Dr. Ivan ČernohorskýAutor: Mgr. Josef Jelínek
Koučink osobně vnímám jako rozvojovou platformu bez ohraničeného konce. Je to nikdy
nekončící proces pro všechny zúčastněné. Jak pro kouče, tak koučovaného. Dokonalost
neexistuje. A proto ani koučink nemůže nikdy dospět do fáze, kdy bude konečný. A to mě
fascinuje. Ten neomezený prostor. Prostor, ve kterém lze neustále zdokonalovat sám sebe,
a zefektivňovat pomoc ostatním lidem. Cítit a vidět zlepšení v různých formách a podobách
sebe sama. Pokud rostu já jako kouč, rostou i moje dovednosti, schopnosti sebereflexe,
schopnost učit se z vlastních chyb, způsobilost být úspěšnějším průvodcem svých klientů.
Když se ohlédnu a zpětně hodnotím svoje pohnutky, které mě dovedly do ICF kurzu Mindset
Academy, vidím v sobě někoho, kdo již měl zkušenosti s koučováním, a zároveň chuť se v
této oblasti dále posouvat. Tento stimul tam cítím pořád. Silněji. Co se ve mně změnilo, je
samotný pohled na koučink. Jeho vnímání je mnohem intenzivnější a hlubší. Není to plochý
pohled. Je pohledem plasticky rozměrným a nekonečným jako vesmír.
Pokud bych měl nasdílet jedno z nejzásadnějších překvapení, které jsem díky ICF Mindset
kurzu nalezl, tak je to časoprostor. První minuty mezi mnou a klientem. V tomto
nezmapovaném území „nikoho“ má dojít k vytvoření tzv. zakázky a cíle koučinkového sezení.
Zní to banálně, ale bez směru a měřitelného cíle je koučinková cesta změny velmi
těžkopádná, prakticky neuchopitelná. Je jako plachetnice na otevřeném moři, kde se zastavil
vítr i vlny, a kapitán nemá ponětí, do jakého přístavu směřuje. Všechny cesty mohou být
správné, ale i špatné. Zároveň žádná z nich není ta pravá, protože ve skutečnosti je jedno,
kudy se loď vydá a kam dopluje. Na druhou stranu i cesta může být cíl, takže zakázka může
být i nalezením směru, kterým se naše loď v rámci koučinku vydá.
Čím déle praktikuju koučink v jeho optimální podobě, dle standardů ICF, tím více docházím k
závěru, že role kouče je čistě a ryze průvodcovská. Už mě opustily myšlenky, které jsem
zprvu měl, a to klienta v některých chvílích jemně popostrčit, nasměrovat, nepatrně ho vést k
řešení. Mým prvním uvědoměním bylo, že každý jsme jiný ve smyslu životních zkušeností. A
moje vidění světa a pohledy na řešení životních překážek se nemusí a pravděpodobně
nebudou zcela shodovat s viděním světa mého klienta. Proto každá taková rada je spíše
blokem než pomocí. A to platí i o jakémkoliv emočním vyjádření mě jako kouče, protože i
minimální pochvala může klienta nevědomky odvádět od jeho budovaného řešení a
ovlivňovat ho. Kouč zkrátka není motivátor, je prostředníkem pomoci.
Velmi se mi líbila myšlenka z kurzu k tomuto tématu, že kouč musí být líný. Ptát se,
reflektovat, naslouchat. Nesmí ale nic odpracovat za klienta. Klient má veškeré kompetence
pro svůj život, a musí být tím, kdo si to jednoduše odpracuje. Stejně tak obyčejné ticho
posuzuji jako velmi mocný nástroj, který dokáže klientovi otevřít další dosud neznámé a
nepoznané komnaty jeho nevědomí. Ticha jsem se dříve bál. Nyní s ním aktivně a přirozeně
pracuju, protože cítím, že nám jako lidem umožňuje kontaktovat utajené sféry vlastního bytí
a poznání.
Další mojí zkušeností z kurzu bylo uvědomění, že kouč musí neustále zkoumat. Být zvídavý
a hloubavý, hledat mezi řádky, zaměřovat se na nevyřčené. Být celým tělem a svou duší
propojen s přítomností. Jedině tak může efektivně koučovat a pomoci vést klienta na jeho
cestě ke změně a vnitřní transformaci.
1Pokud jsem jako kouč zcela přítomný, toto je moje další zkušenost, otázky přicházejí
naprosto samy. Žádná příprava v tu chvíli není potřeba. Dostávám se jakéhosi flow, kdy jsem
zcela energeticky propojen s klientem. Jsem součástí jeho světa, přeplul jsem na druhou
stranu řeky. Vidím a přemýšlím jako on. Jeden rozdíl tam ale pozoruji. Mám nadhled a
dokážu posuzovat jeho nazírání na svět z širší perspektivy. Dodávám situaci klid a rozvahu.
