práce. Mapa není krajina. A kompetenční model není celý lidský vztah.

Od standardu k produktu

Dalším krokem je škálovatelnost.

Jakmile lze coaching popsat jako relativně konzistentní profesionální službu, lze jej také snáze nakupovat, prodávat a integrovat do velkých organizací.

Vznikly coachingové platformy. Firma nemusí hledat konkrétního kouče, budovat s ním dlouhodobý vztah a přemýšlet o jeho jedinečném stylu. Může nakoupit přístup ke stovkám nebo tisícům certifikovaných profesionálů v různých zemích a jazycích.

Koučink se tím do určité míry stává produktem.

Vývoj pak můžeme prodloužit:

řemeslo → profese → standard → produkt → platforma

Ani to samo o sobě nemusí být špatně.

Platformizace umožnila dostat coaching k lidem, kteří by k němu dříve přístup neměli. Organizace jej mohou nabídnout stovkám zaměstnanců namísto několika členů top managementu. Digitální technologie umožnily spolupracovat s koučem na druhém konci světa.

Jenže s každým dalším krokem rostla jedna konkrétní vlastnost:

zaměnitelnost poskytovatele.

Pokud klient nenakupuje především určitého člověka, ale „hodinu profesionálního coachingu“, začíná se coaching ekonomicky podobat jiným standardizovaným službám.

A standardizované služby mají tendenci soutěžit dostupností, pohodlím a cenou.

Coaching je dnes větší než kdy dříve

To neznamená, že by profesionální coaching byl v krizi.

Právě naopak.

Podle 2025 ICF Global Coaching Study, kterou pro ICF realizovala PwC, působí na světě přibližně 122 974 profesionálních koučů a jejich celkové roční příjmy dosáhly odhadovaných 5,34 miliardy dolarů. Od předchozí studie počet coach practitioners dál výrazně vzrostl.

Zajímavější než samotný růst trhu je ale způsob, jakým kouči očekávají jeho další pokračování.

Celkem 59 % koučů očekává v následujícím roce růst příjmů, ale především prostřednictvím většího počtu klientů a většího množství koučovacích sezení, nikoli prostřednictvím zvyšování cen. Konkrétně 60 % očekává růst počtu klientů a 51 % více koučovacích sezení.

To je důležitý signál.

Profese roste, ale současně se stále více pohybuje směrem ke škálování.

Více klientů. Více sezení. Větší dostupnost.

A právě do tohoto prostředí vstupuje technologie, jejíž základní ekonomickou vlastností je schopnost škálovat téměř bez omezení.

Poslední krok: algoritmus

Pokud je coaching produkt a pokud je významná část tohoto produktu definována opakovatelným procesem, nabízí se další krok téměř automaticky:

řemeslo → profese → standard → produkt → platforma → algoritmus

Umělá inteligence nemusí coaching vymýšlet od začátku. Nemusí sama zjišťovat, jak má vypadat dobrý koučovací rozhovor. Desítky let jsme tento proces popisovali za ni.

Definovali jsme kompetence. Popsali žádoucí a nežádoucí chování. Vytvořili jsme tisíce knih, článků, výcvikových materiálů a přepisů rozhovorů. Naučili jsme generace koučů strukturovat rozhovor kolem cíle, aktivně naslouchat, reflektovat, klást otevřené otázky a převádět uvědomění do akce.

Pro velký jazykový model je to mimořádně příznivé prostředí.

Neznamená to, že současná AI je ekvivalentem špičkového lidského kouče. Není.

Znamená to ale něco jiného:

čím větší část hodnoty profesionálního kouče spočívá ve správném vykonávání standardizovatelného procesu, tím větší část jeho práce bude vystavena konkurenci AI.

A zde je důležité rozlišit dvě věci.

Nejde nutně o komodizaci koučinku jako takového.

Jde především o:

Komodizaci koučovacího procesu

• Proces lze popsat.
• Proces lze naučit.
• Proces lze měřit.
• Proces lze reprodukovat.
• A právě proto jej lze také automatizovat.

Lidské setkání je mnohem obtížnější problém.

Co přesně se děje, když dva lidé sedí proti sobě v jedné místnosti? Jakou roli hraje celé tělo, oční kontakt, mikropohyby, rytmus řeči, společné ticho nebo napětí, které oba vnímají, aniž je někdo pojmenuje? Co znamená, že člověka nejen někdo poslouchá, ale že je viděn jiným člověkem? Co se mění, pokud proti sobě nesedí dva lidé, ale deset členů skupiny nebo celý tým?

A je videohovor přes Zoom skutečně jen technicky pohodlnější verzí stejného rozhovoru — nebo už jde o kvalitativně trochu jiný typ lidské interakce?

Právě zde podle mě začíná mnohem zajímavější debata o budoucnosti koučinku.

Ne otázkou:

Dokáže AI koučovat?

Na tu začínáme znát odpověď.

Mnohem důležitější otázka zní:

Co do procesu změny přináší skutečná přítomnost druhého člověka — a co z toho nelze převést na algoritmus?

2. Co už dnes AI v koučinku skutečně umí

Pokud chceme realisticky přemýšlet o budoucnosti profesionálního koučinku, nemá smysl schopnosti umělé inteligence podceňovat.

Současná AI ještě není univerzální náhradou zkušeného lidského kouče. V některých oblastech má stále zřetelné limity. Zároveň ale už dávno není jen sofistikovaným generátorem textu, který dokáže vytvořit několik obecně znějících otázek.

Právě v té části koučinku, kterou bychom mohli označit jako protocol coaching – tedy vedení strukturovaného rozhovoru podle definovaných pravidel a kompetencí – má AI několik zásadních strukturálních výhod.

Je dostupná prakticky kdykoliv. Jednou vyvinutou službu lze zpřístupnit obrovskému počtu lidí za relativně nízké mezní náklady. Neunaví se po pátém klientovi. Neztratí trpělivost s člověkem, který se už potřetí vrací ke stejnému problému.

Dokáže udržet rozsáhlý kontext rozhovoru, sumarizovat dlouhá vyjádření, zachycovat opakující se témata, vracet klientovi jeho vlastní formulace a pracovat s informacemi z předchozích interakcí.

Může se důsledně vracet k dohodnutému cíli.

Může položit otevřenou otázku.

Může přerušovat problém.

Může nabídnout několik perspektiv.

Může se zeptat, co si klient právě uvědomil a jaký krok chce udělat dál.

A pokud jí dáme přesnou instrukci, aby pracovala podle určitého koučovacího modelu nebo kompetenčního rámce, dokáže se jej držet s pozoruhodnou disciplínou.

Právě zde začíná být předchozí úvaha o standardizaci koučinku prakticky relevantní.

AI už umí značnou část toho, podle čeho hodnotíme profesionálního kouče

Jonathan Passmore, David Tee a Rebecca Rutschmann publikovali v roce 2025 studii, ve které nechali zkušené ICF assessory hodnotit reálná sezení vedená AI coaching agentem pomocí stejného kompetenčního rámce a behaviorálních markerů, které se používají při hodnocení lidských koučů.

Studie zahrnovala 43 manažerů, kteří absolvovali sezení s AI coachem.

Výsledek nebyl tak jednoduchý jako tvrzení „AI už koučuje na úrovni PCC“. Autoři sami docházejí k opatrnějšímu závěru.

AI dokázala jasně prokazovat řadu kompetencí požadovaných na úrovni ACC a v některých oblastech také projevy odpovídající PCC standardu. Současně ale existovaly oblasti, ve kterých měla výrazné mezery, a plnohodnotné dosažení PCC nebo MCC standardu bylo podstatně problematičtější.

Je také fér dodat, že jde o jednu studii, jeden typ AI coaching agenta a relativně malý vzorek. Dva ze tří autorů navíc působí v organizacích spojených s komerčním AI coachingem, což je při interpretaci výsledků vhodné vědět.

Přesto je základní zpráva pro coaching industry poměrně zásadní.

AI už dnes dokáže velmi dobře zvládat právě ty části koučovacího procesu, které se dají explicitně popsat, pozorovat a měřit.

To by nás vlastně nemělo překvapovat.

Jazykový model má při některých koučovacích úlohách dokonce výhody, které začínající lidský kouč nemá.

Nemá potřebu vyprávět vlastní příběh.

Nemusí dokazovat svou odbornost.

Nemá špatný den.

Nezačne klientovi radit jen proto, že už deset minut ví, co by na jeho místě udělal.

Nemá potřebu zaplnit sezení tím, co zajímá jeho samotného.

A lze jej systematicky instruovat, aby se držel klientovy agendy, ptal se, reflektoval a znovu ověřoval dohodnutý směr rozhovoru.

AI může být proto vnímána jako určitá forma procesní dokonalosti: čím více je coaching reprezentován jako sekvence pozorovatelných behaviorálních kompetencí, tím přístupnější se stává stroji.

Z toho plyne poněkud nepříjemný závěr:

Pokud je hlavní hodnotou kouče to, že správně dodržuje koučovací proces, vstupuje do soutěže, ve které bude mít AI stále větší výhodu.

Cena, dostupnost a škálovatelnost v této soutěži pravděpodobně nebudou hrát ve prospěch člověka.

To ale neznamená, že bychom měli udělat opačnou chybu a začít AI idealizovat.

Protože přesně tam, kde některé její vlastnosti vypadají z hlediska koučování jako přednost, se mohou objevit i velmi zajímavé slabiny.

Když se ochota naslouchat změní v ochotu přitakávat

Jednou z nejvíce diskutovaných vlastností současných jazykových modelů je fenomén označovaný jako sycophancy.

Česky bychom mohli mluvit o přehnaném přitakávání, podlézavosti nebo snaze vyhovět uživateli.

Model se snaží být užitečný, příjemný a reagovat způsobem, který uživatel přijme pozitivně. To samo o sobě zní žádoucím způsobem.

V koučinku ale vzniká problém.

To, co člověk chce slyšet, totiž nemusí být totéž jako to, co potřebuje slyšet.

Uživatel navíc nevstupuje do rozhovoru jako neutrální pozorovatel vlastní situace. Přichází s vlastní interpretací událostí, se svými slepými místy, obrannými mechanismy a kognitivními zkresleními.

Představme si manažera, který AI řekne:

„Můj tým je poslední dobou hrozně pasivní. Lidé nechtějí převzít odpovědnost a všechno musím kontrolovat sám.“

To může být přesný popis reality.

Ale může existovat také jiná hypotéza:

Možná jsou lidé pasivní právě proto, že manažer všechno kontroluje sám.

Dobrý kouč by měl být schopen tuto možnost zachytit.

Může se zeptat:

„Co možná děláte vy, co tuto pasivitu podporuje?“

Nebo:

„Co by o příčině této situace řekli vaši lidé?“

A někdy možná ještě nepříjemněji:

„Napadá mě, jestli způsob, kterým se snažíte problém řešit, nemůže být současně jeho součástí. Co s vámi ta myšlenka dělá?“

Právě tento druh produktivního kognitivního tření je důležitou součástí rozvoje.

AI ale může mít tendenci nejprve přijmout uživatelův rámec:

„To musí být velmi frustrující, když na vás padá tolik odpovědnosti…“

a potom začít hledat řešení uvnitř tohoto rámce.

Třeba jak lépe delegovat, kontrolovat výkon nebo motivovat zaměstnance.

Rozhovor může být velmi profesionální.

Jenže základní předpoklad:

„Problém je v mém týmu.“

zůstane nedotčen.

A právě toto riziko popisuje i podklad k tomuto článku: příliš přitakávající AI může zrcadlit klientovo přesvědčení místo toho, aby zpochybnila samotný rámec, ze kterého klient problém interpretuje.

AI a confirmation bias

Tento problém už není jen teoretickou obavou.

Výzkumný tým Stanford University publikoval v roce 2026 rozsáhlý experiment zaměřený právě na to, jak jazykové modely reagují na mezilidské konflikty.

Výzkumníci testovali jedenáct velkých jazykových modelů včetně systémů ChatGPT, Claude, Gemini a DeepSeek. Modelům předkládali dilemata z mezilidských vztahů, včetně situací, ve kterých byl podle nezávislého lidského hodnocení tazatel jednoznačně v neprávu, a také případy zahrnující škodlivé nebo nezákonné jednání.

Ve srovnání s lidskými respondenty modely v běžných mezilidských dilematech podporovaly postoj uživatele v průměru o 49 % častěji. U problematických situací dokonce v nezanedbatelné části případů schvalovaly nebo racionalizovaly chování uživatele.

Ještě zajímavější byla druhá část experimentu.

Více než 2 400 lidí komunikovalo buď s více přitakávající, nebo kritičtější verzí AI.

Lidé, kteří komunikovali se sykofantickou AI, po rozhovoru:

• byli více přesvědčeni, že v konfliktu mají pravdu,
• vykazovali menší ochotu omluvit se nebo situaci napravit,
• a zároveň hodnotili přitakávající AI jako důvěryhodnější a častěji uváděli, že by se k ní chtěli znovu vrátit.

To je pro koučink mimořádně zajímavá kombinace.

Systém může člověku poskytovat horší korekci jeho vlastního pohledu — a současně se mu může subjektivně líbit více.

Vzniká tak jakési algoritmické potvrzovací zrcadlo.

Klient přinese určitý příběh.

AI jej přijme.

Velmi sofistikovaně jej rozvine.

Klient díky tomu získá pocit, že mu někdo hluboce rozumí.

A právě tato zkušenost může následně zvýšit jeho jistotu, že jeho původní interpretace byla správná.

Confirmation bias se tak nemusí zmenšit.

Může být technologicky zesílen.

Empatie není totéž jako souhlas

To je důležité zvlášť v koučinku, protože kvalitní coaching pracuje s určitým paradoxem.

Klient potřebuje bezpečí.

Ale nepotřebuje neustálý souhlas.

Potřebuje cítit, že jeho perspektiva byla pochopena.

Ale zároveň někdy potřebuje zjistit, že jeho perspektiva není jediná možná.

Potřebuje respekt.

A někdy také konfrontaci.

ICF sama v kompetenci Evokes Awareness počítá s tím, že kouč klienta podporuje v prozkoumávání jeho myšlení, hodnot, přesvědčení, potřeb a předpokladů. To může znamenat, že dobrý kouč nevstoupí do klientova interpretačního rámce automaticky, ale začne jej společně s ním zkoumat.

Jinými slovy:

dobrý vztah není vztah bez tření.

Někdy je právě schopnost vytvořit bezpečný vztah tím, co umožní vyslovit otázku, která bezpečná vůbec není.

„A co když se v tomhle mýlíte?“

„Jaký je v tom váš podíl?“

„Co nechcete vidět?“

„Čeho se bojíte?“

„Komu tento příběh slouží?“

„Co by řekl člověk, který s vámi zásadně nesouhlasí?“

Právě zde může být současná tendence AI maximalizovat pocit porozumění problematická.

Výzkumníci ze Stanfordu zjistili ještě jeden paradox: účastníci neuměli spolehlivě rozpoznat, kdy se k nim AI chovala přehnaně souhlasně. Přitakávání navíc často nebylo formulováno jako jednoduché „máte pravdu“, ale bylo zabalené do kultivovaného, neutrálně znějícího jazyka.

To je důležité.

Sykofantická AI nemusí působit jako patolízal.

Může působit jako velmi empatický profesionál.

Další slabina: přesvědčivost bez skutečné jistoty

S tím souvisí další známý problém generativní AI.

Jazykový model může formulovat odpověď velmi přesvědčivě, aniž by měl spolehlivý základ pro její pravdivost.

V odborném informačním kontextu tomu obvykle říkáme halucinace.

V koučovacím rozhovoru může být problém subtilnější.

AI může například velmi sebejistě interpretovat motivy třetí osoby:

„Je pravděpodobné, že váš nadřízený reaguje tímto způsobem proto, že se cítí ohrožen vaším úspěchem.“

Taková interpretace může být pravdivá.

Ale nemusí.

Pokud klientovi zapadne do jeho existujícího příběhu, snadno se z hypotézy stane „vysvětlení“.

A tady se mohou dva problémy spojit:

hallucination + sycophancy + confirmation bias.

AI vytvoří plausible vysvětlení, které odpovídá klientovu pohledu.

Klient se v něm pozná.

Systém jeho interpretaci dále rozvine.

A postupně může vzniknout velmi koherentní příběh, který má jedinou vadu: nemusí odpovídat realitě.

Dobrý lidský kouč samozřejmě není vůči podobným chybám imunní. Také může podlehnout confirmation bias, projekci, potřebě být oblíbený nebo vlastní teorii o klientovi.

Rozdíl je v tom, že profesní příprava, supervize, reflexivní praxe a etické standardy se snaží právě tato rizika u lidského kouče kultivovat a korigovat.

U AI musíme podobné mechanismy teprve navrhovat.

Není to ale trvalá technologická hranice

Bylo by chybou udělat z dnešního sykofantství důkaz, že AI nikdy nebude schopna klienta konfrontovat.

Naopak. Je to do značné míry designový a tréninkový problém.

Stanfordský tým například ukázal, že vhodnými instrukcemi lze tendenci k přehnanému přitakávání snížit.

AI coach může být výslovně naprogramován například takto:

„Nesnaž se klientovi vyhovět. Aktivně hledej alternativní vysvětlení. Identifikuj neověřené předpoklady. Pokud klient popisuje konflikt, systematicky rekonstruuj perspektivu druhé strany.“

Takový systém by mohl být v některých situacích dokonce důslednější než lidský kouč, který se konfrontaci vyhýbá proto, že nechce ohrozit vztah s platícím klientem.

