Autor příspěvku: Helena Křivohlavá
Hluboké dýchání
Dýchání je nedílnou součástí našeho života, je jednou ze základních životních funkcí. Dýcháme od první chvilky, co jsme přišli na svět. Vlastně je to už mnohem dříve. V tomto procesu se každým okamžikem zásobuje naše tělo kyslíkem. Dýcháme tedy my, naše plíce, kůže i veškeré buňky, které v těle máme. Je to proces výměny plynů a energie, proces přijímání a dávání. Je to ale i mnohem více, než si vůbec dokážeme představit.
To, že má hluboké dýchání pozitivní dopad na naše životy, si asi všichni uvědomujeme. Přímo ovlivňuje náš zdravotní stav na fyzické a zároveň i psychické úrovni. Dech má však i velmi poznání přesahující účinky, které jsou demonstrovány mnoha jogínskými školami. Zde se vědomým dýcháním otevíráme procesu sebepoznání a kultivaci jednoty našeho těla, mysli a ducha. Práce s dechem vede k sebeuvědomění a transformaci, vyrovnává energii těla a mysli a vede k hlubšímu vnímání naší celistvosti a celkového pocitu pohody. Hluboký nádech a výdech tak může být příjemným a očišťujícím zážitkem. Dýcháme-li zhluboka, vylučuje naše tělo endorfiny, hormony štěstí. A výhodou je, že ho máme neustále při sobě, ať jsme kdekoliv. Dýchání je nejrychlejší, nejlevnější a nejúčinnější cestou nalezení klidu ve chvílích napětí, vyrovnání se s tlaky okolí a zlepšení našeho zdravotního stavu a pocitu tělesné a duševní pohody. Můžeme s ním nakonec pracovat metaforicky i tak, že výdechem se zbavujeme škodlivého a starého a nádechem se otevíráme novým a fungujícím formám.
Abychom pochopili úplnou podstatu dechu, měli bychom si alespoň trochu připomenout moderní poznatky o respiraci. Jogíni ve starověké Indii přistupovali k pránájámě jako k somaticko-spirituální činnosti. Už v 7 století před Kristem Řekové, Egypťané i Babylóňané hledali podstatu respirace. Ale teprve až ve druhé polovině 18. století rozvinul Antoine Lavoisier koncept oxidace, který je základem dýchání, a který později vedl k detailnějšímu rozboru přirozené výměny kyslíku a oxidu uhličitého, pro život nezbytného.
Jednoduchým fyziologickým principem je fakt, že naše buňky a tkáně potřebují kyslík a jakmile jsou okysličené, vylučují oxid uhličitý. V dýchacím procesu je kyslík přenášen buňkám z plic a srdce prostřednictvím tepenné krve, zatímco oxid uhličitý se navrací do plic a k srdci žilní krví. Kapilární membrány v plicích se nazývají alveoly a zajišťují výměnu těchto plynů. Tato výměna, kterou vnímáme jako dýchání, probíhá 12 – 15 krát za minutu v bdělém stavu. Ve spánku klesne zhruba na polovinu. Za 24 hodin to dělá nejméně 13 tisíc nádechů a výdechů a za celý život (při počítané průměrné délce 80 let) provedeme cyklů až 379 600 000. Vše ale závisí na stavu respiračního systému, aktivitě, emoční stabilitě a dalších faktorech.
Co se týká mechanismu dechu, Leonardo da Vinci již v 16. století zjistil, že když díky expanzi hrudníku utvoříme v plicích více prostoru, váha atmosféry tlačí vzduch průdušnicí dovnitř tak, aby se vzniklý prostor vyplnil. Moderní věda rozlišuje stejné dechové fáze, jakými se již zabývali starověcí jogíni. Inhalaci, exhalaci a přirozenou zástavu apnoe, ke které dochází po každém nádechu i výdechu. Objem, tempo, zvuk, intenzita a oblasti relativního tělesného pohybu či klidu a stupeň pasivity či aktivity se mohou lišit. Jedinečné propojení těchto kvalit tvoří náš celkový prožitek dechu a každá z těchto vlastností může být vědomě ovlivňována.