To mi umožňuje klientovi klást otázky, které on v tu chvíli není schopen v sobě spatřit a
objevit. Nejsem v minulosti ani budoucnosti. Jsem tady. Já a klient. Ticho přítomnosti, které
vytváří prostor k objevování skrytých možností, reflexí a odhalení. To na koučinku nejvíce
miluju. Čas bez času. Jen bytí.
Naslouchání je oním klíčem, které otevírá nové světy. Vnímám ho jako detektor hledající
pravdu v neprostupném oceánu myšlenek. Naučil jsem se naslouchat celým svým já.
Neutíkat z přítomností, nebát se jí. Zůstat v ní a pomalu se tam rozpouštět a vychutnávat si
nové obzory, které se přirozeně zjevují kolem mě. Rostou jako stromy.
Na naslouchání mě nejvíce přitahuje skutečnost, kdy se jako koučové dostáváme pod
povrch, za slova, za oponu klientových slov a myšlenek. Jdeme do jeho nevědomí a opatrně
zkoumáme vzorce, které nenápadně vystupují z energie jeho vět, pohledu, neverbální
komunikace.
Sebereflexe. Moje i klientova. Opět důležitý aspekt, který pociťuji v rámci koučinku. Když
začneme u klienta, jeho sebereflexí vnímám ono překvapení, když se mu začne zhmotňovat
jeho vlastní cesta, kterou neviděl. Cítím, jak dochází k silnému a intenzivnímu nakumulování
energie. Oči a pohled se mu rozzáří. Vrací se úsměv, téměř až dětský. Líbí se mi myšlenka,
že pokud člověk něco připustí, tak se mu uleví. Protože i jedno uvědomění může lidem
změnit jejich život. Důležité jsou i otázky, kterou vedou klienta k jeho růstu a celkovému
zvědomění pocitů a percepcí.
Z pohledu mě jako kouče je sebereflexe rozvojem, vodítkem, rozkvětem nepoznaného. Díky
ní jsem schopen si pravidelně vyhodnocovat svůj koučovací styl, který tímto pravidelným
analytickým ohlédnutím neustále vybrušuji. Vedu si svůj koučovací deník a ohlížím se na tím,
co se mi povedlo a kde bych se mohl příště ještě zlepšit. Používám kombinaci přepisů se
svolením klienta, tak svých poznámek a celkové retrospektivy. Zároveň je pro mě velmi
užitečná i zpětná vazba klienta na společně strávená sezení ve smyslu jeho posunů, což
dává i skrytý význam způsobu, jakým jsem ho koučoval.
Pokud hovořím o kurzu ICF Mindset Academy, dalším významným přínosem pro mě byla
vzájemná lidská interakce. Uvědomil jsem si, že lidskou přítomnost nelze ničím nahradit.
Žádným online kurzem, byť je připraven skutečnými profesionály v oboru. Vždy se v tomto
případě jedná o jednosměrnou komunikaci. Má to nepochybně svoje výhody, jako je
například časová flexibilita a lepší plánování.
I přesto přese všechno, osobní kurz přidává ještě něco navíc. Schopnost číst mezi řády
z neverbální komunikace, očního kontaktu, emocí, vyřčeného i nevyřčeného, vzájemné
zpětné vazby, možnosti zkoušet a testovat různé formy koučinku v přímém přenosu
s okamžitou reflexí a celkové atmosféry s tím spojené. Je to autentické a neopakovatelné.
Stejně tak jako možnost se více seznámit a poznat dva hlavní lektory – Ivana a Evu – které
si lidsky i profesně velmi vážím.
2Sám sebe vnímám stále na začátku dlouhé cesty. A současně vím, že nemá cíl ve smyslu
profesního vrcholu.
A to mě na ní nejvíce přitahuje. Vše se kolem nás mění a je v neustálém pohybu. Stejně tak
vědomosti, které během oné cesty budu nabývat a nabývám. Člověk musí být neustále
přítomen a mít všechny smysly otevřené. Být jako potok proudící neustále vpřed a ladně
překonávat všechny přírodní nerovnosti. Ne silou ale citem, přítomným okamžikem a
pozorností k vlastním myšlenkám a tichým slovům skutečného nevědomí, které k nám
promlouvá, pokud mu nasloucháme.
Žádný metr této cesty není stejný. Jako když putujete krajinou. Cesta, po které kráčíte,
prostředí, příroda, nebe a mraky, počasí, a koneckonců my sami, se s každým ušlým krokem
neustále měníme a vyvíjíme. Vzniká prostor pro nový začátek.
Těším se na cestu plnou výzev, poznání, radostí, objevování, nezapomenutelných okamžiků.
A jsem hluboce šťasten za to, že jsem dostal příležitost se na ni vydat…
Mgr. Josef Jelínek, Absolvent ICF akreditovaného kurzu koučinku duben – červen 2026.