Proto by ani sycophancy neměla být prezentována jako poslední nedobytná pevnost lidského kouče.

Spíše jako připomínka něčeho obecnějšího:

schopnost vést správně strukturovaný rozhovor ještě není totéž jako schopnost být dobrým partnerem při lidské změně.

Současná AI může být zároveň mimořádně schopná a v některých situacích nebezpečně poslušná.

Může velmi dobře naslouchat — a přitom přijmout chybný předpoklad.

Může perfektně zrcadlit — a přitom zesílit confirmation bias.

Může projevit empatii — a přitom se vyhnout potřebnému konfliktu.

Může pomoci vytvořit akční plán — aniž by dostatečně prověřila příběh, ze kterého tento plán vznikl.

To však nic nemění na hlavním závěru této kapitoly.

Technologický vývoj pokračuje rychle a řada těchto nedostatků se bude pravděpodobně zmenšovat.

Proto by bylo pro lidské kouče riskantní stavět svou budoucnost na tvrzení, že „AI ještě neumí dost dobře koučovat.“

Mnohem důležitější je jiná otázka:

Co přináší lidský kouč do procesu změny, co není pouze další položkou v seznamu koučovacích kompetencí?

A právě tím se dostáváme k mnohem obtížnější otázce: jestli už AI dokáže dodržovat koučovací proces, klást velmi dobré otázky a dokonce vytvářet pocit, že člověku rozumí, co vlastně ještě znamená vztah mezi koučem a klientem?

3. Ani „vztah“ už není bezpečnou pevností člověka

V předchozí kapitole jsme narazili na jednu možnou odpověď na otázku, co zůstane lidskému kouči.

Vztah.

Na první pohled to působí přesvědčivě.

Umělá inteligence může umět správně položit otázku. Může sumarizovat, reflektovat, držet kontrakt a pomáhat vytvářet akční kroky. Ale skutečný vztah přece může vzniknout jen mezi dvěma lidmi.

Jenže ani toto tvrzení už není tak samozřejmé.

A právě zde začíná být debata o budoucnosti koučinku opravdu zajímavá.

Na vztahu skutečně záleží

Nejdříve je dobré říct, proč o vztahu vůbec mluvíme.

Nejde jen o romantickou představu, že profesionální práce s člověkem by měla být „lidská“.

V psychoterapii patří kvalita terapeutického vztahu dlouhodobě mezi nejlépe prozkoumané faktory spojené s výsledkem práce s klientem.

Pracovní skupina American Psychological Association vyhodnotila sérii metaanalýz zaměřených na vztah mezi terapeutem a klientem a mezi faktory s nejpřesvědčivější podporou zařadila například terapeutickou alianci, empatii, shodu na cílech, pozitivní respekt nebo průběžnou práci se zpětnou vazbou. APA shrnuje, že vztahové faktory jsou pro výsledek přinejmenším stejně významné jako volba konkrétní léčebné metody.

Petera Attia tento závěr shrnuje podobně: samotná odbornost či délka zkušeností terapeuta nemusí vysvětlovat rozdíly ve výsledcích tak dobře jako kvalita vztahu mezi terapeutem a klientem. Zvlášť zdůrazňuje terapeutickou alianci, shodu na cílech a empatii.

Je důležité dodat, že koučink není psychoterapie a výsledky nelze mechanicky přenášet z jedné disciplíny do druhé. Přesto je ta paralela relevantní.

V obou případech máme člověka, který přichází s nějakou současnou situací a žádoucí změnou. V obou případech vzniká profesionální vztah, ve kterém je důležitá důvěra, společný cíl, spolupráce a ochota klienta otevřeně přemýšlet o vlastních vzorcích.

V koučinku pro tento vztah často používáme pojem working alliance – pracovní aliance.

Její klasické pojetí obsahuje tři základní složky:

• vztahové pouto mezi oběma účastníky,
• shodu na cílech a 
• shodu na tom, jakým způsobem k nim budou společně směřovat.

A právě zde přichází první překvapení.

Člověk dokáže prožívat pracovní alianci i s „AI“

Amber Barger z Teachers College Columbia University provedla experiment, který míří přímo do této otázky.

Celkem 52 účastníků absolvovalo hodinové koučovací sezení. Jedna skupina komunikovala prostřednictvím Zoomu s lidským koučem. Druhá měla dojem, že komunikuje s pokročilým AI coachem reprezentovaným hlasovým pohyblivým avatarem.

Po sezení výzkumníci měřili jejich subjektivně vnímanou working alliance.

Výsledek?

Mezi oběma skupinami nebyl statisticky významný rozdíl. Účastníci hodnotili pracovní alianci v obou podmínkách jako poměrně vysokou.

To je na první pohled docela provokativní výsledek.

Ale má důležitý háček.

„AI coach“ nebyl ve skutečnosti autonomní AI.

Výzkumníci použili experimentální metodu označovanou jako Wizard of Oz. Za AI avatarem seděl zkušený profesionální lidský kouč. Účastníci o tom nevěděli.

Ve skutečnosti tedy experiment netestoval:

Dokáže dnešní AI vytvořit stejně kvalitní vztah jako člověk?

Testoval něco subtilnějšího:

Dokáže člověk prožívat pracovní alianci s entitou, o které je přesvědčen, že je umělá inteligence, pokud se tato entita chová stejně kvalitně jako zkušený lidský kouč?

A odpověď z tohoto experimentu zní:

zřejmě ano.

I zde musíme být opatrní. Autoři původně vypočítali, že by pro dostatečnou statistickou sílu potřebovali 102 účastníků, ale získali pouze 52. Jednalo se také jen o jediné sezení a specifickou skupinu vysokoškolských studentů se zkušeností s koučinkem.

Přesto je zjištění důležité.

Ukazuje totiž něco o nás samotných.

Pocit vztahu nemusí vyžadovat přesvědčení, že na druhé straně je člověk

Pokud s námi systém komunikuje dostatečně citlivě, reaguje na naše vyjádření, pamatuje si kontext a působí, že nám rozumí, můžeme začít prožívat některé charakteristiky vztahu i tehdy, když víme – nebo si alespoň myslíme – že komunikujeme se strojem.

To odpovídá i každodenní zkušenosti s dnešní generativní AI.

Lidé AI děkují.

Omlouvají se jí.

Vyprávějí jí intimní věci.

Vrací se k předchozím rozhovorům.

Mohou mít pocit, že „je zná“.

A pokud systém dokáže přesně zrcadlit jejich jazyk a reagovat na jejich emocionální stav, může vzniknout i velmi silný subjektivní pocit:

„Někdo mi rozumí.“

Pro lidského kouče je to nepříjemná zpráva.

Pokud by jeho poslední konkurenční výhodou měl být pouze fakt, že klient má pocit vztahu, nemusí být ani tato výhoda technologicky nedosažitelná.

Vztah ale není jedna věc

Tady se však potřebujeme zastavit.

Protože pod stejným slovem vztah můžeme skrývat velmi odlišné fenomény.

Můžeme tím myslet:

„Cítím, že mě druhá strana poslouchá.“

Nebo:

„Důvěřuji tomu, s kým mluvím.“

Nebo:

„Shodli jsme se na cíli.“

Nebo:

„Mám pocit, že této entitě na mně záleží.“

To vše může být součástí pracovní aliance.

Ale můžeme tím také myslet něco hlubšího:

„Sedí proti mně skutečný člověk.“

„Vidím, že moje slova na něj působí.“

„Vnímám jeho reakci.“

„Oba nevíme, co se za chvíli v rozhovoru stane.“

„Mohu jej překvapit.“

„On může překvapit mě.“

„Oba jsme touto interakcí nějak ovlivněni.“

A to už není úplně totéž.

První rovinu může AI stále přesvědčivěji simulovat a subjektivně zprostředkovat.

Druhá je založena na vzájemnosti.

Když procedurální aliance nestačí

Velmi zajímavý protiklad k experimentu Amber Barger nabízí studie publikovaná v březnu 2026 v časopise PLOS ONE.

Výzkumníci tentokrát sledovali skutečné zkušenosti patnácti HR lídrů z jihokorejských technologických firem při práci s AI coachingem.

AI byla hodnocena poměrně pozitivně tam, kde šlo o procedurální stránku práce.

Pomáhala ujasnit cíle.

Nabízela strukturu.

Generovala konkrétní úkoly a další kroky.

Jenomže účastníkům něco chybělo.

Autoři pro tento rozdíl používají pojem coaching presence – koučovací přítomnost.

Účastníci popisovali interakci s AI jako více transakční a emocionálně plošší. Chyběl jim pocit skutečného partnerství a společného vytváření významu.

Zvlášť zajímavý byl rozdíl podle předchozí zkušenosti.

Lidé bez větší koučovací zkušenosti zpočátku oceňovali především efektivitu a strukturu AI. Ti, kteří měli koučovací vzdělání nebo certifikaci, si relačních deficitů všímali podstatně rychleji. Postupně ale i nováčci popisovali slabší pocit partnerství a menší motivační tah.

Autoři definují coaching presence nikoli jako konkrétní techniku, ale jako kombinaci sebeuvědomění, vtělené angažovanosti, empatického naladění a schopnosti reagovat na to, co se mezi koučem a klientem právě vynořuje.

To je podstatný rozdíl.

AI může vytvořit strukturu rozhovoru.

Coaching presence znamená být uvnitř rozhovoru.

Autentický zájem jako nástroj práce

Psycholog Michael Gervais, který dlouhodobě pracuje s vrcholovými sportovci, lídry a lidmi působícími pod extrémním tlakem, staví překvapivě malou část efektivní práce na nějakých sofistikovaných „technikách“.

Na jeho seznamu se na prvních místech objevuje něco mnohem prostšího:

bezpodmínečně pozitivní vztah a autentický zájem o člověka před sebou. „Jsem tady pro tebe. Naslouchám. Dívám se. Vnímám. Rozumím.“

Gervais autentickému zájmu dokonce připisuje většinu hodnoty celého koučovacího procesu („70 %“).

Nemusíme přijmout číslo „70 %“ jako vědecky ověřenou metriku, ale zajímavá je ale samotná myšlenka.

Profesionální přítomnost není jen schopnost demonstrovat aktivní naslouchání.

Je rozdíl mezi:

chovat se tak, jako by mě druhý člověk zajímal

a

být jím skutečně zaujat.

AI dokáže první z toho napodobit stále lépe.

Otázkou je, co pro klienta znamená to druhé.

Empatie není pouze správně formulovaná reakce

Podobná otázka se objevuje u empatie.

V psychoterapeutickém výzkumu je empatie jedním z faktorů spojených s lepšími terapeutickými výsledky. Nejde přitom jen o pozitivně znějící věty, ale o schopnost porozumět zkušenosti druhého člověka z jeho perspektivy a dát mu najevo, že toto porozumění skutečně vzniklo.

AI dnes může vytvořit velmi přesvědčivou empatickou reakci:

„To, co popisujete, musí být velmi náročné. Zdá se, že na jedné straně cítíte odpovědnost vůči týmu a na druhé straně už nemáte dost energie pokračovat stejným způsobem.“

Taková věta může být užitečná.

Může dokonce vyvolat pocit úlevy.

Ale vzniká zde filozoficky obtížná otázka:

Je podstatné, zda za empatickou reakcí existuje někdo, kdo empatii skutečně prožívá?

Pro čistě funkční pojetí koučinku možná ne.

Pokud klientovi formulace pomůže přemýšlet, splnila svou funkci.

Pro vztahové pojetí koučinku už je odpověď méně jednoduchá.

Protože lidská empatie není jen informace vyslaná směrem ke klientovi.

Je to také událost, která se odehrává v druhém člověku.

Klient něco řekne.

Kouče to nějak zasáhne.

Kouč tuto zkušenost zpracuje.

A jeho další reakce vzniká částečně právě v důsledku toho, co se mezi nimi stalo.

Vzniká zpětnovazebná smyčka.

Klient mění kouče a kouč mění klienta.

Možná je skutečný rozdíl ve vzájemnosti

A právě tady bychom mohli začít hledat přesnější hranici mezi AI a lidským vztahem.

Ne: AI neumí vytvořit pocit vztahu.

To už dnes pravděpodobně není pravda.

Ne ani: AI není empatická.

Protože záleží, zda empatii definujeme podle vnitřního prožitku, nebo podle chování a jeho účinku na druhého člověka.

Možná je přesnější pojem:

vzájemnost

Lidský kouč není neutrální rozhraní.

Je druhým člověkem.

Má vlastní historii.

Vlastní zkušenosti.

Vlastní nervový systém.

Vlastní hodnoty.

Vlastní smrtelnost.

Může být klientem překvapen.

Může být zasažen jeho příběhem.

Může pocítit napětí, nejistotu nebo dojetí.

Musí své vlastní reakce regulovat.

A zároveň se musí rozhodovat, co z toho patří do rozhovoru a co nikoliv.

AI se může chovat, jako by ji něco překvapilo.

Ale neprožila překvapení.

Může napsat, že se jí klientův příběh dotkl.

Ale její vlastní život se tím nezměnil.

Může říci:

„Jsem tady s vámi.“

Jenže slovo „jsem“ má u člověka a u jazykového modelu velmi odlišný význam.

To nemusí vadit při plánování pracovních priorit.

Může to být mnohem důležitější ve chvíli, kdy člověk mluví o selhání, studu, smyslu, osamělosti, identitě nebo rozhodnutí, které zásadně ovlivní jeho život.

A tím se dostáváme k něčemu, co pracovní aliance sama nedokáže úplně zachytit.

Working alliance a lidská přítomnost nejsou totéž

To je podle mě důležité rozlišení pro celou debatu o AI coachingu.

Working alliance můžeme operacionalizovat.

Můžeme se ptát:

Důvěřoval jste kouči?

Cítil jste, že vám rozumí?

Shodli jste se na cíli?

Dával vám proces smysl?

Měli jste pocit spolupráce?

AI může v těchto parametrech dosahovat velmi dobrých výsledků.

Ale lidská přítomnost obsahuje ještě další vrstvu.

Nejde pouze o můj pocit, že jsem byl pochopen.

Jde také o skutečnost, že jsem byl pochopen někým.

Někým, kdo se mnou sdílí prostor a čas.

Někým, koho moje přítomnost také ovlivňuje.

Někým, kdo má možnost se mnou nesouhlasit, znejistit, čekat, změnit svůj názor nebo být naším setkáním sám změněn.

To je vzájemnost, kterou dotazník working alliance nemusí vůbec zachytit.

A tady se podle mě nachází podstata zdánlivě rozporných výsledků současného výzkumu.

Jedna studie ukazuje:

Lidé mohou prožívat poměrně silnou pracovní alianci i s entitou, kterou považují za AI.

Druhá studie ukazuje:

Když AI skutečně vede koučovací interakci, zkušenější účastníci velmi rychle rozeznávají absenci relační hloubky a coaching presence.

Obě zjištění mohou být současně pravdivá.

Protože měří trochu jiné věci.

A pro budoucnost koučinku je to zásadní.

Lidský kouč se nemůže spoléhat na to, že jeho konkurenční výhodou bude pouze schopnost působit empaticky a vytvořit příjemnou pracovní alianci.

AI bude právě v těchto projevech stále přesvědčivější.

Musíme tedy pokračovat o úroveň hlouběji.

Jestli AI dokáže klást otázky, aktivně naslouchat, držet strukturu rozhovoru a dokonce v člověku vyvolat subjektivní pocit pracovní aliance, co se navíc děje tehdy, když proti sobě skutečně sedí dva živí lidé?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, nestačí už studovat pouze obsah jejich slov.

Musíme se podívat na jejich těla, pohledy, pohyb, hlas, fyziologii, sdílený prostor — a nakonec dokonce na to, co se během jejich interakce děje mezi jejich mozky.

4. Co se skutečně děje, když spolu dva lidé sedí v jedné místnosti?

Představme si dvě situace.

V první sedíte doma před počítačem a píšete AI coachi o důležitém rozhodnutí. Systém vaše slova analyzuje, pamatuje si předchozí kontext, položí dobrou otázku a upozorní vás na rozpor, kterého jste si sami nevšimli.

Ve druhé sedíte v místnosti proti člověku.

Také spolu mluvíte. Také padají otázky a odpovědi. Z čistě jazykového hlediska mohou být oba rozhovory překvapivě podobné.

Přesto se v druhé situaci děje ještě něco navíc.

Vidíte celé tělo druhého člověka. Vnímáte jeho pohled, držení těla, vzdálenost, drobné pohyby rukou, změny výrazu, rytmus jeho řeči. Registrujete pauzu, která trvala o dvě sekundy déle než obvykle. Slyšíte, že se změnil tón hlasu. Vidíte, že člověk, který před chvílí mluvil velmi jistě, se najednou opřel do židle, sklopil oči a zhluboka se nadechl.

A totéž se děje opačným směrem.

On vnímá vás.

Velká část této výměny přitom probíhá, aniž bychom ji vědomě analyzovali.

Právě tady začíná být jednoduchá představa koučinku jako „rozhovoru tvořeného otázkami a odpověďmi“ nedostatečná.

4.1 Nemyslíme jen mozkem

Po dlouhou dobu jsme měli tendenci uvažovat o lidském myšlení podobně jako o počítači.