Do procesu dýchání je zapojeno celé tělo. Hlavním respiračním orgánem jsou plíce, v nichž dochází k promíchávání krve a vzduchu jakožto nezbytnému základu fungování všech tělesných funkcí. Vzduch proudí do plic a ven prostřednictvím systému dýchacích cest, začínajících nosem nebo ústy. Nos je oproti ústům v tomto ohledu dokonalejším orgánem. Čichové a další nervy nacházející se v nose umožňují jemné vnímání toku dechu, jež je mnohem citlivější než při průchodu vzduchu ústy. Cesta vzduchu ústy je však zase mnohem rychlejší variantou.
Existují dva základní typy dýchání, které se liší způsobem pohybu plic. Kostální, nazývané „hrudní dech“ a brániční, tzn. „břišní dech“. Při hrudním dýchání se hrudník s každým nádechem otvírá a s výdechem zavírá. Při bráničním dechu se zase břicho s nádechem rozpíná a s výdechem stahuje. To, jak plný a hluboký náš dech je, závisí na způsobu dýchání, což je především výsledkem zvyku, než vědomého procesu. Při běžném dýchání dochází k výměně asi tak půl litru objemu vzduchu, v závislosti na fyzickém stavu, kondici a zdraví, ale respirační kapacita plic je čtyřikrát až sedmkrát větší. Schopnost dýchat hlouběji, vytrvaleji a klidněji, a tím vědomě pohybovat tokem energie tělem, může být rozvíjena prostřednictvím technik, ovlivňujících a posilujících kosterní a svalové oblasti zapojené do dýchacího procesu.
Samotný dechový pohyb udržuje pružnost a elasticitu žeber, kostální chrupavky a svalů, které vzpřimují a mobilizují páteř. Nevhodný životní styl, věk, genetika, špatné postavení těla mohou působit opačně. Pohyby hrudního koše se doplňují s nastavením a pohyby pánve, nohou a ramen. Pánev a hrudní koš jsou propojeny v oblasti bederní páteře, kam se upíná i mnoho respiračních svalů. Bránice a svaly hrudního koše jsou nejdůležitějšími dýchacími svaly. Bránice je zodpovědná za 75 procent celého nádechu. Když se bránice stahuje a vyklenuje, přemisťuje měkký obsah břicha, zvyšuje objem plic, snižuje tlak vzduchu v plicích a nasává vzduch zvenku. Při uvolnění se bránice pohybuje vzhůru, přirozenou elasticitou plic dochází k vypuzení vzduchu a dechový cyklus se dokončuje. Na respiračním procesu se dále podílejí mezižeberní svaly i svaly po stranách hrudníku, které pomáhají udržovat správnou pozici hrudního koše. Obsah plic je vypuzován kontrahováním přímých a šikmých břišních svalů.