Mozek přijímá informace, zpracovává je a vytvoří odpověď.

Tělo je v tomto modelu v podstatě dopravní prostředek, které mozek převáží z jedné schůzky na druhou.

Moderní kognitivní věda ale tuto představu výrazně komplikuje. Jeden z vlivných směrů bývá označován jako 4E cognition – 4E kognice.

Čtyři písmena E označují anglické výrazy:

Nejde o jednu všeobecně přijímanou teorii, podle které by fungoval celý lidský mozek. Je to spíše rodina příbuzných přístupů, které spojuje jedna důležitá myšlenka:

myšlení není možné úplně oddělit od těla, prostředí a interakce s okolním světem.

Co to znamená v praxi?

Embodied – vtělené

To, jak myslíme, souvisí s tím, že máme tělo.

Únava změní naše rozhodování.

Stres změní způsob, jakým interpretujeme situaci.

Stažené hrdlo nebo tlak na hrudi může být první informací o problému ještě předtím, než jsme schopni jej formulovat slovy.

Někdy člověk říká:

„Rozumově vím, že je to správné rozhodnutí, ale něco mi na tom nesedí.“

To „něco“ nemusí být žádná mystická intuice.

Může jít o množství tělesných, emočních a situačních informací, které náš vědomý verbální systém ještě nedokázal zpracovat.

Právě odtud pochází pojem embodied cognition – vtělené poznávání. Tělo není pouze schránka obsahující mozek. Je součástí systému, pomocí kterého svět vnímáme a podle kterého v něm jednáme. Takto je 4E přístup popsán i v podkladu k somatickému koučinku.

A hranice „těla“, které se na našem psychickém stavu podílí, mohou být ještě širší, než jsme si donedávna mysleli. Stále více výzkumu se například zabývá osou mikrobiota–střevo–mozek. Mikroorganismy žijící v našem střevě produkují metabolity a ovlivňují imunitní, hormonální i nervové signály, které mohou souviset s fungováním mozku, stresem, emocemi a některými aspekty chování. Někteří výzkumníci proto začínají mikrobiom zahrnovat i do širšího pojetí vtělené kognice. Zde je ale namístě opatrnost: existence obousměrné komunikace mezi střevem a mozkem je dobře doložená, zatímco přesná příčinná role konkrétního složení mikrobiomu v lidském myšlení a chování zůstává předmětem intenzivního výzkumu.

Embedded – zasazené do prostředí

Nemyslíme ani ve vakuu.

Jinak přemýšlíme sami večer u počítače, jinak při procházce v lese a jinak v zasedací místnosti, kde proti nám sedí náš nadřízený.

Prostředí nám některé možnosti nabízí a jiné potlačuje.

Jednoduchý příklad uvádí i Stanford Encyclopedia of Philosophy: dítě může matematický problém zvládnout snáze, když může fyzicky manipulovat s předměty, než když má stejnou operaci provádět pouze v hlavě. Prostředí zde část mentální práce přebírá.

Pro koučink z toho plyne zajímavá věc.

Místnost, ve které spolu dva lidé sedí, není jen kulisa pro rozhovor. Je součástí rozhovoru.

Jinak přemýšlíme sami večer u počítače, jinak v zasedací místnosti, kde proti nám sedí náš nadřízený, a jinak při chůzi lesem.

Prostředí není pouze kulisa, před kterou probíhá myšlení. Mění množství a charakter podnětů, způsob, jakým zaměřujeme pozornost, jak se pohybujeme i jak komunikujeme s druhým člověkem.

Dobře je to vidět na koučování během chůze, které někteří koučové záměrně přesouvají z kanceláře do parku nebo lesa. Kouč a klient v takové situaci nesedí naproti sobě a nejsou nuceni udržovat nepřetržitý oční kontakt. Jdou vedle sebe, jejich pozornost může volně přecházet mezi rozhovorem, vlastním tělem a okolním prostředím. Přirozeně vznikají pauzy a pohyb současně mění samotný způsob přemýšlení.

Experimentální výzkum například ukazuje, že už samotná chůze může podporovat divergentní myšlení – tedy generování nových možností a nápadů. Výzkum pobytu v přírodním prostředí zase naznačuje především možné přínosy pro náladu, stres a některé aspekty psychického fungování, i když výsledky týkající se kognitivního výkonu nejsou zdaleka jednoznačné.

Koučovací místnost, videohovor nebo les proto nemusí být jen tři různá místa, ve kterých probíhá stejný rozhovor. Jsou to tři různá prostředí, která se sama stávají součástí procesu přemýšlení.

Enacted – poznání vzniká jednáním

Další myšlenka jde ještě o něco dál.

Nejprve si nevytvoříme v hlavě dokonalý model světa a potom podle něj jednáme.

Často světu porozumíme právě tím, že v něm něco děláme.

Když vysvětlujeme složitou myšlenku druhému člověku, během samotného vysvětlování často zjistíme, co si vlastně myslíme.

Když člověk při koučování vstane ze židle a fyzicky si stoupne do jiné části místnosti, může tentýž problém najednou vnímat jinak.

Když vyslovíme před někým nahlas větu, která nám v hlavě připadala samozřejmá, může najednou znít absurdně.

Poznání tedy není pouze „výpočet uvnitř hlavy“.

Částečně vzniká v interakci.

S touto myšlenkou zajímavě souvisí také současné teorie predictive processing a zejména active inference. Mozek podle nich není jen pasivní přijímač informací. Neustále vytváří předpovědi o tom, co se kolem nás pravděpodobně děje, a porovnává je s tím, co skutečně vnímáme.

Když se naše očekávání a realita rozcházejí, můžeme udělat dvě věci: upravit svůj vnitřní model světa – nebo jednat a změnit to, co ze světa přichází.

Jednoduchým příkladem je situace, kdy v šeru nepoznáme předmět před sebou. Můžeme dál hádat, co vidíme – nebo uděláme dva kroky dopředu, nakloníme hlavu či rozsvítíme světlo. Akcí si aktivně vytváříme nové informace a zpřesňujeme své porozumění situaci.

Poznávání tedy nemusí probíhat podle jednoduchého schématu:

vnímám → přemýšlím → jednám.

Vnímání, přemýšlení a jednání mohou tvořit jednu průběžnou smyčku:

předvídám → jednám → získávám novou zkušenost → upravuji svůj model → znovu jednám.

A právě to dobře vystihuje pojem enacted cognition: svět nepoznáváme pouze tím, že o něm přemýšlíme. Poznáváme jej také tím, že v něm jednáme.

Extended – myšlení může přesahovat jednotlivce

Poslední E je možná nejprovokativnější.

Některé teorie extended cognition tvrdí, že při řešení problémů využíváme věci mimo vlastní mozek natolik, že se funkčně stávají součástí širšího kognitivního systému.

Poznámkový blok.

Telefon.

Mapa.

Whiteboard.

A někdy také jiný člověk.

Každý zná zkušenost:

„Dokud jsem ti to nezačal vysvětlovat, vůbec jsem nevěděl, co si o tom myslím.“

Druhý člověk nám v tomto okamžiku neposkytl pouze informaci.

Stal se na chvíli součástí procesu našeho přemýšlení.

A přesně zde získává fyzická přítomnost v koučinku nový význam.

Kouč není pouze zdroj otázek.

Může se stát součástí dočasného systému, ve kterém klient přemýšlí.

Někdy nepotřebujeme druhého člověka proto, aby nám něco poradil. Potřebujeme ho proto, abychom před ním mohli přemýšlet.

Sám tuto zkušenost opakovaně zažívám při tréninkovém koučování. Nechám se koučovat někým z účastníků kurzu a často zjistím, že už jen skutečnost, že proti mně někdo sedí a já mu musím svou situaci vysvětlit, mi pomáhá ujasnit si, co si vlastně myslím. Kouč někdy téměř nemusí intervenovat.

Podobně je pro mě výrazně jednodušší natáčet výukové video, když ho mohu vysvětlovat konkrétnímu člověku, než když mám mluvit sám do objektivu telefonu.

Výzkum jazykové komunikace pro tento jev používá mimo jiné pojem audience design: mluvíme jinak, když své myšlenky formulujeme pro konkrétního posluchače. Musíme je uspořádat, zpřesnit a přizpůsobit člověku před námi. A právě při tomto procesu se může měnit i naše vlastní porozumění.

Druhý člověk tak někdy není jen příjemcem našich myšlenek. Stává se součástí procesu, kterým tyto myšlenky vůbec vznikají.

Hodnota lidské přítomnosti nemusí spočívat jen v tom, co druhý člověk říká. Někdy spočívá už v tom, že tam je.

4.2 V místnosti spolu nekomunikují pouze dvě hlavy

Když dva lidé sedí naproti sobě, vyměňují si samozřejmě slova.

Ale slova představují pouze část dostupných informací.

Zkuste si představit klienta, který řekne:

„Ne, já jsem s tím rozhodnutím úplně v pohodě.“

Samotný text vypadá jednoznačně.

Teď si ale představte, že při slově „v pohodě“ klient odvrátí pohled, stáhne ramena, krátce se pousměje a zhluboka vydechne.

Význam věty se okamžitě mění.

Kouč možná ani nebude schopen říci, který konkrétní signál jej upozornil.

Prostě zaregistruje:

„Něco tady nesedí.“

Může proto říci:

„Říkáte, že jste s tím v pohodě. Přitom jsem si všiml, že jste se teď trochu stáhl. Co se právě stalo?“

Tuto informaci neposkytla klientova slova.

Poskytl ji celý člověk.

Při osobním setkání máme současně k dispozici mnoho informačních kanálů:

To ale pořád není to nejzajímavější.

Nejde totiž pouze o to, že:

kouč získá více dat o klientovi.

Interakce je obousměrná.

Klient zároveň reaguje na kouče.

Kouč trochu zpomalí řeč.

Klient zpomalí také.

Klient se předkloní.

Kouč nevědomky upraví držení těla.

Jeden se pousměje.

Druhý zareaguje.

Tempo rozhovoru se chvíli zrychluje a následně zpomaluje.

Objeví se pauza, kterou oba nechají být.

Lidé v rozhovoru si tak průběžně upravují vlastní chování podle chování druhého člověka.

Psychologie tento fenomén zkoumá mimo jiné jako interpersonální nebo behaviorální synchronii.

Výzkum například ukazuje, že během úspěšných terapeutických interakcí lze pomocí analýzy videozáznamu zachytit časové souvislosti mezi pohybem terapeuta a klienta. Neznamená to, že čím více se dva lidé pohybují stejně, tím lepší musí být výsledek.

Ukazuje to ale, že lidská interakce má měřitelnou dynamickou a tělesnou vrstvu, která není redukovatelná pouze na obsah slov.

Podklad k somatickému koučinku právě tuto neverbální synchronii popisuje jako jednu z cest, kterými lze studovat vztahovou dynamiku během rozhovoru.

Možná je proto přesnější představovat si koučovací rozhovor nikoli jako:

mozek A → informace → mozek B

ale jako:

dva lidé, kteří průběžně reagují jeden na druhého a společně vytvářejí jeden dynamický interakční systém.

A neurověda dnes dokáže část této dynamiky skutečně měřit.

4.3 Co znamená, když se řekne, že se „mozky synchronizují“

Tady je potřeba jedno důležité varování.

Výrazy jako brain synchrony, neural coupling nebo mezimozková synchronizace znějí téměř mysticky.

Mohou vyvolat představu, že dva lidé navážou oční kontakt a jejich mozky začnou „vibrovat na stejné frekvenci“.

Tak to není.

Mozky se nespojí.

Myšlenky nezačnou přecházet z jedné hlavy do druhé.

A dva lidé nezačnou mít stejnou mozkovou aktivitu.

Co tedy vědci skutečně měří?

Od jednoho mozku ke dvěma

Tradiční neurovědecký experiment často vypadal tak, že jeden člověk dostal na hlavu EEG elektrody nebo ležel ve scanneru a výzkumníci sledovali aktivitu jeho mozku při nějakém úkolu.

Moderní technologie umožnila udělat něco zajímavějšího:

měřit dva nebo více lidí současně během jejich vzájemné interakce.

Tomuto přístupu se říká hyperscanning.

Použít lze například EEG, které zaznamenává elektrickou aktivitu mozku, nebo fNIRS, který nepřímo sleduje aktivaci oblastí mozkové kůry prostřednictvím změn okysličení krve.

Pak lze položit otázku:

Existují okamžiky, kdy se určité změny mozkové aktivity jednoho člověka systematicky časově vztahují ke změnám aktivity druhého?

A odpověď v řadě sociálních experimentů zní:

ano.

Právě tomuto jevu se říká inter-brain synchrony nebo inter-brain coupling. Přiložený podklad shrnuje hyperscanning jako posun od studia izolovaného mozku ke studiu dvou či více mozků během skutečné interakce.

Představme si dva muzikanty

Dobrá analogie jsou dva hudebníci.

Když spolu hrají, nemají stejné tóny.

Houslista hraje jednu melodii, pianista jinou.

Jejich aktivita tedy není totožná.

Musí však být určitým způsobem časově koordinovaná, jinak hudba přestane fungovat.

Něco podobného lze pozorovat i při lidské interakci.

Když si dva lidé věnují společnou pozornost, střídají se v rozhovoru, spolupracují nebo společně řeší nějaký úkol, objevují se mezi některými oblastmi jejich mozků statistické vztahy v časování aktivity.

Výzkum spojuje vyšší mezimozkové sladění například s kooperací, společnou pozorností, některými formami sociální interakce a koordinovaného chování.

To je důležité formulovat přesně.

Nemůžeme říct:

„Synchronizace způsobuje empatii.“

Nebo:

„Čím synchronnější mozky, tím lepší koučink.“

Takové závěry současná data neopravňují.

Můžeme ale říci něco střízlivějšího a možná ještě zajímavějšího:

Když spolu lidé skutečně interagují, jejich vzájemná koordinace se neodehrává pouze na úrovni slov a viditelného chování. Lze zachytit také časové vztahy mezi některými procesy jejich mozkové aktivity.

Jinými slovy vztah není pouze metafora.

Má měřitelné behaviorální a fyziologické koreláty.

4.4 Nejdřív se mohou sladit těla, potom rozhovor

Jedním z užitečných rámců je takzvaný In-Sync model interpersonální synchronie.

Nemusíme kvůli tomu zabíhat do jednotlivých mozkových frekvencí.

Pro běžného čtenáře je zajímavější základní logika.

Když se dva lidé potkají, nezačíná jejich propojení abstraktní intelektuální výměnou.

Začíná velmi jednoduše.

Vnímáním druhého těla.

Výraz obličeje.

Pohled.

Pohyb.

Hlas.

Rytmus.

To, kdy druhý začne mluvit.

Kdy přestane.

Kdy se nadechne.

Kdy se odmlčí.

Během rozhovoru se tyto rytmy do určité míry spontánně koordinují.

Následně se začne sladit i jazyk.

Možná jste si někdy všimli, že lidé, kteří spolu delší dobu mluví, začnou používat stejné výrazy.

Klient například řekne:

„Připadám si, jako bych pořád běhal v křeččím kole.“

Za deset minut už mohou kouč i klient pracovat s výrazem:

„Takže co vás drží v tom křeččím kole?“

Vznikl společný jazyk.

A s ním společný mentální prostor, ve kterém lze problém zkoumat.

Je přitom důležité nevyvozovat, že kouč by měl klienta vědomě napodobovat.

Mechanické zrcadlení gest by pravděpodobně působilo spíš komicky.

Jde o něco přirozenějšího: lidé, kteří si věnují skutečnou pozornost, se průběžně jeden druhému přizpůsobují.

4.5 Proč Zoom není jen „stejná schůzka přes obrazovku“

Tím se dostáváme k citlivému tématu.

Miliony lidí dnes absolvují coaching přes Zoom, Teams nebo jiné videoplatformy. A tento formát má obrovské výhody.

Je dostupnější.

Odstraňuje geografické bariéry.

Klient může pracovat s koučem na druhém konci světa.

Pro mnoho témat může být velmi efektivní.

Byla by proto chyba z následujícího výzkumu vyvodit:

„Online coaching nefunguje.“

Taková data nemáme.

Máme ale stále více důvodů domnívat se, že videohovor a fyzická přítomnost nejsou z hlediska lidského sociálního systému zcela ekvivalentní situace.

Co obrazovka ubírá

Při Zoom hovoru obvykle vidíme hlavu a část trupu.

Nevidíme dobře celé tělo.

Máme omezené periferní vidění.

Nesdílíme jeden fyzický prostor.

A dokonce ani oční kontakt není úplně skutečným očním kontaktem.

Pokud se dívám do vašich očí na obrazovce, nedívám se do kamery.

Vy tedy vidíte, že se dívám trochu jinam.

Pokud se dívám do kamery, abyste vy měli pocit očního kontaktu, já se ve skutečnosti nedívám do vašich očí.

Navíc může existovat drobná časová prodleva obrazu a zvuku.

V běžném rozhovoru to téměř nevnímáme.

Pro velmi jemný systém střídání řeči, pohledu, mimiky a reakcí však mohou být podobné změny relevantní.

Přiložený podklad shrnuje právě omezení prostorových, pohybových a pohledových signálů při technologicky zprostředkované komunikaci.

A nyní už máme i experimentální data.

Co zjistili výzkumníci z Yale

Ve studii publikované v roce 2023 sledovali výzkumníci z Yale čtrnáct dvojic dospělých lidí během dvou situací.

Jednou seděli skutečně proti sobě.

Podruhé se viděli živě prostřednictvím obrazovky v uspořádání připomínajícím Zoom.

Výzkumníci současně měřili jejich pohled, velikost zornic a mozkovou aktivitu pomocí EEG a fNIRS.

Při osobním setkání lidé věnovali tváři druhého delší vizuální pozornost, měli větší pupilární reakci a vykazovali silnější aktivaci některých oblastí spojených s pozorností a zpracováním sociálních podnětů. Silnější byla také některá měřítka aktivity propojené mezi oběma mozky.

To samo o sobě samozřejmě nedokazuje:

„Osobní coaching je účinnější než online coaching.“

Studie totiž coaching vůbec netestovala.

Ukazuje ale něco důležitějšího pro náš argument:

lidský mozek nezpracovává člověka na obrazovce úplně stejně jako člověka sedícího ve stejné místnosti.

Živá komunikace matky a dítěte

Ještě výraznější rozdíl přinesla preregistrovaná studie 62 dvojic matek a jejich dětí ve věku 10 až 14 let.

Výzkumníci měřili EEG obou účastníků při živém osobním rozhovoru a při technologicky zprostředkované komunikaci.

Při osobní interakci našli devět statisticky významných spojení mezi mozkovou aktivitou matky a dítěte, zatímco při vzdálené komunikaci pouze jedno.

Zajímavé je, že na úrovni pozorovatelného sociálního chování byly obě situace poměrně podobné. Výrazný rozdíl se objevil až při pohledu na neurofyziologickou dynamiku.

Opět: matka s dítětem není kouč a klient.

Neměli bychom tedy výsledky jednoduše přenést do coachingu.

Ukazují však, že mediálně zprostředkovaná komunikace může zachovat vnější podobu rozhovoru, zatímco některé jeho fyziologické charakteristiky se změní.

To je pro nás velmi zajímavý poznatek.

4.6 Čím více synchronizace, tím lépe? Právě že ne

Teď přichází jeden z nejzajímavějších momentů celé této oblasti.

Mohlo by se zdát, že jsme právě objevili jednoduchý recept:

dobrá interakce = vysoká synchronizace.

Kouč a klient by se tedy měli co nejvíce sladit a zůstat tak po celé sezení.

Jenže právě to by bylo příliš jednoduché.

Představte si rozhovor, ve kterém vám druhý člověk všechno potvrzuje.

Přikyvuje.

Souhlasí.

Používá vaše výrazy.

Nikdy vám neoponuje.

Nikdy vám nezpochybní předpoklad.

Možná se s ním budete cítit příjemně.

Ale je to dobrý coaching?

Pravděpodobně ne.

A zde se překvapivě propojuje neurověda s problémem AI sycophancy z předchozí kapitoly.

Pro změnu nepotřebujeme pouze spojení.

Někdy potřebujeme také narušení.

Nová studie z roku 2026

Velmi zajímavý výsledek přinesla studie publikovaná v roce 2026 v časopise NeuroImage.

Výzkumníci sledovali 51 dvojic lidí při společném kreativním řešení úkolů.

Dvojice spolu pracovaly: osobně, prostřednictvím videohovoru nebo pomocí textové komunikace.

Výzkumníci tentokrát nesledovali pouze to, kolik synchronizace mezi mozky existuje.

Sledovali, jak se její úroveň v průběhu úkolu mění.

Identifikovali různé stavy.

V jednom byla aktivita obou účastníků více propojená – což dávalo smysl například ve chvílích, kdy potřebovali společně integrovat informace.

V jiném byla naopak propojenost nižší – což mohlo vytvořit větší prostor pro samostatné generování nápadů.

Výhoda osobní spolupráce podle autorů nespočívala jednoduše v tom, že by mozky byly pořád synchronizovanější.

Spočívala ve větší flexibilitě přecházet mezi stavem silnějšího propojení a větší nezávislosti.

To je velmi důležité.

Možná totiž nepotřebujeme být neustále „na stejné vlně“.

Potřebujeme se umět potkat – a zase oddělit.

Společně chápat – a potom samostatně přemýšlet.

Naladit se – a následně si dovolit nesouhlasit.

4.7 Co by to mohlo znamenat pro koučink

Tady už musíme jasně oddělit data od interpretace.

Studie kreativní spolupráce není studií koučinku.

Nemůžeme tedy tvrdit:

„Výzkum dokázal, že dobrý kouč nejprve synchronizuje mozek s klientem a potom jej desynchronizuje.“

To by bylo přesně ono neurovědecké zjednodušování, kterému se chceme vyhnout.

Můžeme ale formulovat zajímavou pracovní hypotézu.

Kvalitní koučovací vztah možná také potřebuje pohyb mezi dvěma stavy.

Spojení

Kouč se snaží klientovi opravdu porozumět.

Naslouchá.

Přejímá jeho jazyk.

Vytváří bezpečí.

Dává najevo:

„Rozumím tomu, odkud se na svět díváte.“

A potom může přijít druhá fáze.

Narušení

„A co když je to jinak?“

„Co v této situaci možná nechcete vidět?“

„Jaký je váš vlastní podíl?“

„Co by o tom řekl člověk, se kterým nesouhlasíte?“

„Všiml jsem si, že pokaždé, když se dostaneme k tomuto tématu, začnete mluvit o něčem jiném.“

Tím kouč dočasně narušuje společný rámec.

Ne proto, aby vztah poškodil.

Právě naopak.

Protože dostatečně silný vztah umožňuje nesouhlasit.

V předchozí kapitole jsme viděli, že jedním z rizik současné AI je sycophancy – přehnaná tendence zůstávat uvnitř uživatelova rámce a potvrzovat ho.

Tady se ukazuje opačná možnost.

Možná kvalita lidského vztahu nespočívá v tom, že se dva lidé stále více podobají.

Možná spočívá v jejich schopnosti bezpečně oscilovat mezi propojením a autonomií.

Tuto myšlenku naznačuje i výzkum mezimozkové synchronizace, který upozorňuje, že permanentní synchronizace není žádoucí a že určité formy desynchronizace mohou souviset s kognitivní flexibilitou a nezávislým zpracováním.

Proto bych představu dobrého kouče formuloval jinak:

Dobrý kouč nemusí být člověk, který je s klientem neustále „na stejné vlně“. Potřebuje se k němu dokázat přiblížit natolik, aby mu skutečně porozuměl – a zároveň zůstat dostatečně nezávislý, aby mohl jeho způsob uvažování narušit.

To je podstatně zajímavější než představa dokonalého raportu.

4.8 Co tedy fyzická přítomnost skutečně přidává?

Zatím jsme prošli několik vrstev.

Nejdříve jsme zjistili, že myšlení nemusíme chápat jako proces izolovaný pouze uvnitř mozku.

Tělo, prostředí a druzí lidé se mohou na našem přemýšlení přímo podílet.

Potom jsme viděli, že osobní rozhovor obsahuje obrovské množství neverbálních a prostorových informací, které se v digitálním prostředí částečně redukují.

A nakonec jsme se dostali k hyperscanningovým studiím, které ukazují, že při skutečné mezilidské interakci lze měřit i časové vztahy mezi některými procesy v mozkové aktivitě obou účastníků.

Nic z toho nedokazuje, že:

face-to-face coaching je vždy lepší než Zoom.

Je docela možné, že u řady klientů a témat bude rozdíl zanedbatelný.

Online prostředí může mít dokonce vlastní výhody. Pro někoho může být rozhovor z bezpečí vlastního domova méně stresující. Umožňuje výběr kouče nezávisle na geografii. A pokud je hlavním cílem strukturovat problém, vytvořit plán nebo pravidelně reflektovat postup, může být digitální formát zcela dostačující.

Rozdíl je jinde.

Face-to-face přidává další komunikační vrstvy.

A čím komplexnější, emočně náročnější a vztahovější je téma, tím zajímavější mohou tyto vrstvy být.

Možná proto není správné představovat si různé formy coachingu pouze jako různé kanály pro přenos stejného obsahu:

text → video → osobní setkání.

Spíše jde o prostředí s rozdílnou šířkou interakce.

Textový AI coach pracuje především s jazykem.

Hlasový AI coach přidává řeč a souhrn zvukových vlastností mluveného jazyka, jako je intonace, přízvuk, důraz, tempo a melodii.

Videohovor s člověkem přidává tvář, část těla a skutečnou lidskou vzájemnost.

Fyzické setkání přidává celé tělo, přímý pohled, trojrozměrný prostor, pohyb a množství velmi jemných signálů, které oba účastníci průběžně vysílají a přijímají.

A tím se můžeme vrátit k otázce z předchozí kapitoly:

Co znamená lidská přítomnost?

Možná není jednou konkrétní schopností, kterou bychom mohli přidat jako devátou položku do kompetenčního rámce.

Je to spíš bohatost interakčního systému, který vznikne, když se dva živí lidé skutečně ocitnou ve stejném prostoru.

AI může velmi dobře zpracovat to, co člověk řekl.

Špičkový lidský kouč může současně pracovat také s tím, jak to řekl, kdy to řekl, co přitom udělalo jeho tělo, co se změnilo v místnosti a co se v reakci na to začalo odehrávat mezi oběma lidmi.

A přesto ještě nejsme u konce.

Protože doposud jsme v místnosti měli pouze dva lidi.

Situace se stává ještě zajímavější ve chvíli, kdy jich tam sedí deset. Pak už nejde pouze o vztah kouče a klienta. Začíná vznikat skupina – se svými normami, vzory, vztahy, svědky, příběhy a vlastní dynamikou.

A jak ukazují zkušenosti od Anonymních alkoholiků až po skupinové programy změny životního stylu, někdy nemusí být nejsilnější intervencí to, co řekne kouč.

5. Koregulace: druhý člověk jako součást našeho regulačního systému

Představme si klienta, který přichází na koučovací sezení několik minut po konfliktu se svým nadřízeným.

Mluví rychle.

Skáče z tématu na téma.

Jeho hlas je hlasitější než obvykle.

V hlavě si znovu přehrává, co měl říct a co mu měl nadřízený odpovědět. Je přesvědčený, že musí situaci okamžitě vyřešit.

Kouč proti němu sedí a nedělá na první pohled nic zvláštního.

Nemluví hlasitěji, aby klienta „překřičel“.

Neurychluje rozhovor.

Nespěchá k řešení.

Mluví pomaleji. Nechá klienta dokončit větu. Položí jednu otázku a počká. Když vznikne ticho, nemusí ho okamžitě zaplnit.

Po několika minutách začne klient mluvit pomaleji.

Dělá delší pauzy.

Najednou řekne:

„Když o tom tak přemýšlím, možná jsem do toho konfliktu vstoupil už předem naštvaný.“

Co se právě stalo?

Mohli bychom říct, že kouč dobře naslouchal.

To je pravda.

Ale pravděpodobně se dělo ještě něco dalšího.

Klient nereguloval svůj stav pouze sám. Reguloval jej také ve vztahu s druhým člověkem.

Tomuto procesu se obecně říká koregulace – co-regulation.

Seberegulace není celý příběh

V psychologii často mluvíme o schopnosti člověka regulovat vlastní emoce.

Uklidnit se.

Zvládnout impulz.

Přenést pozornost jinam.

Přerámovat situaci.

Vydržet nepříjemnou emoci bez okamžité reakce.

To všechno je důležité a používáme pro to pojem self-regulation – seberegulace.

Jenže lidská regulace nebyla nikdy čistě individuální disciplínou.

Od prvních okamžiků života se naše emoční stavy vyvíjejí v kontaktu s druhými lidmi.

Malé dítě neumí říct:

„Cítím zvýšenou úroveň fyziologického vzrušení, takže nyní použiji techniku kognitivního přerámcování.“

Pláče.

Dospělý jej vezme do náruče.

Mluví na něj určitým tónem.

Reaguje na jeho výraz.

Dítě reaguje zpátky.

Postupně se mění chování obou.

Jedním z nejslavnějších experimentálních příkladů je Still-Face Paradigm, který vznikl v práci Edwarda Tronicka a jeho kolegů.

Rodič nejprve s kojencem normálně komunikuje. Potom na krátkou dobu přestane na jeho sociální signály reagovat a zachová neutrální „nehybnou“ tvář. Děti se typicky nejprve snaží rodiče znovu zapojit a při pokračující neodpovědi vykazují rostoucí distres a změny v autonomní regulaci. Systematický přehled desítek studií Still-Face Paradigm potvrzuje, že přerušení běžné rodičovské interakce vyvolává měřitelné změny dětské fyziologické regulace.

Z toho samozřejmě neplyne, že dospělý klient v coachingu funguje jako kojenec.

Ukazuje to něco základnějšího: schopnost regulovat vlastní stav se od počátku vyvíjí uvnitř sociálního vztahu.

A sociální regulace dospělostí nezmizí.

Někdy je zátěž snazší už proto, že u nás někdo je

Zajímavý rámec pro pochopení této myšlenky nabízí Social Baseline Theory.

Její výchozí předpoklad je jednoduchý: pro člověka není přirozeným „základním stavem“ izolovaný jedinec, který nejprve všechno zvládá sám a teprve v nouzi využije pomoc druhých.

Člověk je sociální živočich.

Přítomnost známých a předvídatelných druhých lidí může snižovat nároky spojené se zvládáním některých situací. Jinými slovy: část regulační práce nemusíme vždy vykonávat sami.

Hezkým experimentálním příkladem je studie Jamese Coana a kolegů.

Ženy ležely ve fMRI scanneru a očekávaly možnost mírného elektrického šoku. Situaci prožívaly buď samy, při držení ruky cizího člověka, nebo při držení ruky svého manžela.

Při držení partnerovy ruky byla reakce některých mozkových systémů spojených s hrozbou slabší než v situaci, kdy byly ženy samy. Efekt byl navíc výraznější u kvalitnějších partnerských vztahů.

To pochopitelně není návod, aby kouč při obtížném rozhovoru klienta držel za ruku.

Stejnou potenciálně stresující situaci může lidský organismus zpracovávat jinak podle toho, zda ji prožívá sám, nebo v přítomnosti člověka, kterého vnímá jako zdroj podpory.

A pro tento efekt nemusí být vždy nutný ani fyzický dotyk. Reanalýza těchto výzkumů ukázala, že vyšší vnímaná vzájemnost ve vztahu souvisela s nižší reakcí na hrozbu i nezávisle na samotném držení za ruku.

To už je pro coaching zajímavější.

Druhý člověk vstupuje do našeho emočního systému

Výzkum proto dnes nepoužívá jen pojem self-regulation, ale také interpersonal emotion regulation nebo social regulation of emotion.

Jednoduše řečeno:

to, co dělá druhý člověk, může měnit způsob, jakým vytváříme, interpretujeme a regulujeme vlastní emoce.

Velký interdisciplinární model sociální regulace emocí popisuje vztah jako dynamickou smyčku.

Já něco prožívám.

Ty si toho všimneš.

Nějak zareaguješ.

Já registruji tvoji reakci.

Ta změní můj další stav.

Na něj znovu reaguješ ty.

A celý proces pokračuje.

To zní samozřejmě.

Ale pro naši debatu o coachingu je to poměrně zásadní.

Protože kouč potom není jen člověk, který do klientova mozku posílá vhodně zformulované věty.

Je jedním z podnětů, podle kterých klientův systém průběžně vyhodnocuje situaci a upravuje vlastní reakce.

Jak může koregulace vypadat v praxi

Nemusí jít o žádnou speciální techniku.

Často se odehrává prostřednictvím těch nejběžnějších prvků lidské komunikace.

Hlas

Věta:

„Tohle je opravdu vážná situace.“

může znít mnoha způsoby.

Klidně.

Vystrašeně.

Ironicky.

Povýšeně.

Nejistě.

Podpůrně.

Slova zůstávají stejná, ale jejich sociální význam se mění s tónem, tempem, hlasitostí a melodií hlasu – tedy s prosodií.

Lidský hlas nese rozsáhlé informace o emocích, záměrech a postojích druhého člověka a náš mozek je na jejich dekódování velmi citlivý.

Výraz tváře a pohled

Když člověk řekne něco, za co se stydí, může okamžitě sledovat reakci druhého.

„Co se stane teď?“

Uvidí šok?

Odmítnutí?

Pobavení?

Nepříjemné překvapení?

Nebo tvář člověka, který informaci unesl a zůstal s ním?

Reakce druhého se tak stává novou informací, podle které interpretujeme i vlastní zkušenost.

Tempo

Rozrušený rozhovor má často jiné tempo než klidná reflexe.

Lidé se přerušují.

Rychle odpovídají.

Pauzy se zkracují.

Pozornost se zužuje.

Druhý člověk ale nemusí toto tempo převzít.

Může ho naopak stabilizovat.

Nemusí okamžitě reagovat.

Může vytvořit pauzu.

Může ponechat prostor.

Předvídatelnost

Významnou roli hraje i zkušenost:

„Vím, co od tohoto člověka mohu čekat.“

Když se klient opakovaně přesvědčí, že kouč nezpanikaří, nezačne ho soudit, nezneužije jeho otevřenosti a je schopen vydržet i nejistotu nebo ticho, může se změnit způsob, jakým do dalších obtížných částí rozhovoru vstupuje.

Regulace tak není jednorázovou reakcí.

Je částečně výsledkem historie vztahu.

Koregulace není totéž jako „uklidňování“

Slovo regulace může svádět k představě, že dobrý kouč má klienta vždy zklidnit.