Dýchání probíhá přirozeně, nedobrovolně, nevědomě. Přirozený dech se mění v závislosti na fyzickém, emočním, mentálním a duševním stavu. Je omezován depresemi, úzkostí, stresem, staženými či oslabenými dýchacími svaly, nesoustředěností, letargií nebo těkavou energií. V těchto případech je většinou mělký, neúčinný a závislý na sekundárních dýchacích svalech. Pokud však začneme na dechu vědomě pracovat, můžeme velmi kultivovat naší fyzickou, duševní i duchovní stránku. Jak dýcháme, tak cítíme a volnějším a plnějším dechem dosahujeme i volnějších a plnějších pocitů. Vědomé a účinné dýchání vede k hlubší relaxaci, uvolnění zbytečného napětí těla a smyslových orgánů. S hlubší relaxací a jasnějším vědomím máme lepší cestu ke koncentraci, vyrovnanosti a klidu. Dechové techniky vyrovnávají energii těla a mysli a vedou k hlubšímu vnímání naší celistvosti a celkového pocitu pohody. Pomalejší dýchání vede k relaxaci, rychlejší dech je naopak energetizující. Tímto způsobem nám vědomý dech může pomoci vést zdravější život a rychlejší dosahování našich cílů. Vědomé dýchání je jednou z nejdůležitějších součástí hathajógy. Dech je praktikován spolu s pohybovým cvičením a cvičením jógových pozic, tzv. ásan. Dech je esencí ásan a je zde zdrojem energetického probuzení celého těla. Pránájáma je hluboké dýchání spíše meditativního charakteru, které zklidňuje a navozuje stav hlubokého klidu a vnitřní rovnováhy, rozvíjí funkčnost respiračního a oběhového systému, a tím zlepšuje trávení a vylučování. Při dosažení maximální funkčnosti respiračního systému, začnou i přirozené čistící systémy fyzického těla pracovat mnohem lépe. V józe se uplatňují různé druhy dechu. Od pouhého pozorování přirozeného toku vzduchu tělem, po vědomou masáž vnitřních orgánů a také distribuci toku léčivé energie do jednotlivých částí těla. Nejzákladnějšími technikami jsou například: dech udždžájí (vítězný dech), kdy dýcháme nosem přes hrtanovou záklopku, což vede k vytváření zvuku podobnému šumění větru v korunách stromů. Vede ke zklidnění mysli i těla při podrážděnosti, frustraci nebo přehřátí, pomáhá při soustředění, harmonizuje kardiorespirační systém. Dále můžeme praktikovat střídavý dech, kdy si hrajeme s délkou nádechů, výdechů, ale i přestávek mezi nimi. Kumbhaka je technikou ve které provádíme a prodlužujeme přirozenou pauzu mezi nádechem a výdechem. Zádrží dechu dosahujeme ztišení a projasnění těla i mysli. Bhastrika, neboli technika „kovářských měchů“, což je energizující a očišťující dýchání, spočívá v silovém nádechu i výdechu, jeho variací je kapálabháti (zářící dech), kde se střídají silové výdechy a pasivní nádechy. Při plném jógovém dechu vědomě naplňujeme tři různé části plic, od spodní části bránice a břicha přes roztažení hrudního koše do všech stran po oblast klíční kosti. Výdech probíhá stejně. V jiných učeních se toto cvičení nazývá dechová vlna. Dech Nádí šódhana spočívá ve střídavém dechu nosními dírkami. Jednou dírkou se nadechujeme, duhou vydechujeme, má to blahodárný účinek na pročištění nervových drah a při duševních zmatcích spojených s úzkostmi a nespavostí.
Studování druhů jógových dechů je velmi zajímavé i z hlediska velkých odlišností jednotlivých škol. Já jsem zde nastínila pouze některé nejzákladnější a nejpoužívanější techniky, hlubší rozpracování se z kapacitního hlediska do této práce nevejde. Informace jsou ale snadno dostupné na internetu či v literatuře.
Dech je úžasný v tom, že ho máme každý, a všichni tak můžeme využívat jeho pozitivní vlivy na náš život naše bytí, cítění, můžeme se prostřednictvím něj udržovat v kondici, léčit a regenerovat naše tělo, ale také měnit naši osobnost, více chápat a vnímat vše, co se kolem nás i v nás děje a dosahovat tím lépe našich cílů.
Zdroje:
Chopra D., Simon D.: Duchovní zákony jógy: Léčení těla, ducha a mysli. Praha, nakl. Fontána 2018
Stephens M.: Vyučujeme jógu. Brno, nakl. Cpress 2014
Solluna S.: Tantra pro každého. Praha, nakl. Dobrovský s.r.o, 2018
https://www.michalpetr.com/tajemstvi-dechu/