To by byla chyba.

Někdy je klient příliš aktivovaný.

Potřebuje zpomalit.

Jindy může být rezignovaný, pasivní nebo odpojený od toho, co je pro něj skutečně důležité.

Pak může kvalitní rozhovor naopak zvýšit energii, zájem nebo odhodlání.

A někdy potřebuje klient zůstat s nepříjemným pocitem o něco déle místo toho, aby mu kouč pomohl co nejrychleji uniknout.

Moderní literatura o dyadické regulaci emocí proto počítá nejen s procesy, které emoci zmírňují, ale i s procesy, které ji mohou zesílit nebo změnit její charakter podle cíle a situace.

To je pro coaching důležité.

Koregulace není vytvoření permanentního klidu. Je to společné vytváření podmínek, ve kterých klient dokáže se svým stavem pracovat.

To dobře navazuje na předchozí kapitolu o synchronizaci a desynchronizaci.

Kvalitní vztah nemusí být neustále harmonický.

Bezpečí není totéž jako pohodlí.

A dobrý kouč nemusí klienta chránit před každým napětím.

Právě stabilní vztah někdy umožňuje otevřít téma, které stabilní vůbec není.

A koregulace není ani totéž jako synchronizace

Tady je potřeba další důležité rozlišení.

V předchozí kapitole jsme mluvili o behaviorální, fyziologické a mezimozkové synchronizaci.

Mohlo by proto vzniknout jednoduché vysvětlení:

kouč a klient se fyziologicky synchronizují → klient se zreguluje.

Výzkum je mnohem komplikovanější.

Metaanalýza studií autonomní synchronizace zjistila pouze malé a velmi heterogenní souvislosti mezi fyziologickou synchronií a kvalitou vztahu. Navíc se výsledky lišily podle toho, kterou část autonomní aktivity výzkumníci měřili.

Podobně systematický přehled psychoterapeutického výzkumu upozorňuje, že fyziologické propojení mezi terapeutem a klientem skutečně pozorujeme, ale jeho přesný význam ještě není dostatečně objasněn.

Novější metaanalýza behaviorální synchronie v psychoterapii našla, že skutečné dvojice klient–terapeut vykazují více synchronizovaných vzorců než náhodně vytvořené páry, ale vztah mezi mírou synchronie a výsledkem terapie byl pouze neutrální až mírně pozitivní.

To dává intuitivně smysl.

Když je klient velmi rozrušený, dobrý kouč nemusí být užitečný tím, že začne být stejně rozrušený.

Právě naopak.

Může zůstat stabilní.

Koregulace tedy nemusí znamenat:

„můj nervový systém začne dělat totéž co tvůj.“

Může znamenat:

„tvůj stav se začne měnit v reakci na způsob, jakým se mnou interaguješ.“

To je podstatně širší a vědecky bezpečnější formulace.

A co polyvagální teorie?

Právě zde bývá v knihách o koučinku, traumatu a leadershipu často uvedena polyvagální teorie Stephena Porgese.

Je proto užitečné nejprve vysvětlit, co vlastně říká.

Polyvagální teorie se snaží popsat, jak autonomní nervový systém reaguje na různé úrovně vnímaného bezpečí a ohrožení. Porges navrhl, že naše reakce nejsou řízeny pouze jednoduchou osou „stres versus klid“, ale několika funkčně odlišnými autonomními okruhy, které podporují různé strategie chování.

Ve zjednodušené podobě rozeznává tři základní režimy.

Prvním je systém sociálního zapojení, spojovaný v polyvagální teorii především s ventrální větví vagu. Pokud organismus vyhodnocuje situaci jako dostatečně bezpečnou, umožňuje tento stav podle teorie klidnější kontakt s druhými lidmi, komunikaci, naslouchání, výraz tváře a pružnou sociální interakci. Porges zde propojuje autonomní regulaci s nervovými okruhy ovládajícími obličej, hlas, sluch a další prvky sociální komunikace.

Pokud situace působí nebezpečněji, nastupuje podle modelu sympatická mobilizace – klasické „fight or flight“. Organismus zvyšuje připravenost k akci, roste aktivace a pozornost se více soustředí na hrozbu.

A pokud je ohrožení extrémní nebo není možné uniknout, Porges popisuje třetí strategii spojenou s imobilizací či shutdownem, kterou vztahuje k dorzálním vagálním mechanismům.

Důležitým pojmem je také neurocepce. Porges tím označuje hypotetický proces, při kterém nervový systém průběžně a převážně mimo vědomí vyhodnocuje, zda je prostředí a člověk před námi bezpečný, nebezpečný nebo život ohrožující, a podle toho upravuje autonomní stav a chování.

Pro coaching je pochopitelné, proč je tento model tak přitažlivý.

Velmi intuitivně vysvětluje zkušenost, že člověk ve stavu silného ohrožení, studu nebo obrany přemýšlí jinak než člověk, který se cítí bezpečně; a že hlas, výraz tváře, vztah a chování druhého člověka mohou tento stav ovlivňovat.

Je zde také určitá podobnost s modelem SCARF Davida Rocka, který možná mnozí koučové znají lépe. SCARF popisuje pět sociálních oblastí – Status, Certainty, Autonomy, Relatedness a Fairness – které mohou být člověkem prožívány jako sociální odměna nebo ohrožení.

SCARF ale nevznikl z polyvagální teorie a není její aplikací. David Rock jej vytvořil na základě širší sociální neurovědy, výzkumu approach/avoid reakcí a mozkových systémů spojených s odměnou a hrozbou. Oba modely se tedy mohou v některých praktických situacích překrývat – například ztráta statusu, nejistota, omezení autonomie nebo pocit sociálního vyloučení mohou zvýšit prožívané ohrožení – jejich teoretický původ je však odlišný.

A právě tady začíná problém.

Popularita polyvagální teorie je pochopitelná. Nabízí mimořádně srozumitelný příběh o vztahu bezpečí, sociálního kontaktu, těla a myšlení.

Jenže srozumitelný model ještě nemusí být přesným popisem neurofyziologie.

V únoru 2026 publikoval Paul Grossman spolu s dalšími 38 odborníky na autonomní neurofyziologii, evoluci a sociální chování rozsáhlou kritiku základních fyziologických a evolučních premis polyvagální teorie. Autoři došli k velmi silnému závěru, že tyto premisy nejsou podle současných znalostí obhajitelné.

Stephen Porges ve stejném čísle časopisu zveřejnil obsáhlou odpověď, ve které argumentuje, že kritici jeho teorii v několika zásadních bodech interpretují nesprávně a že jejich závěr o její neudržitelnosti je neoprávněný.

Debata tedy pokračuje.

Pro náš argument je ale pozoruhodné ještě něco jiného.

Sami autoři kritiky výslovně upozorňují, že pojmy jako psychologické bezpečí, sociální zapojení, koregulace, attachment nebo reakce zamrznutí nevznikly s polyvagální teorií. Mají vlastní historii v psychologickém a psychofyziologickém výzkumu.

Jejich kritika tedy neříká:

„Koregulace neexistuje.“

Říká:

„Neměli bychom její existenci vysvětlovat pomocí neurofyziologického modelu, jehož základní premisy jsou sporné.“

To je důležitý rozdíl.

A pro coaching vlastně dobrá zpráva.

Nemusíme stavět myšlenku sociální regulace na jedné teorii bloudivého nervu.

Existuje mnohem širší výzkumná základna: attachment, sociální podpora, interpersonální regulace emocí, behaviorální a fyziologická synchronie i Social Baseline Theory.

Koncept sociální regulace nemusíme opírat o jednu populární teorii autonomního nervového systému. Výzkum mezilidské synchronie, attachmentu, sociální podpory a psychofyziologie nabízí širší a vědecky bezpečnější základ.

To neznamená, že vše v polyvagálním přístupu musí být prakticky bezcenné. Znamená to pouze, že bychom měli oddělit užitečnou metaforu od prokázaného mechanismu.

Co z toho můžeme aplikovat v coachingu?

Tady bych znovu oddělil empirická data od naší interpretace.

Velká část výzkumu sociální regulace pochází z vývojové psychologie, partnerských vztahů, sociální neurovědy a psychoterapie.

Nemáme zatím stejně rozsáhlou experimentální literaturu, která by dokazovala:

„Tímto mechanismem funguje profesionální coaching.“

Takový závěr by byl předčasný. Můžeme ale postavit poměrně solidní řetězec úvah. Víme, že lidské emoční stavy nejsou regulovány pouze individuálně.

Víme, že přítomnost a chování druhých lidí mohou měnit subjektivní, behaviorální, fyziologické i neuronální reakce na zátěž.

Víme, že hlas, výraz tváře, chování, očekávání podpory a historie vztahu jsou součástí sociální informace.

A víme, že kouč a klient během skutečných interakcí vykazují měřitelné formy behaviorální a někdy i fyziologické koordinace, i když jejich přesná kauzální role není dosud plně objasněna.

Proto je rozumné uvažovat, že také v koučovacím vztahu není stav klienta nezávislý na stavu a chování kouče.

A to má velmi praktickou implikaci:

seberegulace kouče není jen jeho soukromá záležitost.

Kouč, který je netrpělivý, nejistý, defensivní nebo sám potřebuje rychle najít řešení, vstupuje s tímto stavem do interakce.

Stejně jako kouč, který dokáže být pozorný, stabilní a otevřený nejistotě.

Ne proto, že by mezi nimi proudila nějaká tajemná „energie“.

Ale proto, že klient neustále vnímá a vyhodnocuje člověka, který proti němu sedí.

Je tedy AI z koregulace vyloučena?

Ani tady bych nedělal příliš rychlý závěr.

Bylo by lákavé říci: AI nemá nervový systém, takže nemůže regulovat nervový systém člověka.

Jenže tak jednoduché to není. Pokud přečtu uklidňující zprávu od blízkého člověka, může to změnit můj emoční stav, přestože jeho nervový systém není fyzicky přítomen.

Hudba může změnit náš stav.

Fotografie může změnit náš stav.

Hlas z reproduktoru může změnit náš stav.

A dobře navržený AI systém může zvolit slova, tempo i syntetický hlas, které člověka uklidní nebo aktivují.

AI tedy může lidský stav ovlivňovat.

Důležitější rozdíl leží jinde.

AI sama nemá vlastní fyziologický stav, který by v reakci na nás regulovala.

Nemá bušící srdce, které musí zklidnit.

Necítí napětí, když klient mlčí.

Nemusí zvládnout vlastní nejistotu, když neví, co má přijít dál.

Není sama zasažena atmosférou v místnosti.

Nemusí se rozhodnout, zda její vlastní strach nebo potřeba klientovi pomoci nezačínají rozhovor deformovat.

Lidská koregulace je proto reciproční.

Oba systémy se průběžně mění.

Já působím na vás.

Vy působíte na mě.

Moje další reakce už vzniká v člověku, který byl předchozí vteřinou interakce nějak změněn.

AI může tuto dynamiku velmi sofistikovaně modelovat.

Ale sama ji biologicky neprožívá.

A zde se vrací rozdíl, na který jsme narazili už u vztahu:

simulovat určitou funkci není nutně totéž jako být jejím vzájemným účastníkem.

Fyzická přítomnost není podmínkou každé koregulace

Ani z toho ale neplyne, že koregulace vyžaduje vždy dva lidi ve stejné místnosti.

Telefonát s blízkým člověkem nás může uklidnit.

Hlas terapeuta může mít význam i online.

Videohovor zachovává mimiku, část pohybu, hlas a okamžitou vzájemnou reakci.

Koregulace tedy může probíhat také technologicky zprostředkovaně.

Rozdíl mezi osobním setkáním a videem proto opět není absolutní:

koregulace versus žádná koregulace.

Spíše jde o množství kanálů, které jsou k dispozici.

Při fyzickém setkání vstupuje do interakce celé tělo, prostor, pohled, vzdálenost, pohyb a množství jemných informací, o kterých jsme mluvili v předchozí kapitole.

A čím více je rozhovor emočně náročný, nejednoznačný nebo vztahově citlivý, tím větší může být význam této šířky komunikačního kanálu.

To je hypotéza, kterou bude potřeba v coachingu ještě mnohem lépe výzkumně testovat.

Ale už dnes máme dost důvodů odmítnout jednoduchou představu, že regulace člověka probíhá pouze uvnitř jeho vlastní hlavy.

Od koregulace k sebe-regulaci

Možná nejzajímavější je nakonec dlouhodobý smysl celého procesu.

Cílem dobrého kouče není vytvořit klienta, který se bez něj nedokáže uklidnit nebo rozhodnout. Právě naopak. Dobrá koregulace by měla postupně podporovat větší schopnost seberegulace.

Klient může v bezpečnějším vztahu zkoumat situace, které by sám příliš rychle opustil. Může vydržet nejistotu o něco déle. Pojmenovat emoci, před kterou obvykle uteče. Všimnout si automatické reakce. Vyzkoušet nový způsob odpovědi. A tuto zkušenost postupně přenášet mimo koučovací místnost.

Druhý člověk tedy nemusí být berličkou nahrazující vlastní regulaci. Může být dočasnou součástí prostředí, ve kterém se novou regulaci učíme. A tím se dostáváme k další vrstvě lidské přítomnosti. Někdy totiž není důležité pouze to, že druhý člověk pomůže unést náš stav.

Je důležité také to, že u toho byl. Že slyšel, co jsme vyslovili. Viděl nás ve chvíli, kdy jsme přestali hrát svou obvyklou roli. A že se příští týden znovu setkáme s někým, kdo si pamatuje, co jsme před ním řekli. To už není jen koregulace.

To je něco, co bychom mohli nazvat efektem svědka.

6. Efekt svědka: co se změní, když náš příběh někdo skutečně slyší?

Představme si dvě situace.

V první si člověk doma řekne:

„Musím konečně změnit způsob, jakým vedu svůj tým.“

Možná si to zapíše do deníku.

Promyslí si, co bude dělat jinak.

A potom se vrátí do běžného života.

Ve druhé situaci sedí proti člověku, kterému důvěřuje, a řekne nahlas:

„Došlo mi, že svým lidem vůbec nedávám prostor. Všechno kontroluji a potom si stěžuji, že nepřebírají odpovědnost. Chci to změnit.“

Druhý člověk to slyší.

Možná se zeptá:

„Co konkrétně chcete začít dělat jinak?“

Klient odpoví.

A za týden se znovu setkají.

Na první pohled není rozdíl dramatický. Myšlenka je stejná.

Přesto se něco změnilo.

To, co bylo původně pouze soukromou myšlenkou, bylo vysloveno před druhým člověkem. Někdo to slyšel. Někdo ví, co jsem o sobě řekl. A já vím, že on to ví.

Právě tento velmi obyčejný jev bychom mohli pracovně nazvat efektem svědka.

Je ale dobré být od začátku přesný.

Psychologie nezná jeden univerzální mechanismus s názvem „witness effect“, který by jednoduše říkal, že přítomnost svědka způsobuje osobní transformaci.

Místo toho máme několik výzkumných tradic, které se k této myšlence přibližují z různých stran.

A dohromady skládají velmi zajímavý obraz.

Lidé mají potřebu své zkušenosti sdílet

Když se nám stane něco emocionálně významného, velmi často o tom potřebujeme někomu říct.

Po konfliktu zavoláme partnerovi.

Po úspěchu napíšeme příteli.

Po těžkém rozhodnutí máme potřebu vysvětlit někomu, co se stalo.

Psycholog Bernard Rimé tento fenomén dlouhodobě studuje pod označením social sharing of emotion – sociální sdílení emocí.

Výzkum ukazuje, že potřeba sdílet emocionální zkušenost s druhými je velmi běžná a že sdílení může mít řadu osobních, vztahových i sociálních důsledků.

Bylo by ale chybou z toho udělat jednoduchou poučku:

„Když o problému mluvíme, uzdravujeme se.“

Tak jednoduché to není.

Lidé mohou o stejné události mluvit opakovaně a zůstávat v ní uvězněni. Některé studie dokonce ukazují, že dlouhodobé opakované sdílení bez dalšího zpracování může být spojeno s horší emoční obnovou.

Není tedy důležité pouze:

že mluvím.

Důležité je také:

komu mluvím a co se mezi námi při tom děje.

Nestačí posluchač. Záleží na jeho reakci.

To je jeden z nejzajímavějších poznatků výzkumu self-disclosure – osobního sdílení.

V jednom experimentu lidé vzpomínali na příjemné a nepříjemné životní události.

Někteří o nich vůbec nemluvili.

Jiní je vyslovili nahlas bez skutečného posluchače.

A další o nich mluvili před druhým člověkem.

Chování posluchače bylo přitom experimentálně manipulováno.

Výsledek je pro naše téma velmi zajímavý.

U nepříjemných vzpomínek vedl rozhovor s interaktivním a reagujícím posluchačem k poklesu jejich negativní emoční intenzity.

Když byl posluchač naopak nereagující, negativní intenzita vzpomínky se zvýšila.

Samotné vyslovení tedy nebylo totéž jako být skutečně vyslechnut.

To už je velmi blízko tomu, co intuitivně označujeme jako „být viděn“ nebo „být slyšen“.

Psychologie pro jednu důležitou část této zkušenosti používá pojem perceived responsiveness – vnímaná responzivita druhého.

Jednoduše řečeno:

mám pocit, že druhý člověk pochopil, co říkám, bere moji zkušenost vážně a reaguje na to, co je pro mě skutečně důležité.

Výzkum mezilidských vztahů dlouhodobě ukazuje, že self-disclosure a vnímaná responzivita druhého člověka spolu souvisejí s vytvářením intimity a blízkosti.

Takže už zde můžeme význam slova svědek zpřesnit.

Svědek není jen člověk, který byl fyzicky přítomen.

Svědek je někdo, kdo moji zkušenost přijal, nějak na ni zareagoval a vrátil mi důkaz, že ji skutečně zaznamenal.

Když se naše identita stává veřejným příběhem

Ještě zajímavější rozpracování této myšlenky najdeme v narativní terapii, kterou od 80. let rozvíjeli především Michael White a David Epston.

Narativní přístup vychází z předpokladu, že lidé nevytvářejí svou identitu pouze prostřednictvím izolovaného pohledu dovnitř.

Svému životu dáváme význam pomocí příběhů.

„Jsem člověk, který vždycky všechno vzdá.“

„Neumím vést lidi.“

„V krizové situaci se na mě dá spolehnout.“

„Celý život jsem musel být ten silný.“

Takové příběhy nejsou pouhým neutrálním popisem minulosti. Ovlivňují, čeho si všímáme, jak interpretujeme vlastní zkušenosti a co považujeme za možné v budoucnosti.

Michael White proto vytvořil mimo jiné praxi označovanou jako outsider-witness practice – práce s externími svědky. Je součástí širšího procesu, kterému říkal definitional ceremony.

Princip je překvapivě jednoduchý.

Klient například postupně vytváří nový příběh o sobě:

„Možná nejsem člověk, který se konfliktu vždy vyhýbá. V několika důležitých situacích jsem se dokázal ozvat.“

Tento příběh ale nezůstane pouze mezi klientem a jeho vlastní hlavou.

Je vysloven před dalšími lidmi.

Ti neposkytují rady.

Nehodnotí:

„To jste udělal dobře.“

Ani klienta jednoduše nechválí.

Jejich role je jiná.

Mají pozorně naslouchat a potom popsat, co je v klientově příběhu zasáhlo a co jim tento příběh ukázal o člověku, který jej vyprávěl.

White strukturoval reflexi outsider witnesses přibližně kolem čtyř oblastí.

Nejprve: Co vás v jeho slovech zaujalo?

Potom: Jaký obraz člověka před vámi vám tato slova vytvořila? Co vám říkají o tom, na čem mu záleží?

Dále: S čím ve vašem vlastním životě tento příběh rezonuje?

A nakonec: Jak vás vyslechnutí tohoto příběhu nějak posunulo nebo ovlivnilo?

Teprve potom klient poslouchá, co jeho příběh udělal s ostatními.

To je velmi zajímavá změna perspektivy.

Nejen „co si myslím o sobě“, ale „co ve mně viděli druzí“

Představme si člověka, který celý život žije s příběhem:

„Jsem slabý. V konfliktech vždycky ustupuji.“

Při rozhovoru si ale vzpomene na situaci, kdy se jako dvacetiletý zastal mladší kolegyně proti nadřízenému.

Sám by tuto epizodu možná odbyl:

„To byla výjimka.“

Svědek ale řekne:

„Když jsem vás poslouchal, zaujal mě okamžik, kdy jste říkal, že jste měl strach, ale stejně jste se ozval. Mně to nepřipadalo jako absence strachu. Spíš jako odvaha právě navzdory strachu.“

Klient najednou neslyší jen svou vlastní reinterpretaci.

Slyší jiného člověka, který v jeho příběhu skutečně něco uviděl.

Původní vzpomínka nezmizela.

Ale získala nové místo v jeho životním příběhu.

Studie využívající tyto tzv. definitional ceremonies například popsala jejich použití u lidí, kteří koktají. Autoři ukazují, jak svědecký proces může pomoci klientům prezentovat sebe sama jiným způsobem a vytvářet alternativní příběh vlastní identity. Zároveň ale šlo o klinickou případovou práci, nikoli o velkou randomizovanou studii.

A to je důležitá poznámka.

Malý exkurs: Kouč jako nový zpovědník?

Možná zde stojí za krátkou historickou odbočku. Potřeba svěřit se s tím, co nás trápí, vyslovit vlastní selhání nebo rozpor a dát před někým druhým slova tomu, co se odehrává uvnitř nás, totiž rozhodně nevznikla s psychoterapií ani s koučinkem.

V evropské křesťanské tradici tuto roli po staletí do určité míry plnil katolický kněz při zpovědi. Člověk vstoupil do důvěrného prostoru, nahlas pojmenoval své jednání, konfrontoval je s určitým morálním rámcem a před druhým člověkem formuloval lítost i úmysl jednat jinak. Samozřejmě nejde o totéž co coaching – kněz reprezentuje náboženskou autoritu a ve svátosti uděluje rozhřešení, zatímco kouč by neměl klientovi určovat, co je morálně správné. Psychologická struktura některých částí procesu je ale nápadně podobná: něco vyslovím, někdo to slyší a moje zkušenost tím získá jinou váhu.

Podobné motivy najdeme i v jiných náboženských tradicích, byť mají velmi odlišnou podobu. Judaismus zná vidui, vyznání pochybení v rámci procesu teshuvah, spojeného také s nápravou vztahu vůči člověku, kterému jsme ublížili. V islámu existuje tawbah – pokání a návrat k Bohu –, zde ovšem bez kněze jako nezbytného prostředníka. Buddhistické tradice zase znají praktiky přiznávání porušení pravidel před komunitou, zejména v mnišském prostředí. Společným jmenovatelem tedy není „zpověď“ v katolickém smyslu, ale širší lidský vzorec: pojmenovat problém, vyslovit jej, nechat jej nějakým způsobem dosvědčit a rozhodnout se, co bude následovat.

Možná proto nejsou kouč, terapeut nebo podpůrná skupina úplně novým společenským vynálezem. Mohou částečně přebírat funkci, kterou v minulosti zastával duchovní, starší komunity, rodina nebo jiná důvěryhodná autorita. V moderní sekulární společnosti jsme vytvořili nové instituce, ale samotná potřeba může být velmi stará:

potřebujeme někdy člověka, před kterým můžeme vyslovit pravdu o sobě – a který ji unese.

Kouč tedy není „nový zpovědník“. Ale může představovat moderní podobu jedné dávné lidské potřeby: nebýt se svým vnitřním příběhem úplně sám.

Jak silné jsou vlastně důkazy pro „outsider witness“?

Tady bychom neměli narativní terapii romantizovat.

Přesvědčivost principu ještě není totéž jako robustní evidence jeho specifického účinku.

Velmi zajímavá je například čerstvá studie zveřejněná v září 2026. Výzkumníci porovnávali u 24 adolescentů skupinovou narativní intervenci s outsider-witness practice, stejný typ intervence bez této techniky a kontrolní skupinu.

Obě narativní skupiny vykázaly pokles strachu z negativního hodnocení, který přetrval i při deset týdnů pozdějším follow-up.

Ale mezi skupinou s outsider witnesses a bez nich nebyl statisticky významný rozdíl.

Kvalitativně přitom účastníci popisovali větší sebeuvědomění, sdílenou zkušenost a přínos skupiny.

To je přesně ten typ výsledku, který bych v tomto článku rád zachoval.

Není to:

„Věda prokázala efekt svědka.“

Spíš:

„Existuje zajímavá terapeutická praxe a několik širších výzkumných tradic, které ukazují, že způsob, jakým druzí reagují na náš příběh, může měnit jeho psychologický význam. Samostatný specifický efekt outsider witnessing ale zatím nemáme přesvědčivě izolovaný.“

To je méně efektní.

Ale vědecky mnohem zajímavější.

Od sdílení k identitě

Pro coaching je podle mě nejzajímavější ještě další krok. Některé výroky nejsou pouze popisem toho, co se stalo. Jsou to výroky o tom, kým chci být.

„Nebudu už dělat práci, která mi nedává smysl.“

„Přestanu všechno zachraňovat za své lidi.“

„Chci být otcem, který má na své děti skutečně čas.“

„Přestanu pít.“

„Začnu se starat o své zdraví.“

Dokud tyto věty existují pouze v naší hlavě, můžeme je poměrně snadno změnit, reinterpretovat nebo zapomenout.

Vyslovení před druhým člověkem jim může dát jinou sociální váhu.

Výzkum accountability obecně ukazuje, že vědomí, že své rozhodování budeme muset někomu vysvětlit nebo za něj nést sociální odpovědnost, dokáže měnit způsob, jakým přemýšlíme a rozhodujeme. Efekty přitom nejsou vždy pozitivní a velmi záleží na tom, komu jsme odpovědní a podle jakých pravidel.

Takže bych netvrdil:

„Stačí svůj cíl říct druhému a zvýší se pravděpodobnost, že ho splníme.“

To by bylo příliš jednoduché.

Silnější je jiná myšlenka:

Jakmile svou budoucí identitu vyslovíme před druhým člověkem, přestává být úplně soukromá. Vstupuje do vztahu.

A právě to může být v koučinku důležité.

Za týden už proti mně nesedí člověk, který neví nic.

Sedí proti mně někdo, před kým jsem řekl:

„Chci něco změnit.“

Být přijat i s tím, co se těžko vyslovuje

Existuje ještě jiný druh svědectví.

Netýká se cíle, ale například studu, selhání nebo zkušenosti, kterou člověk obtížně sdílí.

Klient může říct něco, co dlouho nikomu neřekl.

A potom se automaticky podívá na druhého člověka.

Možná ještě předtím, než vůbec očekává odpověď.

Co hledá?

Často reakci.

Šok?

Odmítnutí?

Znechucení?

Lítost?

Nebo člověka, který to slyšel a zůstal.

Tady se „svědek“ propojuje s předchozí kapitolou o responzivitě a koregulaci.

Nejde pouze o informaci: „Kouč mi řekl, že mě nesoudí.“

Jde o zkušenost: „Řekl jsem to. On to skutečně slyšel. A náš vztah to unesl.“

To je podstatně jiný typ poznání než věta:

„Neměl bych se za to stydět.“

První je zkušenost.

Druhé je tvrzení.

Nemusíme přitom používat žádnou komplikovanou teorii nervového systému. Výzkum self-disclosure obecně ukazuje, že důsledky sdílení závisí na tom, jak druhý člověk reaguje a nakolik jeho reakci vnímáme jako chápající, validující a pečující.

A nemůže být svědkem AI?

Tady opět narazíme na komplikaci.

Bylo by velmi pohodlné říct:

Ne. Svědkem může být pouze člověk.

Jenže předchozí kapitoly nám ukázaly, proč bychom měli být s takovými kategorickými výroky opatrní.

Člověk může sdílet intimní zkušenost s AI.

AI si ji může pamatovat.

Může reagovat citlivě.

Může ji za měsíc připomenout.

Může říct:

„Před čtyřmi týdny jste mi řekl, že chcete změnit svůj vztah k alkoholu. Jak se vám to daří?“

To je funkčně velmi blízko některým prvkům svědectví a accountability.

Navíc víme, že i technologicky zprostředkované sdílení může mít emoční účinky. Výzkum ukazuje, že významnou roli může hrát responzivita posluchače i napříč různými komunikačními kanály.

Takže ani tady bych nestavěl lidskou výjimečnost na tvrzení:

„AI vás nemůže vyslechnout.“

Funkčně může.

Zajímavější rozdíl začíná na jiném místě.

Být vyslechnut versus někoho skutečně zasáhnout

V outsider-witness practice Michaela Whitea je jeden moment, který je pro debatu o AI mimořádně zajímavý.

Svědek nemá pouze říct:

„Rozumím vám.“

Má také popsat, co s ním samotným příběh udělal.

Co se ho dotklo.

S čím v jeho vlastním životě rezonoval.

Kam ho příběh odnesl.

Co teď díky němu vidí jinak.

White pro tuto část používal mimo jiné pojmy resonance a transport.

A zde se dostáváme k něčemu, co je mezi člověkem a dnešní AI skutečně asymetrické.

Když klient řekne kouči něco důležitého, může to kouče opravdu zasáhnout.

Může se změnit jeho pohled na klienta.

Může ho příběh dojmout.

Může si na něj vzpomenout cestou domů.

Možná mu dokonce něco ukáže o jeho vlastním životě.

Jinými slovy:

klient není jediný systém, který se během setkání mění.

Setkání může změnit oba.

AI může vygenerovat větu:

„To, co jste mi právě řekl, se mě hluboce dotklo.“

Ale v současném smyslu slova se jí nic „nedotklo“.

Nevznikla jí nová životní zkušenost.

Nemá svůj vlastní život, do kterého by si klientův příběh odnesla.

A to je podle mě mnohem zajímavější rozdíl než tvrzení, že AI neumí empaticky reagovat.

Je ale důležité dodat:

zatím nemáme důkaz, že právě tato ontologická vzájemnost sama o sobě vede k lepším koučovacím výsledkům než přesvědčivá responzivita AI.

To je hypotéza.

A velmi zajímavá otázka pro budoucí výzkum.

Možná nejde jen o to být pochopen. Možná potřebujeme vědět, že jsme byli spatřeni.

Tím se můžeme vrátit k jednoduché zkušenosti.

Je rozdíl mezi:

„Napsal jsem si, že něco změním.“

a

„Řekl jsem to Ivanovi.“

Mezi:

„Vím, že bych se za tu situaci neměl stydět.“

a

„Řekl jsem ji člověku, kterého respektuji, a on se ode mě neodvrátil.“

Mezi:

„Myslím si o sobě, že jsem dokázal být odvážný.“

a

„Někdo jiný v mém příběhu tu odvahu skutečně uviděl.“

Ve všech případech se k vnitřnímu příběhu přidává sociální rozměr.

Moje zkušenost už není pouze uvnitř mě.

Existuje také ve vědomí druhého člověka.

A já to vím.

Možná právě toto je nejstřízlivější definice toho, co zde nazýváme efektem svědka:

Část významu lidské zkušenosti vzniká tím, že ji někdo druhý zaznamená, reaguje na ni a stane se nositelem části jejího příběhu.

Kouč pak nemusí být pouze člověk, který pokládá otázky.

Může být také člověkem, před kterým klient formuloval nový příběh o sobě a který byl přítomen ve chvíli, kdy tento příběh začal vznikat.

A možná právě proto mají skupiny někdy tak překvapivou transformační sílu.

Ve dvojici máme jednoho svědka.

Ve skupině jich může být deset.

Nejen kouč potom ví, že jsem řekl, že chci změnit svůj život.

Vědí to i ostatní.

Viděli mě ve chvíli pochybnosti.

Slyšeli můj závazek.

A příště se s nimi znovu setkám.

Tím se dostáváme od individuálního koučinku k další vrstvě lidské změny:

ke skupině jako aktivnímu mechanismu změny.

7. Od jednotlivce k týmu: když se změna děje mezi lidmi

Doposud jsme většinou uvažovali o vztahu dvou lidí: kouč a klient. Jeden člověk mluví, druhý naslouchá, oba se navzájem ovlivňují, vzniká pracovní aliance, koregulace a možná i efekt svědka.

Co se ale stane, když do místnosti přidáme dalších osm lidí?

Najednou se zásadně mění povaha systému. Už nemáme jedinou vazbu kouč ↔ klient. Každý člověk pozoruje ostatní, reaguje na ně, porovnává se s nimi a současně je sám pozorován. Někdo něco řekne a neovlivní tím pouze kouče, ale dalších devět lidí. Jeden účastník se odváží mluvit o svém selhání a může tím změnit ochotu ostatních otevřít podobné téma. Někdo uspěje a najednou se pro ostatní posune hranice toho, co považují za možné.

Skupina proto nemusí být pouze ekonomický způsob, jak jednoho lektora nebo kouče sdílet mezi více lidí.

Může se sama stát aktivní součástí intervence.

Tuhle zkušenost opakovaně pozoruji například v Health Coachingu. Účastník může přijít kvůli informacím o výživě, pohybu nebo změně návyků. Po několika týdnech ale někdy začíná být zřejmé, že část změny nevytvářejí nové informace. Vytváří ji fakt, že každý týden sedí mezi lidmi, kteří řeší podobný problém, něco zkoušejí, někdy uspějí, někdy selžou a další týden přijdou znovu.

Výzkum skupinových a peer-support intervencí naznačuje, že to není jen subjektivní dojem.

Anonymní alkoholici: intervence, která mění sociální svět člověka

Mimořádně zajímavým příkladem jsou Anonymní alkoholici.

Cochrane review z roku 2020 zahrnující 27 studií a více než 10 000 účastníků dospělo k závěru, že manualizované programy AA a Twelve-Step Facilitation byly v dosahování abstinence účinnější než některé jiné etablované postupy včetně CBT; v dalších alkoholových výsledcích byly přinejmenším srovnatelné.

Ještě zajímavější než otázka zda AA funguje je ale pro naši debatu otázka jak.

Analýzy dat z velkého projektu MATCH sledovaly několik možných mechanismů: změnu sociálních sítí, sebedůvěru zvládat rizikové situace bez alkoholu, negativní emoce nebo spiritualitu. Zkoumané mechanismy vysvětlovaly 43–67 % vztahu mezi účastí v AA a pozdějšími výsledky a mezi nejsilnější patřily právě změny sociální sítě a sociální self-efficacy.

Novější výzkum navíc přímo ukázal, že lidé, kteří zvýšili svou účast v AA, postupně měnili i složení a chování své sociální sítě: ubývalo v ní pití a tato změna statisticky zprostředkovávala část následného poklesu konzumace alkoholu.

To je důležitá myšlenka.

Člověk se totiž nesnaží změnit své chování ve vakuu. Vrací se každý den do určitého sociálního prostředí, které má vlastní normy.

„Po práci si dáme pivo.“

„V našem věku už se stejně nic moc změnit nedá.“

„Nemám čas sportovat.“

„Všichni u nás jedí takhle.“

Pak ale začne pravidelně chodit do jiného prostředí, kde slyší:

„Jsem šest měsíců střízlivý.“

„Minulý týden jsem měl krizi a zavolal jsem svému sponsorovi.“

„Začal jsem chodit každé ráno.“

„Tentokrát jsem selhal, ale další den jsem pokračoval.“

Nezměnily se pouze informace, které člověk dostává.

Změnil se jeho referenční svět.

Najednou vidí lidi podobné sobě, pro které je jiné chování reálně možné.

Od „měl bych“ ke „tohle jsou lidé jako já“

Tady se dostáváme k pojmu sociální identita.

Každý z nás se částečně definuje prostřednictvím skupin, ke kterým patří: rodina, profese, firma, sportovní klub, národ, komunita nebo třeba skupina lidí se stejným zdravotním problémem.

Tyto identity nejsou jen popisky. Ovlivňují také to, co vnímáme jako normální a vhodné chování.

Velká metaanalýza z roku 2024 zahrnující 133 nezávislých vzorků a více než 112 000 lidí našla malý, ale konzistentní pozitivní vztah mezi sociální identifikací a chováním podporujícím zdraví. Vztah byl silnější právě tehdy, když byla konkrétní sociální identita relevantní pro dané chování.

Ještě zajímavější jsou intervence, které se snaží sociální identitu cíleně vytvářet. Metaanalýza 27 studií zjistila středně silný až silný celkový efekt těchto intervencí na zdraví a wellbeing. A čím více se skutečně podařilo posílit identifikaci účastníků se skupinou, tím silnější býval výsledný efekt.

Přeloženo z akademického jazyka do běžného života, rozdíl může vypadat takto:

„Měl bych začít sportovat.“

oproti:

„Jsem člověk, který se stará o své tělo.“

Nebo:

„Snažím se nepít.“

oproti:

„Patřím mezi lidi, kteří nepijí.“

V druhém případě se nemění pouze jednotlivé chování. Začíná se měnit odpověď na otázku:

Kdo jsem a mezi jaké lidi patřím?

To může být pro dlouhodobou změnu velmi významné.

Skupina není jen lepší přednáška

Podobné efekty nacházíme i v programech změny životního stylu.

Metaanalýza randomizovaných studií u lidí s obezitou zjistila při dlouhodobém sledování průměrně o 1,33 kg větší úbytek hmotnosti u skupinových intervencí než u obdobných individuálně poskytovaných intervencí. Pravděpodobnost dosažení alespoň pětiprocentního úbytku hmotnosti byla ve skupinové podmínce rovněž vyšší.

U diabetu 2. typu systematický přehled 47 studií s více než 8 500 účastníky ukázal, že skupinová edukace může oproti kontrolním podmínkám zlepšovat HbA1c a řadu dalších výsledků. Při přímém srovnávání skupinové a individuální edukace jsou výsledky méně jednoznačné, takže z toho rozhodně nelze vyvodit jednoduché pravidlo „skupina je vždy lepší“.

A nová metaanalýza 71 studií zaměřených na pohybové intervence dokonce našla pouze malé a statisticky nevýznamné celkové výhody skupinových programů oproti individuálním.

To je pro náš argument vlastně užitečné.

Skupina není kouzelná.

Pouhé shromáždění deseti lidí v jedné místnosti automaticky nevytvoří lepší intervenci.

Záleží na tom, co mezi těmi lidmi vznikne.

Skupina může poskytovat sociální normu, modely chování, povzbuzení, zpětnou vazbu, pocit „nejsem v tom sám“, nové vztahy, sociální identitu, accountability i možnost učit se z úspěchů a selhání druhých. Každý člen přitom nemusí být jen příjemcem intervence. Stává se současně pozorovatelem, svědkem, modelem a někdy i zdrojem pomoci pro ostatní.

A právě tato poslední role je mimořádně zajímavá.

Když pomoc druhému pomáhá i mně

AA stojí nejen na přijímání podpory, ale také na jejím poskytování.

Project MATCH umožnil sledovat, co se dělo s lidmi, kteří začali pomáhat jiným lidem s alkoholovou závislostí, například prostřednictvím sponsorství nebo práce v rámci dvanáctého kroku.

Ti, kteří pomáhali ostatním, měli během následujícího roku nižší riziko relapsu, a tento vztah zůstával statisticky významný i po zohlednění počtu AA meetingů, které sami absolvovali.

Samozřejmě ani zde nelze jednoduše prohlásit, že pomoc druhému způsobila lepší abstinenci. Studie nebyla experimentem, ve kterém by výzkumníci náhodně přidělili lidi do role pomocníků.

Přesto je tento výsledek velmi zajímavý.

Ve skupině totiž nejsem jen:

člověk, kterému někdo pomáhá.

Když poslouchám problémy druhého, přemýšlím o nich, nabízím mu vlastní zkušenost nebo sleduji jeho pokrok, pracuji zároveň se svým vlastním příběhem.

To navazuje na to, co jsme už viděli u learning by explaining.

Když druhému vysvětluji, co pomohlo mně, musím svou zkušenost znovu uspořádat a pojmenovat. Když vidím jeho selhání, mohu v něm rozeznat vlastní riziko. Když sleduji jeho úspěch, může se změnit moje představa o tom, co je možné.

Ve skupině proto hranice mezi tím, kdo pomáhá a komu je pomáháno, přestává být úplně ostrá.

A to je velmi odlišný systém od individuálního modelu, ve kterém odborník poskytuje službu klientovi.

Jeden svědek versus deset svědků

Tím se můžeme vrátit k předchozí kapitole.

Při individuálním coachingu může být kouč svědkem mého závazku.

„Do příštího setkání konečně povedu ten obtížný rozhovor.“

Ve skupině to neslyšel jeden člověk.

Slyšelo to dalších devět.

A příští týden před ně znovu přijdu.

To nemusí znamenat nepříjemný sociální tlak. Může vzniknout něco jemnějšího: moje změna už není pouze soukromý projekt.

Stala se součástí sdíleného příběhu skupiny.

Ostatní vědí, co zkouším.

Pamatují si, kde jsem se zasekl.

Viděli, jak jsem o tom mluvil před třemi týdny.

A současně já sleduji jejich změnu.

Možná jsme tedy příliš dlouho hledali mechanismus změny pouze uvnitř jednotlivce.

Výzkum skupin naznačuje, že část změny může vznikat také mezi lidmi.

A co týmový coaching

A zde se podle mě dostáváme k důležitému rozdílu mezi skupinovým a týmovým coachingem.

Skupina lidí v Health Coachingu může mít podobné cíle, ale po skončení programu se její členové rozejdou a každý pokračuje ve vlastním životě.

Tým už před koučinkem tvoří vztahový systém.

Jeho členové na sobě závisejí.

Mají společné úkoly a cíle, historii konfliktů i spolupráce, formální a neformální hierarchii, vlastní normy a role.

Proto u týmového koučinku nekoučujeme například šest samostatných jednotlivců, kteří náhodou sedí u jednoho stolu.

Koučujeme vztahový systém, který se právě před námi odehrává.

Když začne mluvit ředitel, jeden člověk se k němu natočí a jiný sklopí oči.

Když promluví juniorní člen týmu, někdo mu skočí do řeči.

Po určité poznámce se dva lidé na sebe podívají.

Někdo celý workshop mlčí, ale ostatní před každým důležitým rozhodnutím čekají na jeho výraz.

Někdo používá humor pokaždé, když se tým dostane k nepříjemnému tématu.

Vznikají dvojice, koalice, opozice, centra vlivu, mlčení, napětí, přibližování a oddalování.

To všechno je tým.

A velká část toho vůbec není obsažena v jednotlivých výrocích jeho členů.

Z několika mozků vzniká kooperující síť

Výzkum hyperscanningu přidává k této systémové perspektivě další zajímavou vrstvu.

Metaanalýza fNIRS hyperscanningových studií z roku 2022 zahrnula třináct studií a 890 účastníků. Při kooperativních úlohách byla mezimozková synchronizace konzistentně pozorována zejména v prefrontálních a temporoparietálních oblastech. Autoři zároveň upozorňují, že použité úkoly byly velmi různorodé – od společného řešení problémů po kreslení nebo Jengu – takže pozorovaný vztah nelze jednoduše vysvětlit jedním konkrétním typem úlohy.

Ještě přímočařejší je systematický přehled a metaanalýza z roku 2024 zaměřená na teamwork. Zahrnula 41 studií představujících 1 326 týmů a našla pozitivní vztahy mezi inter-brain synchrony a sledovanými charakteristikami týmové spolupráce.

Ani zde to neznamená, že synchronizace „vytváří dobrý tým“.

Hyperscanning je mladý obor a novější systematické přehledy upozorňují na metodologické problémy: část synchronizace může být způsobena tím, že dva lidé jednoduše sledují stejný podnět nebo plní stejný úkol, nikoliv jejich skutečnou vzájemnou interakcí. Výzkum proto stále více rozlišuje skutečnou reciprocitu, tok informací mezi lidmi a pouhé paralelní zpracování stejné situace.

Přesto je základní obraz fascinující.

Když lidé spolupracují na společném cíli, není možné celý proces dobře pochopit jen tím, že odděleně změříme šest jednotlivců.

Některé vlastnosti existují až na úrovni jejich interakce.

To je přesně myšlenka systémového týmového koučinku.

Je proto face-to-face u týmu ještě důležitější?

Tady bych přešel od dat k hypotéze.

Nemáme zatím výzkum, který by umožnil říct:

„Čím více lidí v coachingu máme, tím účinnější je fyzická přítomnost.“

Takovou rovnici věda neprokázala.

Navíc skupiny mohou fungovat i online. Systematický přehled z roku 2024 našel příznivé výsledky internetových skupinových programů se sociální podporou například u pohybu, kouření a obezity.

To je důležité. Skupinový efekt a face-to-face efekt nejsou totéž.

Přesto můžeme formulovat pracovní hypotézu:

Čím více účastníků má rozvojová interakce a čím více je předmětem práce samotná síť vztahů mezi nimi, tím větší relativní hodnotu může mít sdílený fyzický prostor.

Proč?

V individuálním rozhovoru máme jedinou hlavní vazbu.

Ve dvojici:

A ↔ B.

U šestičlenného týmu už potenciálně existuje patnáct párových vztahů — a k nim vazby celé skupiny, podskupin, rolí a koalic.

Online prostředí zachovává slova, hlas a tváře.

Fyzický prostor k tomu přidává celé tělo, vzdálenost mezi lidmi, orientaci v prostoru, přímé pohledy, spontánní mikroreakce, pohyb, to, kdo si ke komu sedne, kdo se komu vyhýbá, koho ostatní následují pohledem nebo na koho čekají před rozhodnutím.

A navíc existují interakce mimo oficiální „obsah“ workshopu: příchod do místnosti, přestávka, cesta ke kávě, společný smích nebo krátká výměna mezi dvěma lidmi ve chvíli, kdy kouč zrovna nemluví.

Pro kouče pracujícího se systémem to všechno mohou být informace.

Čerstvá metaanalýza peer-support intervencí u diabetu 2. typu z roku 2026 navíc zjistila rozdíly podle způsobu doručení: offline peer support byl spojen se zlepšením některých metabolických ukazatelů, hybridní formáty s poklesem HbA1c, zatímco u čistě online peer supportu nebyl efekt stejně jasný. To samozřejmě neprokazuje, že příčinou je fyzická přítomnost — rozdíly mohou souviset s mnoha dalšími charakteristikami programů — ale je to další důvod tuto otázku empiricky zkoumat.

Od přenosu informací k relační komplexitě

Tím se nám možná začíná skládat širší obraz celého článku. Nemusíme jednotlivé formy koučinku řadit na žebříček od špatné po nejlepší. AI může být mimořádně efektivní tam, kde potřebujeme dostupnou reflexi, strukturování problému nebo podporu mezi jednotlivými sezeními.

Videohovor s lidským koučem přidává skutečnou vzájemnost, hlas, tvář a lidskou zkušenost a zároveň zachovává obrovskou dostupnost.

Face-to-face individuální coaching přidává celé tělo a sdílený fyzický prostor.

A skupina či tým přidává další rozměr: síť vztahů, ve které každý člověk ovlivňuje několik dalších lidí současně.

Nejde tedy nutně o kontinuum kvality. Možná je lepší mluvit o kontinuu relační komplexity.

Čím dál doprava jdeme, tím menší část toho, co se děje, lze popsat pouze jako výměnu informací mezi dvěma jednotkami.

A právě zde může mít člověk v éře AI ještě jednu významnou roli. Nejen jako lepší tazatel. Nejen jako zdroj empatie.

Ale jako někdo, kdo dokáže vstoupit do živého vztahového systému, vnímat jeho dynamiku a pracovat s tím, co právě vzniká mezi lidmi.

U týmového koučinku totiž kouč nekoučuje šest individuálních hlav. Koučuje vztahový systém, který se právě před ním odehrává.

A možná je to jeden z důvodů, proč bude týmový a skupinový coaching v době stále schopnější AI ještě zajímavější než dnes.

Čím dokonaleji totiž technologie zvládne práci s jednotlivcem, tím více může růst relativní hodnota toho, co vzniká pouze tehdy, když se setká více skutečných lidí.

8. AI versus člověk? Co zůstane profesionálnímu kouči?

Po všem, co jsme zatím popsali, by bylo lákavé skončit jednoduchou otázkou:

Nahradí umělá inteligence lidské kouče?

Myslím, že je to špatně položená otázka.

Podobné technologické změny obvykle neprobíhají tak, že nový nástroj kompletně odstraní celou profesi. Spíše změní to, za co jsou lidé ochotni platit, co začnou považovat za samozřejmost a kde naopak vznikne nová vzácnost.

Digitální fotografie nezpůsobila, že by profesionální fotografové zmizeli. Způsobila ale, že technicky slušnou fotografii dnes dokáže během několika sekund vytvořit téměř každý. Hodnota za pouhé technické pořízení snímku dramaticky klesla. Profesionální hodnota se přesunula jinam: k výjimečnému oku, zkušenosti, práci s člověkem, příběhu, situaci a schopnosti vytvořit něco, co běžná technologie sama nevytvoří.

Něco podobného může nyní čekat coaching.

To, co bylo vzácné, může být téměř zadarmo

Ještě před několika lety bylo poměrně vzácné mít kdykoliv k dispozici partnera, kterému můžeme popsat problém a který nám položí několik dobrých otázek, pomůže problém strukturovat, shrne, co jsme řekli, připomene předchozí závazky a navrhne další krok.

Dnes může být takový partner v telefonu dvacet čtyři hodin denně.

AI nemusí být unavená. Nemusíme se objednávat. Nemusíme čekat do příštího týdne. Můžeme s ní probrat obtížný rozhovor v jedenáct večer, připravit se na důležitou schůzku ráno cestou do práce, reflektovat její průběh o hodinu později a další den pokračovat tam, kde jsme skončili.

Dokáže sledovat cíle, klást otázky, připomínat naše vlastní výroky, pomáhat s reflexí, vytvářet scénáře, simulovat rozhovory a pracovat s obrovským množstvím kontextu.

A její schopnosti budou pravděpodobně dál růst.

Pokud jsme tedy hodnotu profesionálního kouče definovali především jako:

„člověk, který dokáže správně vést koučovací rozhovor“,

může právě tato část hodnoty postupně podléhat komodizaci.

Neznamená to, že coaching zmizí.

Znamená to, že se může změnit ekonomika coachingu.

Spíš než jeden trh může vzniknout několik vrstev

Jednou vrstvou může být AI-native coaching.

Každodenní reflexe, sledování cílů, příprava na situace, nácvik rozhovorů, journaling, accountability, rychlé zpracování problému nebo podpora při zavádění nového chování jsou oblasti, ve kterých má AI mimořádnou strukturální výhodu: je okamžitě dostupná, levná, škálovatelná a může s uživatelem pracovat mnohem častěji než lidský kouč.

Druhou vrstvou může být hybridní coaching.

Lidský kouč zůstává hlavním partnerem, ale velkou část práce mezi sezeními přebírá AI. Pomáhá klientovi připravit se na sezení, zachytit průběžné myšlenky, sledovat experimenty, analyzovat zpětnou vazbu nebo připomínat závazky. Kouč díky tomu nemusí každé setkání začínat otázkou „Co se od minule stalo?“ a může se rychleji dostat k tomu, kde je skutečně potřeba jeho úsudek a lidská práce.

Třetí vrstvou zůstane remote human coaching.

Videohovor zachovává skutečného člověka, jeho zkušenost, vzájemnost, hlas, mimiku a velkou část vztahu. Zároveň jsme v předchozích kapitolách viděli, že médium redukuje některé prvky celotělové a prostorové interakce. Pro mnoho klientů ale může být právě tato kombinace dostupnosti a lidského vztahu optimální.

A potom může existovat menší, dražší vrstva high-touch face-to-face coachingu.

Ta bude zaměřená na situace, ve kterých nejde především o pravidelné kladení otázek, ale o vysokou komplexitu: identitu, zásadní životní nebo profesní změny, leadership, konflikty, obtížná rozhodnutí nebo dlouhodobé vzorce chování.

Ještě výraznější může být tento posun u týmového a leadership coachingu, kde předmětem práce není jen jednotlivec, ale celý vztahový systém. Tam může mít schopnost vnímat živou dynamiku skupiny, její napětí, koalice, status, mlčení, pohyb a proměny vztahů podstatně větší relativní hodnotu než samotné zvládnutí koučovací techniky.

Nejde o žebříček kvality.

AI coaching nemusí být „horší coaching“ a face-to-face coaching nemusí být automaticky „lepší“.

Jde spíše o různé kombinace ceny, dostupnosti a relační komplexity.

Pro některé problémy může být AI nejlogičtější volbou. Pro jiné může mít smysl videohovor. A existují situace, ve kterých může klient považovat za hodnotné strávit dvě hodiny v jedné místnosti s velmi zkušeným člověkem nebo celý den pracovat společně se svým týmem.

Technologie tak nemusí člověka odstranit.

Může nás ale donutit mnohem přesněji vysvětlit:

Kdy vlastně člověka potřebujeme?

Kompetence zůstávají základem. Přestávají však být celým příběhem.

To má podle mě zásadní důsledek pro profesní vzdělávání koučů.

Profesionalizace coachingu přinesla něco nesmírně důležitého: etiku, standardy, společný jazyk, jasnější hranice profese a kompetenční modely, podle kterých lze práci kouče učit a hodnotit.

To není problém, který bychom měli odstranit.

Je to základ.

Profesionální kouč musí umět vytvářet kontrakt, aktivně naslouchat, podporovat uvědomění a učení, respektovat autonomii klienta, pracovat eticky a rozumět hranicím své role.

Mohli bychom tomu říkat coaching competence.

Jenže právě tím, že jsme tyto dovednosti dobře popsali, vytvořili jsme zároveň část coachingu, kterou je stále snazší reprodukovat technologicky.

A proto může nad kompetenčním základem růst význam dalších vrstev.

A. Human capacity

První bych nazval lidskou kapacitou kouče.

Schopností skutečně být s člověkem.

Unést ticho bez potřeby ho zaplnit.

Všimnout si vlastního napětí a nereagovat na něj automaticky.

Zůstat přítomen, když klient začne mluvit o něčem, co je nepříjemné i pro nás.

Neutéct před konfliktem.

Nenechat se strhnout potřebou klienta zachránit.

Nevynucovat si vlastní relevanci tím, že začneme dávat rady.

Dokázat vstoupit do vztahu a zároveň neztratit vlastní nezávislost.

To nejsou další položky v seznamu technik.

Jsou to do velké míry vlastnosti člověka, který coaching provádí.

A právě proto se rozvíjejí obtížněji než schopnost naučit se určitou strukturu rozhovoru.

B. Contextual depth

Druhou vrstvou je kontextová hloubka.

Tradiční coaching někdy zdůrazňoval, že kouč nemusí rozumět oboru klienta, protože expert na vlastní život je klient.

V určitém smyslu je to stále pravda.

Kouč nemusí být lepší manažer než CEO, kterého koučuje.

Nemusí mít stejnou diagnózu jako klient v health coachingu.

Nemusí být profesionální sportovec, aby dokázal pracovat se sportovcem.

Jenže z toho ještě neplyne, že životní a profesní zkušenost kouče nemá hodnotu.

Právě tuto otázku zkoumali Jonathan Passmore a Andy Nobes v roce 2026 u zkušených workplace coaches. V rozhovorech s třinácti kouči ze sedmi zemí se opakovaně objevovalo, že předchozí profesní zkušenost může podporovat porozumění kontextu, společný jazyk, důvěryhodnost i schopnost rychleji zachytit důležité nuance. Zároveň však může být nebezpečná, pokud kouč začne příliš rychle předpokládat, že situaci klienta „zná“, a přestane být zvědavý.

To je podle mě přesnější než stará otázka:

„Má mít kouč odbornou zkušenost, nebo ne?“

Správnější otázka zní:

„Dokáže zkušený kouč svou zkušenost využít, aniž by jí nahradil zkušenost klienta?“

To vyžaduje zralost a úsudek, nikoliv pouze znalost kompetenčního modelu.

C. Embodied relational work

A konečně čtvrtou vrstvou může být schopnost pracovat s tím, co se právě odehrává mezi lidmi.

Nejen s obsahem vět.

Ale s tempem rozhovoru, napětím, tichem, emocí, změnou energie, prostorem a reakcemi druhých.

V individuálním coachingu může jít o schopnost všimnout si, že klient něco říká s naprostou jistotou, ale jeho celé tělo vypráví komplikovanější příběh.

V týmovém coachingu se tato dovednost násobí: kouč sleduje nejen to, co říká jeden člověk, ale i to, co jeho výrok udělal se systémem.

Kdo ztichl?

Kdo se pousmál?

Kdo se okamžitě přidal?

Kdo se proti němu vymezil?

Co se v místnosti změnilo?

Právě tady už coaching přestává být pouhým sledem správně položených otázek.

Stává se prací s živým lidským systémem.

Kouč nemusí vědět víc. Musí možná přinášet něco jiného.

Pokud tento obraz dává smysl, mění se i představa o profesním rozvoji kouče.

Dlouhou dobu bylo přirozené předpokládat, že lepší kouč je především ten, kdo lépe ovládá koučování.

Více technik.

Více modelů.

Lepší otázky.

Vyšší úroveň kompetencí.

To všechno zůstává důležité.

Jenže v okamžiku, kdy AI dokáže stále věrněji reprodukovat samotný proces coachingu, může být pro člověka stále důležitější něco jiného:

Kdo je ten člověk, který tento proces vede?

Jakou má zkušenost?

Jak dokáže vnímat vlastní reakce?

Co unese?

Jak dobře rozumí kontextu?

Dokáže pracovat s nejistotou?

Je skutečně zvědavý, nebo jen používá techniku zvědavosti?

Dokáže mít vlastní názor a přitom jej klientovi nevnutit?

Dokáže vstoupit do vztahu a být jím ovlivněn, aniž by ztratil svou profesní roli?

Dokáže pracovat s jednotlivcem, ale také se systémem vztahů mezi lidmi?

Možná bychom tedy mohli celý argument shrnout následovně:

ICF kompetence mohou být nutnou podmínkou profesionálního coachingu. V éře AI ale pravděpodobně nebudou samy o sobě dostatečným zdrojem konkurenční hodnoty člověka.

Kompetence jsou gramatika.

Ale samotná gramatika ještě nevytváří literaturu.

AI možná coaching nezničí. Může ho donutit znovu objevit člověka.

Na začátku profesionalizace coachingu byla zásadní otázka:

„Umí tento člověk skutečně profesionálně koučovat?“

Bylo potřeba odlišit profesionální práci od dobře míněných rad, pseudopsychologie a improvizovaných rozhovorů bez jasných hranic.

Tato otázka nezmizí.

Vedle ní ale vzniká nová:

„Proč bych kvůli tomuto rozhovoru potřeboval právě člověka?“

A odpověď nemůže být:

„Protože dokážu položit otevřenou otázku.“

Ani:

„Protože umím aktivně naslouchat.“

Ani:

„Protože splňuji kompetenci 6 a 7.“

AI se právě tyto věci učí velmi rychle.

Odpověď bude muset ležet hlouběji.

V tom, že proti klientovi sedí skutečný člověk s vlastním tělem, historií, zkušeností a omezeností.

Člověk, který se dokáže nechat klientovým příběhem ovlivnit.

Který si pamatuje, co před ním klient slíbil, a pro kterého tato slova nejsou jen dalšími tokeny v kontextovém okně.

Člověk, který dokáže být svědkem změny, pomoci klientovi regulovat obtížný stav a zároveň ho v bezpečném vztahu vystavit nepohodlné otázce.

A v případě skupiny nebo týmu člověk, který dokáže pracovat nikoliv jen s jednotlivými hlavami, ale s tím, co vzniká mezi nimi.

Možná nás tedy umělá inteligence paradoxně nenutí hledat stále sofistikovanější koučovací techniky.

Možná nás nutí znovu se podívat na něco mnohem staršího:

• Co se děje, když se dva lidé skutečně setkají.
• Když jeden věnuje druhému plnou pozornost.
• Když někdo vysloví něco, co dosud existovalo jen uvnitř něj, a druhý člověk to skutečně slyší.
• Když společně chvíli nevědí.
• Když mezi nimi vznikne důvěra dostatečná k tomu, aby bylo možné říct něco nepříjemného.
• Když se vedle porozumění objeví také napětí.
• A když z rozhovoru oba odcházejí o něco jiní, než do něj vstoupili.

AI nemusí coaching zabít.

Může ale velmi rychle zkomodizovat tu jeho část, kterou lze popsat jako reprodukovatelný proces.

A tím možná zvýrazní hodnotu toho, co se standardizuje mnohem obtížněji:

skutečného setkání člověka s člověkem.

Epilog: Má tedy ještě smysl učit se koučovat?

Po všem, co jsme v tomto článku popsali, se nabízí ještě jedna trochu provokativní otázka:

Má v éře stále schopnější umělé inteligence vůbec smysl investovat čas a peníze do kurzu koučinku?

Myslím, že ano. Jen možná z poněkud jiného důvodu, než jsme si dlouho mysleli.

Přirovnal bych to ke sportu.

Sportovat je užitečné pro obrovské množství lidí. Pomáhá nám rozvíjet kondici, disciplínu, koordinaci, odolnost a často také sociální vztahy. Nikdo ale nepředpokládá, že každý člověk, který začne běhat nebo hrát tenis, se musí stát profesionálním sportovcem.

Profesionální sport je jiná disciplína. Na její vrchol se dostane jen velmi malá část lidí. Nestačí znát techniku. Rozhoduje kombinace schopností, dlouhodobého tréninku, zkušenosti, psychické odolnosti, specializace a také talentu.

Možná se podobným směrem bude vyvíjet coaching.

Umět koučovat a živit se jako profesionální kouč totiž nejsou totéž.

Koučovací dovednosti mohou být mimořádně užitečné i člověku, který nikdy nebude mít jediného platícího koučovacího klienta:

• Manažer díky nim může lépe vést lidi, místo aby jim neustále říkal, co mají dělat.
• Lékař může lépe pracovat s motivací pacienta.
• Učitel může místo předávání hotových odpovědí pomáhat studentům přemýšlet.
• Obchodník může lépe naslouchat tomu, co zákazník skutečně potřebuje.
• Rodič se může naučit nepřebírat automaticky řešení problémů svých dětí.
• Konzultant může kromě své expertizy lépe pracovat s člověkem, který ji má převést do praxe.

A téměř každý může coaching využít ve vlastním životě: lépe formulovat problém, oddělovat předpoklady od faktů, všimnout si vlastních automatických reakcí, hledat alternativy a převádět úvahy do konkrétního jednání.

Z tohoto pohledu je coaching spíše obecnou kompetencí pro práci s lidmi a se sebou samým než pouze profesí.

AI tuto hodnotu nijak neruší. Možná ji naopak ještě zvýrazňuje.

Ve světě, kde budeme mít stále snazší přístup k informacím, doporučením a inteligentním digitálním asistentům, může být stále důležitější

• schopnost vést kvalitní rozhovor,
• naslouchat,
• rozpoznat, co se odehrává mezi lidmi,
• pracovat s nejistotou,
• klást dobré otázky a 
• nepřebírat automaticky odpovědnost za rozhodnutí druhého člověka.

To všechno jsou dovednosti, které se při kvalitním koučovacím výcviku učíme.

Ale profesionální coaching je jiná otázka

Kdo chce coaching používat jako jednu ze svých dovedností, může z něj proto získat obrovskou hodnotu.

Kdo se jím chce profesionálně živit, vstupuje do podstatně náročnějšího prostředí.

Pokud bude základní AI coaching stále dostupnější a levnější, samotná schopnost vést standardní koučovací rozhovor pravděpodobně nebude stačit jako silná tržní výhoda.

Podobně jako člověk, který absolvuje tenisovou školu, ještě není profesionální tenista, ani absolvování koučovacího kurzu automaticky nevytváří úspěšného profesionálního kouče.

Ten bude potřebovat něco navíc:

• hlubokou praxi,
• osobní zralost,
• schopnost vytvářet vztah,
• profesní nebo životní zkušenost,
• specializaci,
• reputaci,
• schopnost pracovat s komplexními situacemi a 
• samozřejmě také umění získávat klienty.

A možná právě AI způsobí, že tento rozdíl bude mnohem viditelnější než dnes.

Základní koučovací kompetence se mohou stát široce dostupnou gramotností. Špičkový profesionální coaching naopak může být stále náročnější disciplínou.

Stejně jako u sportu tedy nemusí být smyslem tréninku nutně stát se profesionálem. Můžeme běhat celý život, aniž bychom chtěli vyhrát maraton.

A můžeme se naučit dobře koučovat, aniž bychom si někdy na dveře napsali „profesionální kouč“.

Možná je proto nakonec lepší položit zájemci o koučovací výcvik dvě oddělené otázky.

Nejen:

„Chci se stát koučem?“

Ale nejprve:

„Chci se naučit lépe pracovat s lidmi, vztahy, změnou a sám se sebou?“

Pokud je odpověď ano, může mít studium coachingu velký smysl bez ohledu na to, jak daleko postoupí umělá inteligence.

A teprve potom přichází druhá otázka:

„Chci z toho udělat svou profesi?“

Na tu už bude v éře AI odpověď podstatně náročnější.

Použitá literatura

Passmore, Tee & Rutschmann (2025/2026): Getting better all the time: using professional human coach competencies to evaluate the quality of AI coaching agent performance. Velmi důležitý zdroj pro tvrzení, že AI už dokáže reprodukovat řadu chování hodnocených v rámci ICF kompetencí, včetně části ACC/PCC úrovně. Taylor & Francis Online
Taylor & Francis – full article

Passmore & Nobes (2026): Nothing Compares 2 U: Exploring human coach distinctiveness in an age of AI. Přesně k závěrečné části článku: studie zkušených koučů ukazuje význam profesní a životní zkušenosti, kontextového úsudku, práce s metaforou a zralosti v tom, kdy vlastní zkušenost do coachingu přinést. Je to kvalitativní studie 13 koučů, takže bych ji citoval jako zajímavý současný směr, ne jako definitivní důkaz. DOI
Springer – open access článek

Koole & Tschacher (2016): Synchrony in Psychotherapy: A Review and an Integrative Framework for the Therapeutic Alliance. Klíčový zdroj k In-Sync modelu, neverbální synchronizaci, pracovní alianci a koregulaci. Zároveň sami autoři zdůrazňují, že jde o model s částí hypotéz, které potřebují další testování. Frontiers
Frontiers – full text

Beckes & Sbarra (2022): Social baseline theory: State of the science and new directions. Výborný zdroj pro část o koregulaci a myšlenku, že přítomnost známých a předvídatelných druhých lidí může snižovat nároky spojené s regulací emocí a zvládáním hrozby. Arizona Board of Regents
DOI – Current Opinion in Psychology

Réveillé et al. (2024): Using interbrain synchrony to study teamwork: A systematic review and meta-analysis. Velmi vhodný zdroj pro týmový coaching. Metaanalýza zahrnula 41 studií a 1 326 týmů a našla pozitivní vztahy mezi inter-brain synchrony a několika charakteristikami teamworku. Důležité je stále psát „souvisí s“, nikoliv „způsobuje“. PubMed
PubMed

Steffens et al. (2021): Social identification-building interventions to improve health: a systematic review and meta-analysis. Jeden z nejsilnějších zdrojů pro naši kapitolu o skupině jako aktivní ingredienci změny. 27 studií, N = 2 230; efekt intervencí byl větší právě tam, kde se podařilo skutečně posílit identifikaci účastníků se skupinou. PubMed
PubMed

Kelly, Humphreys & Ferri (2020): Alcoholics Anonymous and other 12-step programs for alcohol use disorder. Cochrane Review. 27 studií a 10 565 účastníků. Velmi silný zdroj pro naši úvahu, že skupina a peer-support nejsou jen levnější formou individuální intervence. Manualizované AA/TSF programy měly u dlouhodobé abstinence v některých srovnáních lepší výsledky než jiné zavedené terapie. Cochrane
Cochrane review

Renjilian et al./systematic review 2022: Are individual or group interventions more effective for long-term weight loss in adults with obesity? U skupinových intervencí vyšel v dlouhodobém horizontu o 1,33 kg vyšší průměrný úbytek hmotnosti než u individuálních intervencí. Hodí se hlavně jako konkrétní podpora pro zkušenost z Health Coachingu, ne jako obecný důkaz nadřazenosti skupin. PubMed
PubMed

Grossman et al. (2026): Why the Polyvagal Theory Is Untenable. Důležitý právě proto, aby článek nepůsobil jako neuro-coaching. Skupina 39 odborníků velmi zásadně zpochybnila hlavní neurofyziologické a evoluční premisy PVT, přičemž výslovně rozlišuje tyto sporné mechanismy od širších konceptů, jako jsou bezpečí, attachment nebo koregulace. PubMed Central (PMC)
PMC – full text

Dr. Ivan Černohorský

Více o autorovi